30.10.2019 at 7:45
Odpovídá: doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
Téma dotazu: tvořivost
Detail dotazu >>

Dobrý den, pojem tvořivosti bude zajisté v různých přístupech naplňován různými obsahy. Mohl byste některé podnětné zmínit? Čili odpovědět, jak je dnes uvažováno o tvořivosti, popřípadě, co bylo jako slepá větev opuštěno?

Dobrý den, děkuji za podnětný dotaz. Teoretický konstrukt “tvořivost” měl své motivační opory již v ideálech osvícenství, v Rousseaově oslavě lidské přirozenosti, v upřednostnění jedinečnosti či originality romantismem. Silnou oporu získal v reformním pedagogickém hnutí spolu se studiem vývoje dětské kresby koncem 19 a počátkem 20. století. Studia tvořivosti se pak intenzivně rozvíjela daleko přes polovinu 20. století, stala se jednou z hlavních opor v programu INSEA (International Society for Education through Art). Jaromír Uždil ve svém ohlédnutí z roku 1988 napsal: “fenomén tvořivosti […] byl proto tak bouřlivě přijat, že se zdál být v nejlepším souladu s těmi snahami, které směřují k seberealizaci”. Citát naznačuje, že tvořivost byla v tehdejší době studována zejména z ohledem na osobnost a tedy i z hlediska psychologie jako vůdčí disciplíny. Nicméně mimo tento tehdy hlavní, povězme “psychologický”, proud nabídl již koncem sedmdesátých let 20. stol. jiný přístup Nelson Goodman ve filozofii a estetice. Opřel se přitom mimo jiné o termín exprese. Goodman na podkladě sémantické a logické analýzy nepovažuje expresi za “jednosměrné” vyjádření obsahu, hlavně emočního, jak bylo tehdy běžné, ale za specifický typ symbolizace, jejímž prostřednictvím je “tvořen svět”. Jinak řečeno, exprese (v součinnosti s jinými typy symbolizace) vede k poznávání světa tím, že jej v kulturním kontextu tvoří. Tato závislost poznávání na tvorbě je vyjádřena Goodmanovým novotvarem „světatvorba“ – worldmaking. Tímto způsobem Goodman začlenil konstrukty “tvorba, tvořivost” do kulturního kontextu, včetně zvláštního ohledu na historický vývoj kultury. Goodmanova “světatvorba” je totiž zasazena do rámce kultury, bez něhož není myslitelná ani uskutečnitelná, ale zároveň poukazuje na svůj autorský rozměr. Logický výklad spojení autorské tvořivosti s historickým vývojem kultury vyplývá z pojmu objev, protože historický vývoj kultury by nebyl možný bez objevů, jejichž autory jsou jednotliví lidé (byť jako součást tvůrčích skupin či týmů). Současné pojetí tvořivosti rozvíjí tento trend: tvořivost je pojímána jako způsob poznávání a neoddělitelně od kontextu kultury a jejího historického vývoje. Nelze tedy tvrdit, že by úplně přestaly platit dřívější psychologií získané poznatky kupř. o různých aspektech tvořivosti (originalita, flexibilita, fluence, elaborace ad.), které jsou dodnes podkladem pro testování míry tvořivosti. Ty jsou však neoddělitelné od širšího kulturálního hlediska, které propojuje ohled na individuální autorství se zřetelem ke kulturnímu a společenskému vývojovému rámci.

24.10.2019 at 14:01
Odpovídá: PhDr. Jaroslava Dosedlová – Blížkovská, Ph. D.
Téma dotazu: rituál díkůvzdání v primitivní expresi
Detail dotazu >>

Ahoj Jarko,
nedávno jsme s Tebou absolvovali seminář terapeutického tance, během kterého jsme tančili i rituál díkůvzdání na bubny. Nemohu si přesně vzpomenout na popěvek a celou pohybovou variaci. Mohla bys ji, prosím, připomenout?
Děkuji, Magda

Ahoj Magdi,

děkuji za zájem, připomenu moc ráda.

Skupina stojí v řadách proti vedoucímu. Začínáme prostými 8 kroky vpřed na 8 dob, 8 dob přešlapujeme z nohy na nohu na místě, 8 kroků vzad na 8 dob a opět přešlapujeme na 8 dob na místě. Zdravíme zemi kolem sebe, nebe nad sebou, celou tu krásu přijímáme do sebe a jsme vděční, že můžeme. Pohybovou sekvenci doprovází zpěv: „á-mari-jé, á-mari-já, é-ja-lá, é-ja-lá, á-mari-jé, á-mari-já, é-ja-lá, eja, é-ja-lá“.

