30.1.2020 at 9:13
Odpovídá: PhDr. Dana Novotná, Ph. D.
Téma dotazu: Písně autorů Z.Svěráka a J. Uhlíře
Detail dotazu >>

Dobrý den. Jsem studentkou konzervatoře a ve své diplomové práci se zabývám tvorbou pro mne významných autorů Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Jejich písně mne provázejí již od dětství a jsou pro mne zárukou vkusu a dobrého vtipu. Jak pohlížíte Vy na jejich tvorbu? Děkuji za odpověď. Bára M.

Hezký den, Báro,
děkuji za Váš zajímavý dotaz, který mne osobně velmi potěšil. Mám totiž k autorským písním Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře také pozitivní vztah. A to jak z pohledu hudebního, tak ve vztahu ke kultivované podobě českého jazyka (jako vystudovaná bohemistka to oceňuji). Domnívám se, že jsou kvalitní po stránce obsahové, volbou témat, která jsou blízká dětem, mnohdy mají velmi vtipný tón a pointu. Z hudebního hlediska jsou melodicky i harmonicky jasné a přehledné, je zde souhra textu s melodií a respektování hudební kompozice. Řada jiných autorů umělých písní toto mnohdy nerespektuje. Dovolím si ještě zmínit malou osobní zkušenost – sama jsem na písničkách této dvojice vyrostla (Dělání, Kdyby se v komnatách, apod.), mé obě děti realizovaly v rámci hudebně dramatického kroužku v MŠ hudební operku Červená Karkulka a velmi dobré zkušenosti mám i s realizací těchto písní v rámci hry na klávesové nástroje a klavír na PF. Studentky navíc oceňují i přehledný harmonický doprovod (mnohdy na tónice, dominantě a subdominantě). Přeji Vám hodně hezkých melodií a příjemných hudebních zážitků nejen u těchto písní.

30.1.2020 at 9:11
Odpovídá: PhDr. Dana Novotná, Ph. D.
Téma dotazu: Hlasová hygiena
Detail dotazu >>

Vážená paní doktorko.
Ráda bych se zeptala na efektivní využití hlasu. V mateřské škole pracuji již velice dlouho. Poslední dobou cítím jistou únavu hlasu. Prosím o doporučení, náměty na hlasovou hygienu. Jak hlas šetřit a zároveň v jistých situacích, např. při venkovních činnostech, výletech, být slyšena aniž bych svůj hlas ohrozila. Děkuji za odpověď. Radka M.

Vážená paní kolegyně, děkuji za podnětný dotaz, který se týká asi většiny pedagogů ( a hlasových profesionálů). Hlas je pro nás pracovním nástrojem, o který bychom měli pečovat a šetřit si jej, což znamená ideálně nepřepínat své hlasové možnosti (neforzírovat ani nešeptat). Z pohledu hlasového pedagoga bych Vám nejraději doporučila hlasový klid, což bohužel není možné. Každopádně jej plně využijte ve chvílích volna a relaxace. Rozhodně je důležité pracovat s hlasovou oporou (tóny nejen pěveckého ale i deklamovaného projevu opírat o bránici), hospodárně pracovat s dechem a hlasem, využívat svůj přirozený hlasový rejstřík. Druh a barva hlasu jsou nám dány od přírody, ale lze s nimi pracovat – rozšiřovat hlasový rejstřík směrem nahoru i dolů. Osobně mám velmi dobré zkušenosti s tím, že i na mluveném projevu je znát, pokud například zpíváte (ať již s dětmi či ve sboru nebo sólově). V řeči hovoříme o tzv. voix mixtu – smíšeném hlasu za účasti hlavových i hrudních rezonancí. Můžeme si takový hlas naladit, když např. využijeme “zívacího” napětí nebo při protažení, kdy dosáhneme souhry svalových skupin, které se podílejí na fonaci. Řada inspirativních cvičení je uvedena v publikaci Dech a hlas, návod k dobré mluvě – Horsta Coblenzera a Franze Muhara, DAMU Praha 2001). Je-li to možné, pak svůj hlas zbytečně nepřepínejte (např. se snažte přizpůsobit svůj hlas velikosti místnosti) a venku využít jiné možnosti (třeba zvuk nástroje, zvonečku, apod.). Přeji hodně sil a energie nejen při práci s dětmi v MŠ.

30.1.2020 at 10:48
Odpovídá: PhDr. Dana Novotná, Ph. D.
Téma dotazu: Hudba jako kulisa
Detail dotazu >>

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, jaký máte názor na hudbu jako kulisu.
Předem děkuji za odpověď.

Dobrý den,
děkuji za inspirativní dotaz. Domnívám se, že i poslech hudby pouze jako hudební kulisy může být příjemnou a uvolňující záležitostí. Zároveň nás může pozitivně ovlivnit a třeba i motivovat k činnostem, do kterých se nám původně nechtělo. Samozřejmě, že z pohledu hudební didaktiky je důležité vnímat hudbu pozorně s předem daným cílem (např. se zaměřit na melodii, rytmus či konkrétní hudební nástroje, hlasy, náladu a dojem, který skladba vyvolává, hudební formu, styl, apod.). U dětí je podstatné vytvářet dostatek hudebních podnětů nejen hudbou reprodukovanou, ale ideálně prostřednictvími živé produkce. Tak aby se postupně stávali zasvěcenými a poučenými posluchači. Osobně mám ráda např. cyklus Umění poslouchat hudbu nebo Příběhy jedné kapely Ilji Hurníka. Zároveň je důležité si uvědomit, že hudební produkce (různé kvality) nás obklopuje téměř neustále. V tom případě lze hovořit o “hudebním smogu”, který nás v podobě zvuků, hluků i nevyžádané hudby obtěžuje.

30.1.2020 at 10:51
Odpovídá: PaedDr. Petr Petráš
Téma dotazu: věcné učení
Detail dotazu >>

Dobrý den, můžu se zeptat jak propojit HV s Věcným učením? Děkuji za odpověď.

Dobrý den, děkuji za váš dotaz.
Hudební výchova nabízí mnoho možností pro rozvíjení mezipředmětových vztahů. Prvků hudební výchovy lze dobře využít jak ve výtvarné výchově, tak také řečové výchově, jak jsem již psal v předešlých odpovědích, a také tak ve věcném učení. Zde se nabízí např. témata Zdraví, Nemoc, Otužování, Pohyb….. a s tím i výuka částí těla. Uvedu dva příklady z praxe.
Věcné učení můžeme propojit právě s HV například písní s pohybem na melodii písně: „Jaká by to hanba byla, kdyby žena muže bila“ (během zpěvu se předvádí pohyb dle pokynů pedagoga).
Text písně:
Kdo má ruce tleskat musí, kdo neumí ať to zkusí,
kdo má ruce tleskat musí, tlesky, tlesky, tlesk.

Kdo má nohy dupat musí, kdo neumí ať to zkusí,
kdo má nohy dupat musí, dupy, dupy, dup.

Kdo má hlavu houpat musí, kdo neumí ať to zkusí,
kdo má hlavu houpat musí, houpy, houpy, hou.

Kdo má oči mrkat musí, kdo neumí ať to zkusí,
kdo má oči mrkat musí, mrky, mrky, mrk.

Kdo má nos ten smrkat musí, kdo neumí ať to zkusí,
kdo má nos ten smrkat musí smrky, smrky, smrk.

Atd…..fantazii se meze nekladou. Mohou se používat další části těla, které se učí žáci pojmenovávat a ukazovat.

V období chřipek a nachlazení se nabízí využít rytmizace básně: „Nemoc“ a to ve spojení s grafomotorickým cvičením.
Příklad:
Na obrázku je nakreslen hrníček a žáci dodělávají krouživé pohyby tužkou a dělají, jak se z něj kouří (v hrníčku je teplý čaj na uzdravení).
Žáci krouží a procvičují si ruku v rytmu říkanky…. (spojení HV, ŘV, grafomotoriky)

Zas mě jeden bacil našel,
Dostal(a) jsem rýmu, kašel.
Rejdí v krku, rejdí v nose,
proto kuckám v jednom kuse.

9.1.2020 at 20:05
Odpovídá: Ing. Pavel Němeček
Téma dotazu: divadlo forum
Detail dotazu >>

Chtěl bych se dozvědět něco víc o metodě Divadla forum, zda je to možné uplatnit i v práci s dětmi na 2. stupni ZŠ. Chtěli bychom udělat představení na naší škole pro vrstevníky na téma inkluze.