Na první 4 doby jdeme vpřed, pravou rukou zdravíme zemi před sebou a směrem doprava („á-mari-jé“), na druhé 4 doby zdravíme levou rukou zemi před sebou a směrem doleva („á-mari-já“). Na další 4 doby přešlapujeme z nohy na nohu na místě a pravou rukou zdravíme nebe nad sebou („é-ja-lá“), na další 4 doby totéž levou rukou („é-ja-lá“). Následuje chůze vzad na 8 dob, na první 4 doby uzavíráme krásu do sebe pravou rukou („á-mari-jé“), na druhé 4 doby levou rukou („á-mari-já“). Následuje 8 dob přešlapován&iacu te; na m ístě s lehkou poklonou vždy na 1. dobu („é-ja-lá, eja, é-ja-lá“). Ruce jsou volně překřížené před tělem, vymění se v závěru fráze, aby pravá ruka byla dále od těla a byla nachystaná k opakování celé pohybové sekvence zároveň s chůzí vpřed.

Obměny: pohybová sekvence se provádí do všech čtyř světových stran, účastníci s tímto druhem pohybu procházejí mezi sebou a vzdávají si úctu navzájem. Na závěr je vhodné vytvořit kruh, členové skupiny mohou pokračovat ještě chvíli v tanci i ve zpěvu bez doprovodu bubnů.

Srdečně zdraví

Jarka

23.10.2019 at 10:43
Odpovídá: PhDr. Dana Novotná, Ph. D.
Téma dotazu: Neekonomické používání hlasu
Detail dotazu >>

Dobrý den, paní doktorko,
chtěla bych se Vás zeptat, co se skrývá pod termínem a spojením slov “neekonomické používání hlasu”.
Předem děkuji za Vaši odpověď.
Jiřina K.

Hezké odpoledne,
děkuji za zajímavý dotaz. Tímto spojením slov označujeme obvykle nedostatečné využití dechu a hlasu v mluvě. Dalo by se říci, že i hlas jako takový bychom měli využívat maximálně ekonomicky – neplýtvat silami, nepřepínat jej, snažit se hlas opřít o bránici, správně dýchat a hospodárně nakládat s dechem. atd. S neekonomickým použitím hlasu se lze setkat i u malých dětí, kdy je slyšet výrazné lapání po vzduchu (zejména při delší promluvě nebo při stresové zátěži). K tomu se velmi často přidává překotná mluva. Můžeme se s tímto problémem setkat ovšem i u dospělých, kdy k němu dochází např. následkem tlaku okolí či vlivem stresového zatížení, apod. Stresy a emoce vůbec zesilují zvýšení stavu napětí v celém tělesném svalstvu a podepisují se tedy i na hlasivkách a jejich využití. Velmi často se tak cítíme unavení a hlasově vyčerpaní. Mnohdy kompenzujeme toto zatížení a využíváme jiné svalové skupiny, dochází tak často k tuhnutí šíje či bolestem krční páteře. Pevně věřím, že Vás tento problém netrápí a dotaz je pouze teoretický. Přeji hodně úspěchů v mluveném i pěveckém projevu.

15.10.2019 at 12:42
Odpovídá: PaedDr. Petr Hanák, Ph. D.
Téma dotazu: žák s LMP a výtvarná výchova
Detail dotazu >>

Pracuji jako AP u žáka s LMP ve 4.ročníku. V rámci úprav obsahu má nahrazenu část časové dotace anglického jazyka výtvarnou výchovou a Člověk a svět práce. Můžete mi poradit, zda existuje nějaká metodika, či návody pro rozvoj těchto činností?

Dobrý den, díky projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR CZ.1.07/1.2.00/43.0003 vznikly publikace:

Metodika práce AP: Podpora ve výtvarné výchově u žáků s LMP, Podpora v pracovní výchově a pracovních činnostech u žáků s mentálním postižením (http://www.inkluze.upol.cz/portal/vystupy/

Hodně zdaru ve vaší práci:). Petr Hanák

15.10.2019 at 12:38
Odpovídá: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
Téma dotazu: dramatická výchova a výzkum – pokračování
Detail dotazu >>

Nedá mi to, abych se nevrátil ještě k minulé odpovědi. Něco jsem tam “nakousl”, ale nedořekl, totiž to, že “se to zkoumat dá” A “to” byl v minulé diskusi výzkum působení dramatické výchovy na žáka (zkoumání skutečného vlivu dramaťáku na osobnost a životní dovednosti). Nuže – dá se to zkoumat tak, aby výsledek opravdu popisoval co nejvěrněji skutečnost (a nejen domněnky či náhodné poznatky)?