No, asi už o tom něco víte, když máte takový konkrétní záměr. Studuje se to na Pdf UPOL na oboru dramaterapie nebo na DAMU a JAMU – obor výchovná dramatika. Pokud nemáte žádné zkušenosti s inscenováním nebo s tvorbou scénáře tak doporučuji spojit se s nějakým odborníkem se ZUŠ či s odborníkem z Dramacentra v Olomouci. Riziko je samozřejmě v banálnosti, která se může obrátit proti dětem – dospívajícím, které se v podstatě v první části musí zapojit jako zkušení herci. A také to chce osobu velmi schopného Jokera, který dokáže provézt diváky druhou částí – aby to mělo smysl a dopad.

9.1.2020 at 19:49
Odpovídá: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
Téma dotazu: Divadlo nebo život
Detail dotazu >>

Vyšla vám knížka Divadlo nebo život! Mám si ji koupit? :-)))

A podtitul jste si přečetla? “Metafora divadla jako prostředek poznávání” … Dost na tom záleží. A taky na tom, proč se o divadlo zajímáte či proč ho dokonce děláte. Důvodů může být přehršel a – jak jinak – mohou se samozřejmě různě proplétat. Možná děláte divadlo (-li ho děláte) proto, že jste tam potkala fakt dobrou partu, nebo abyste zažívala vzrušení z proměňování, možná proto, aby se na vás druzí dívali, možná proto, abyste dala průchod citům, které jinak “procházet neumějí”, nebo i proto, že vás to baví “technicky” a též proto, že takhle chcete měnit svět k lepšímu. Knížka je ale určena hlavně těm čtenářům, kteří vidí v divadle způsob poznávání lidí a jejich světa, rozkrývání skrytých významů, vyjadřování důležitých témat.
A tady jsou jakési dvě možnosti.
Ta první je naznačena v předchozích řádcích. Práce na některých (ano, ne na všech) inscenacích se může podobat práci v jakési laboratoři. Laboratoři “psychologické” nebo “sociální” atd. Ať již máme k ruce text hry slavného Wiliama S. nebo se k tomu, co bude nakonec na jevišti dobíráme autorsky. Analyzujeme situace, motivace postav, jejich charaktery, způsoby komunikace, vztahy, proměny atd. atd. A opět na to můžeme jít dvěma způsoby (což jest ovšem řečeno velmi schematicky). Jednak o “tom” hovoříme, příp. kreslíme schémata atd. Nebo: Prostě “to” hrajeme (rozehráváme, obehráváme, vyhráváme …). Analytickým nástrojem je sama “hra v roli”, neboť poznání a významy se mohou rodit právě v ní. Aniž bych chtěl snižovat číkoli divadelní úsilí, i tady zkusím rozlišit dvě možnosti. Jedna je ta, že se někdo skrze “divadlo” dobírá poznání, které je celkem všeobecně známé, ale třeba ne právě přímo jemu (jistě, narážím tu na edukační dramatiku nebo i teatroterapii a dramaterapii atd.). Druhá je ta, že divadelníci se snaží dělat to, co jsem v jedné z minulých odpovědí v této poradně označil za “výzkum divadlem”. Hledají něco, co se neví nebo zkoušejí hledat, jestli by se něco nemohlo vědět i jinak. A tady je pak na místě, když divadelník má talent a divadelní vzdělání. Ne nadarmo takové hvězdy jako Grotowski či Brook nazývali své “divadelní instituce” Divadlo – laboratoř nebo Mezinárodní centrum divadelního výzkumu. Nebo skvělý zdejší soubor Farma v jeskyni sám sebe definuje (na svém webu) jako studio “zaměřené na tvorbu, vývoj a výzkum lidského výrazu”.
Teď se ale musím vrátit k větě “a tady jsou zase dvě možnosti” (viz výše).
Nuže – druhá možnost. Spočívá v tom, že si vypůjčíme “divadelní kategorie” (tedy pojmy, za nimiž jsou ale praktické divadelní jevy, viditelné a slyšitelné při představení) jako výzkumné nástroje (prostředek, paradigma, filtr … lze označit různě) pro analýzu hlavně mimodivadelního lidského chování (případně i jiných mimodivadelních jevů). A o tom je knížka, která je předmětem této odpovědi.
Pohled na život jako na divadlo (metafora divadla) je používána od antiky, do novověku ji převedl zmíněný W.S. a metodologický nástroj pro společenskovědní výzkum z ní vytvořili v polovině XX. století zejm. K. Burke a E. Goffman. Tzv. dramaturgická metafora nebo metafora divadla tak začínala fungovat nejprve jako soubor základních otázek, které si klademe při analýze skutečného divadelního představení, ale můžeme je použít i pro analýzu lidských situací: kdo, proč, v jaké situaci, v jakých vztazích, co dělá a jak to dělá … Ale vyústit může logicky až do přístupů typu “Kdyby tato situace (třeba cosi při rodinné oslavě) byla narežírována takto záměrně režisérem, co by tím chtěl sdělit?, jaké téma situace vyjadřuje?”.
Metafora divadla je pro výzkum nedivadelní skutečnosti náležitá (i když jsem se setkal s akademiky, kteří nad ní ohrnovali nos). Proč, to stojí psáno v odstavci začínajícím slovy “ta první je naznačena v předchozích řádcích”. Divadlo má prověřené analytické nástroje pro výzkum života, takže kupř. psychologie si je může vypůjčit …
Zkoumat se tak dá ledacos. V rámci základních témat týkajících se lidských interakcí (s těmi to divadlo umí nejlépe) knížka popisuje i použití metafory divadla pro analýzy situací označovaných jako “životní divadýlka”, “scény”, předstírání, klamání, sebestylizace atd. atd. Dále ukazuje použití metafory performance pro analýzy ukázkových hodin v přípravě učitelů nebo metafory divadelníka při zkoumání některých parametrů učitelské profese. Ale též využití metafory scény při zkoumání scéničnosti až divadelnosti a dramatičnosti (kokořínské) krajiny. To vše proběhlo v rámci výzkumu autora v Ústavu teorie scénické tvorby.
Nu, posuďte sama.

9.1.2020 at 19:45
Odpovídá: PhDr. Jaroslava Dosedlová – Blížkovská, Ph. D.
Téma dotazu: analýza pohybu
Detail dotazu >>

Dobrý den, paní Dosedlová,
mohla byste mi, prosím, vysvětlit, co znamená Labanova analýza pohybu?
Děkuji.
S pozdravem
Ivana Vodová

Dobrý den, paní Vodová,

děkuji Vám za Váš zájem.

Rudolf von Laban (1879–1958) byl tanečník, choreograf a taneční teoretik, který se pokusil vytvořit jasně definovaný systém, pomocí něhož by se dal pohyb stejně dobře pozorovat, analyzovat a zaznamenat jako hudba, literatura nebo architektura. Labanova analýza pohybu (Laban Movement Analysis) je dnes podrobně propracovaným systémem s širokým využitím ve sportu, fyzioterapii, v psychoterapii, herectví i dalších oborech. Staví na čtyřech hlavních kategoriích: tělo, síla či dynamika, tvar a prostor.

Kategorie tělo (body) popisuje strukturální a tělesné charakteristiky lidského těla v pohybu (držení těla, dýchání, napětí či uvolnění v těle, používání či nepoužívání určitých částí těla v pohybu atd.).

Kategorie síla (effort) je v současné době překládána jako dynamika. Vystihuje odstupňování pohybu z hlediska síly a definuje jeho vlastnosti s ohledem na motivaci pohybujícího se člověka.

Kategorie tvar (shape) se zaobírá formou těla při pohybu (např. otevírání, růst, zavírání, zmenšování, ohýbání atd.) a zajímá se o hlavní vnější i vnitřní činitele, které způsobí jeho změnu. Popisuje situace, kdy se naše tělo tvaruje a formuje podle předmětů a lidí okolo nás nebo na základě vnímání vnitřních tělesných procesů.

Kategorii prostor (space) rozpracoval Laban nejpodrobněji vzhledem ke svému původnímu zájmu o architekturu. Věnuje se vztahu pohybujícího se těla vzhledem k prostoru a studuje prostorové dráhy a linie prostorového napětí.

Více informací můžete získat např. zde:

Poláková, M.: Labanova analýza pohybu. 2010. Elektronická verze www.lab1.sk

S přáním všestranně příznivého nového roku

J. Dosedlová

27.12.2019 at 10:58
Odpovídá: Ing. Pavel Němeček
Téma dotazu: pokrač
Detail dotazu >>

No a jak to mám vedení školy a rodičům vysvětlit?