Divadelní dovednosti, k jejichž rozvíjení je náš obor primárně zacílen, ty se dají ověřit koneckonců tím, že prostě děcka/studenti/kdokoliv hrají. Na tom poznáme, jestli umí posadit hlas, vypointovat situaci, udělat gesto, které je náležité, být autentičtí atd. atd. Částečně tu můžeme ale poznat již i některé rysy osobnosti nebo sociální dovednosti. Např. pokud hráč, byť třeba technicky dobře vybavený, při improvizaci nutkavě “hraje na sebe”, můžeme to považovat za signál, že v jeho osobnostním nastavení něco skřípe. Pokud se tak stane jednou, koneckonců to nemusí nic znamenat. Pokud se to opakuje, můžeme začít uvažovat o tom, že “osobnost” tady de facto ruší kvalitu vespolné hry. Ta vyžaduje “hrát s někým”. Problém ale nastane, když půjdeme ještě dál a budeme se ptát právě jen na vliv dramaťáku na osobnostní rysy, sociální dovednosti a hodnotové žebříčky aktualizující se v běžných životních situacích. A tady – v návaznosti na předchozí odpověď – mohu říci, že ideální by bylo “stínovat” zkoumanou osobu celý den, vidět a slyšet jak jedná v různých situacích a jaké další vlivy na ni v životě působí (viz ten skauting v minulé odpovědi) a mluvit s ní o situacích i vlivech jako někdo, kdo si nejen vyslechne mínění zkoumaného, ale kdo u toho skutečně byl! Jenže něco takového můžeme uskutečnit jen velmi výjimečně. Takže se nabízí ještě jedna cesta. Jakési “křížové” zjišťování, cosi na způsob tzv. 360 stupňové zpětné vazby (vygooglujte si :-): Pokud bychom chtěli udělat skutečně výzkum vlivu oboru na jednání v životě, pak bychom potřebovali pozorovat zkoumaného v dramaťáku i mimo (byť třeba příležitostně), mluvit s ním, pokud je k dispozici šikovný test, nechat ho zkoumanému udělat, mluvit s jeho rodiči, spolužáky a dalšími učiteli, zjistit další vlivy a mluvit třeba i se skautským vedoucím. A tak dále. A všemi těmito cestami zjišťovat, co a jak se změnilo a co ne – podle toho, co by bylo cílem výzkumu a výzkumnou otázkou. Že to je hrůza? Ani ne, pokud by se věc pojala jako případová (lepší by ale byla vícepřípadová) studie. Toť dnes vše.

15.10.2019 at 12:32
Odpovídá: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
Téma dotazu: dramatická výchova a výzkum
Detail dotazu >>

Líčila jsem jedné kamarádce, jak skvělá je dramatická výchova a jak mění lidí a tak dále. Kamrádka je ale hydrobioložka, studuje to, a ona se mne zeptala, jestli mám na podporu svého tvrzení nějaká “data z výzkumů”. Já neměla. Existují takové výzkumy?