Odvahu! To je potřeba říct dopředu, že v začátcích nelze čekat hodinový výstup, že je potřeba se na to koukat, jako na náhled do metod práce. Pokud se toho skutečně obáváte, tak s dětmi předveďte i nějaké průpravné cvičení či hru, kterou rádi dělají. Rodiče určitě ocení, když na vlastní oči uvidí, že se děti u vás cítí dobře, přestože to není to VELKÉ divadlo …

27.12.2019 at 10:52
Odpovídá: prof. PhDr. Veronika Broulíková
Téma dotazu: divadlo a výchova pro Neslyšící
Detail dotazu >>

Dobré ráno,
chystá se na příští kalendářní rok nějaká zajímavá akce i například ve Vaší spolupráci s další institucí?
Děkuji Monika Oweyssi

Dobré ráno,

ano – bude to například ve spolupráci s výzkumným pracovištěm Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze výstava v prestižní chrudimské galerii loutek s názvem Hnízdo pro duši od 5.3. – 1.11. 2020 , kde budou vystaveny loutky a další materiál z inscenací našeho Ateliéru výchovné dramatiky pro Neslyšící DF JAMU ( https://www.puppets.cz/sites/default/files/mlk_-_program_leden_-_cerven).

Zdravím

Veronika Broulíková

27.12.2019 at 10:49
Odpovídá: doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
Téma dotazu: Objektivizace, její způsoby
Detail dotazu >>

Dobrý den, v předešlých odpovědích jste uvedl tuto větu: „Krajně objektivizujícím případem jazyka je jazyk matematiky (samozřejmě včetně geometrie). To je nejhlubší kulturní základ všech objektivizací.“ Mohl byste rozvinout zdůvodnění této objektivizace a srovnat ji s méně či jinak „objektivními“ v jiných symbolických systémech?

Dobrý den,
děkuji za přesně zacílený dotaz. Pojem “objektivizace” zahrnuje dvě vzájemně závislé stránky: za prvé směřování k shodě různých subjektů o stejném objektu, za druhé směřování k co nejpřiléhavějšímu a nejpřesnějšímu vystižení tohoto objektu prostřednictvím symbolizace, resp. jazyka. Jednoduše řečeno, míra objektivizace závisí na míře vzájemné shody o něčem a současně na míře přiléhavosti výpovědi o tom.
Představme si k tomu ilustrativní situaci, že se dva pozorovatelé sejdou s tužkou a skicákem v ruce pod basketbalovým košem. Jeden z nich stojí přímo pod košem, druhý šikmo dva kroky od něj, ale oba shodně se dívají na jeho obroučku. “Vidím kružnici”, hlásí pozorovatel pod košem. “Vidím elipsu”, sděluje druhý Poté oba do skicáku nakreslí přesně to, co ze svého místa vidí. Jejich výpovědi i jejich kresby se evidentně navzájem liší, ačkoliv se týkají stejného objektu pozorování a ačkoliv kresba ani u jednoho z nich není v rozporu s tím, co skutečně může ze svého místa pozorovat – je tedy v tomto ohledu pravdivá.
Zkusme toto pozorování vyjádřit co nejjednodušším zápisem, který má šanci na dalekosáhlé zobecnění. Proto si reálně existující obroučku basketbalového koše označíme A, to, co vidí a hlásí první pozorovatel, označíme B, zatímco poznatek druhého pozorovatele označíme C. Je zřejmé, že ačkoliv oba pozorují stejný objekt (A), každý v něm vidí něco jiného: jeden kružnici (B), druhý elipsu (C). Když oba výsledky jejich subjektivního pozorování zapíšeme, vynikne rozdíl: A je B, tvrdí první, A je C, je přesvědčen druhý.
Je zjevné, že uvedená situace nevyhovuje nárokům na objektivizaci ani v jednom z uvedených kritérií: (1) pozorovatelé se neshodují v mínění o stejném objektu, (2) o výstižnosti uchopení tohoto objektu jazykem prozatím nedokážeme povědět, zda je přiléhavé, protože zatím nemáme žádné dostatečně silné kritérium, o něž bychom svůj soud mohli opřít.
Můžeme se však pokusit tento problém vyřešit, protože díky pojmům “kružnice”, “elipsa” se pohybujeme v pravidelném a plně objektivizovaném kontextu matematiky, resp. geometrie. Což znamená, že máme k dispozici symbolický systém – speciální jazyk – založený na přesných pravidlech vzájemně propojených logickým vyplýváním a výstižných ve vztahu k pozorované realitě. Ladislav Kvasz tuto vlastnost symbolického systému nazývá “ontická závaznost”. Symbolický systém, resp. jazyk, je onticky závazný (a tedy objektivizující) do té míry, do jaké jeho dedukce dokážou přesně vystihnout pozorovanou realitu a spolehlivě předpovídat v ní pozorované změny. Je zajímavé a svým způsobem zázračné, že ze všech symbolických systémů lidské kultury toto dokonale (!) dokáže pouze matematika.

Výtvarně a geometricky vzdělaní čtenáři dobře vědí, že od kružnice k elipse a nazpátek nás spolehlivě dovedou pravidla zobrazování podle lineární perspektivy. V ní jsou prvky obrazu průmětem jim rovnocenných prvků v pozorované realitě, přičemž promítání se uskutečňuje z jednoho (autorského) pozorovacího bodu. S oporou v těchto pravidlech můžeme ve skicácích obou našich pokusných pozorovatelů předvést a dokázat, že kružnici lze postupně přesně podle pravidel transformovat do podoby elipsy a naopak pouze změnou pozorovacího bodu, přičemž objekt pozorování zůstává stále stejný a pravidla zobrazování se v ničem nezmění.
Tímto způsobem jsme objektivizovali subjektivní pozorování: dokázali jsme navrhnout pravidlo, které zabezpečuje vzájemnou shodu mezi pozorovateli (zabezpečuje tedy tzv. reciprocitu perspektiv), stejně jako jsme dokázali najít způsob symbolizace, který nejpřiléhavěji a nejpřesněji vystihuje přesně to, oč nám v dané situaci jde. Snadno to lze dokázat též empiricky – stačí, aby si oba pozorovatelé pomalu vyměnili místa. Postupná proměna jejich reálného vidění kruhu či elipsy bude v požadované míře odpovídat transformačním pravidlům z geometrie.
Je z toho zjevné, že matematický jazyk a s ním spojená pravidla geometrie umožňují úplnou objektivizaci, která vede k možnosti záměny pozorovatelů, tedy k úplné a dokazatelné shodě o tomtéž objektu. Říkáme tomu “perspektiva třetí osoby”, protože umožňuje domluvit se a shodnout se co nejpřesněji o něčem společném mimo mne i tebe (v tomto případě o obroučce basketbalového koše).
Dějiny výtvarné kultury ovšem přesvědčivě prokazují, že pro výtvarné umění jsou tato objektivizující pravidla nepostačující, pokud nejsou obohacena šancí na uplatnění subjektivní, tj. autentifikační perspektivy – perspektivy první osoby. Ta vstupuje do hry teprve tehdy, jestliže je zobrazený objekt nahlédnut jakožto metafora nějaké význačné stránky lidského bytí. Pro ilustraci jednoduchý příklad: povězme, že pozorované obroučce basketbalového koše metaforicky přisoudíme nějaké lidské vlastnosti, např. “být pyšná”, nebo “být pokorná”. Tomu by měla odpovídat i příslušná kresba.
Takový soud je sice v mnoha ohledech svou povahou odlišný od soudů, které jsme užili v naší první ilustraci, má však v základě shodnou výchozí strukturu jako v předchozím případě a vyvolává tedy otázku: A je B, nebo A je C? Je tu ale jasné, že pro analýzu odpovědi nám nestačí jen úvahy o objektivizaci (v poznávací perspektivě “třetí osoby”), ale potřebujeme je rozšířit o tematiku autentifikace (v perspektivě “první osoby”). Dál se zde tímto směrem nebudeme pouštět, ale případní zvídaví čtenáři najdou podrobnější výklad například v tomto článku: http://www.kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=17&clanek=196. V něm je podrobněji vyloženo, jaké jsou rozdíly, shody i postupné přechody mezi oběma diskutovanými krajnostmi: “úplnou” objektivizací a “úplnou” autentifikací.