Nu, pokud vím, není to žádná sláva. Tedy, abych byl přesný, nevím, jak je to k dnešku, ale v roce 2015 jsem kvůli psaní jedné publikace o oborových didaktikách (tedy i didaktice dramatické výchovy) sondoval, jestli máme k dispozici právě takové výzkumy a tedy i nějaká “empirická data”, která by podepřela naše obvyklá tvrzení o tom, jak náš obor zušlechťuje člověka a potažmo i společnost atd. Osobní zkušenost leckoho jistě mluví tak, že ano. Někdo se prostě v dramaťáku třeba “otrkal”, přestal se stydět, snadno si pak našel holku/kluka a dobře zvládl i následující rozchod (atd. atd.). To všechno lze subjektivně připsat výchovné dramatice. Potenciály dělat lidi v různých parametrech šikovnějšími a lepším (atd. atd.) obor jistě má. Jenže subjektivní zkušenost je jen subjektivní. A tím nemíním, že to je “jen” zkušenost jednotlivce a ne výzkumem získaná a popsaná “reprezentativní” spoustou lidí. To jistě taky, ale nejen. Vraťme se k příkladové větě: Někdo se prostě v dramaťáku třeba “otrkal”, přestal se stydět, snadno si pak našel holku/kluka a dobře zvládl i následující rozchod. Tak zaprvé si ten někdo může myslet, že to způsobil dramaťák. A taky to tak může být. Ale taky to může být tak, že to způsobil dramaťák a taky skauting (do jednoho v úterý, do druhého ve čtvrtek) nebo dokonce hlavně skauting (i když dramaťák taky trochu …). A ještě může přijít do hry dobrá výchova rodičů, která najednou vykvete, když potkáme tu správnou holku/toho správného kluka. Krátce řečeno: že bychom oplývali výzkumy skutečného blahodárného působení našeho oboru, to neoplýváme. A další věc je ta, že podobně jako u dalších edukačních systémů ovlivňujících vlastnosti osobnosti či životní dovednosti (osobnostní výchova apod.), je hodně obtížné zjistit, zda a co přesně fungovalo, protože ve hře je řada, abychom to řekli jazykem metodologie, “intervenujících” proměnných, jejichž vliv můžeme umenšit “odebrat” a připsat ho naopak dramaťáku. Je to tedy sice složité, ale zkoumat se to dá. A některé výzkumy i proběhly. Podívejte se třeba do těchto článků, kde o některých píšu: http://pedagogika.ff.cuni.cz/system/files/PROLEGOMENA_I-II.doc

23.10.2019 at 11:21
Odpovídá: doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
Téma dotazu: Objektivita interpretace
Detail dotazu >>

Dobrý den, interpretaci chápu jako tvorbu, jako utvořenou a vymyšlenou, tedy se dá logicky předpokládat, že role subjektivity – tuto interpretaci jsem vymyslela JÁ – bude značná, nestane-li se dokonce hlavním aspektem uchopení interpretace. Přesto ale interpretace vyučujeme a domlouváme se o nich, docházíme ke shodám, ve výsledku vyučujeme ty hustší interpretace. Jak je to s objektivitou tohoto procesu “domlouvání se”?

Dobrý den,
děkuji za podnětný dotaz. Jsem přesvědčený, že při interpretování uměleckých děl a obecně všech expresivních projevů jsou dvě hlavní zrádná místa, a to zejména v oblasti výchovné a vzdělávací: je to jednak napětí mezi smyslovým a ideovým, za druhé problém míry mezi autentifikací a objektivizací. Obě obtížnosti spolu úzce souvisejí.
Vyjděme z faktu, že každá interpretace je tvorbou svého druhu: je to proces, který vytvoří “dílo o díle”, takže vlastně přiřadí k dílu interpretovanému dílo interpretující. Přitom mezi oběma díly si nárokujeme shody (interpretace je výstižná, protože se věnuje “témuž”, co interpretované dílo), ale současně rozdílnosti (interpretace je obohacující, protože vypovídá “víc” než interpretované dílo).
Obě díla, jak interpretující, tak interpretované, jsou “věci” přístupné smyslům (díla-věci, jak by to pojmenovala česká strukturalistická škola). Spojnicí mezi těmito díly-věcmi (interpretovaným a interpretujícím) je idea – a tu nikdo nemůže samu o sobě vnímat, může ji jenom myslet. Jenomže k myšlení potřebuje každý z nás nějaký společný jazyk. Z toho plyne, že ono hledané “totéž” mezi interpretovaným dílem a dílem interpretujícím musí být nějak zakotvené v jazyce. A ten, jak známo, není subjektivní.
Jakmile tedy začnu interpretovat, připouštím nárok na nějakou míru intersubjektivní shody vyplývající z toho, že užívám jazyk. Jazyk je nástroj pro objektivizace, protože umožňuje intersubjektivně se shodnout o “tomtéž”, co je předmětem pojmenování a výkladu. Krajně objektivizujícím případem jazyka je jazyk matematiky (samozřejmě včetně geometrie). To je nejhlubší kulturní základ všech objektivizací.
O jakou shodu ale jde při interpretování uměleckých děl? Umberto Eco radí rozlišovat z tohoto hlediska dvě hodnotové úrovně interpretování: sémantickou interpretaci a kritickou interpretaci. Sémantická interpretace vede k porozumění základním významům: v literatuře je to porozumění tomu, co znamenají slova a věty, ve výtvarném projevu jde o nejjednodušší přiřazení mezi tím, co divák na díle vidí, a tím, jak to popíše slovy. Tento základní nárok objektivizaci lze asi těžko zpochybnit. Již s ním se ale pootvírají dvířka ke kritické interpretaci.
I ten nejjednodušší popis totiž aspoň skrytě musí přihlížet k tomu, jakým způsobem (resp. v jakém stylu) je dílo utvořeno a tedy v jakém kontextu (historickém a kulturním) může být vykládáno. Dobře to vynikne při srovnání děl z nápadněji různých stylových kontextů. Takže např. když divák (na úrovni sémantické interpretace) rozpoznal a tvrdí, že v interpretovaném díle je vyobrazen muž a žena, přičemž jednou se jedná o dílo Velasquezovo (Las Meninas) a podruhé o dílo Picassovo (parafráze Las Meninas), musí brát v úvahu jak vzájemnou rozdílnost mezi oběma těmito díly, tak jejich rozdílnosti od běžné percepční praxe. Tím se otevírá cesta k výchozí “kritické” otázce: proč je zobrazení “téhož” pokaždé “jiné”?
Položená otázka je “kritická” proto, že klade prvotní nárok na zdůvodňování. A zdůvodňování musí být založeno na obecně přijatelných argumentech. A ty vyžadují svůj výkladový rámec. K tomu je ovšem nutná znalost tohoto rámce, např. teorie umění, estetiky, dějin umění apod. Všechny tyto disciplíny se vyznačují úsilím objektivizovat soudy a úsudky o uměleckých dílech. Zároveň však bedlivě odlišují směřování k objektivizaci (zacílené na dosažení intersubjektivní shody o “tomtéž”) od tzv. autentifikace, která je zacílená na osobní pochopení a docenění obsahu díla.
Umělecké dílo, stejně jako žádný jiný expresivní projev, nemůže být v úplnosti pochopeno a doceněno, jestliže s ním jeho vnímatel nedokáže hrát “jeho hru” jako by to byla jeho osobní “vlastní hra”; to je nárok na autentifikaci. Jenomže autentifikace je tím obtížněji dosažitelná, čím méně zkušeností má vnímatel se “hrou” s díly daného stylu; je to stejné jako by neuměl jazyk, jehož významům chce rozumět. Čímž se uzavírá pomyslný kruh: chci-li být při “hře s dílem” skutečně “subjektivní” (tj. abych mohl dílo autentifikovat), musím být dostatečně obeznámený s jeho jazykem – musím tedy zvládat objektivizace svých soudů a úsudků o díle.

10.10.2019 at 9:17
Odpovídá: PaedDr. Petr Hanák, Ph. D.
Téma dotazu: malba temperou
Detail dotazu >>

Doporučil by jste kombinovat malbu temperou s jinou technikou?

Dobrý den,
děkuji za Váš dotaz.
Kombinace s jinými technikami nebývají časté, barvy jsou výrazné a pak tlumí efekt jiných materiálů. Co by se dalo doporučit je spojení s pastelem do mokrého podkladu, který umožňuje zjemnit námět a konkrétní motivy. Spojení malby temperou s pastelem je mezi dětmi oblíbené. Dalším vhodným spojením je doplnění papírovými plastikami a koláží.

10.10.2019 at 9:14
Odpovídá: PaedDr. Petr Hanák, Ph. D.
Téma dotazu: KERAMICKÁ HMOTA
Detail dotazu >>

Jaký máte názor na práci se samotvrdnoucí keramickou hmotou?

Dobrý den,
Samotvrdnoucí hmotu koupíte ve dvou barevných provedeních – terakota a bílá. Hmota je i ve dvou velikostech – 1000g nebo 500g. Cena přibližně 55,- Kč půl kila. Koupíte ve výtvarných potřebách nebo i v papírnictvích.

Rozdíl mezi hlínou a samotvrdnoucí keramickou hmotou je obrovský, jak ve vzhledu, kvalitě …ale pro dítě a jeho oko… nerozeznatelný. Práce s ní je mnohem rychlejší – schne při pokojové teplotě, lépe se využije k drobným tvarům a k dozdobení rámečků, použitelný na decoupage, jako drobný dárek, jako doplňky na zdi či do pokojíčku. Po zatvrdnutí ( což záleží na tloušťce výrobku, ale normálně to bývá 24h) se dá barvit barvami ( akrylovými, temperovými…) či nalakovat. Jeho nevýhodou je, že je tedy neustále nasákavý, takže i když z ní jdou tvořit větší věci, rozhodně to nemůže být květináč ani kalíšek na pití … Kalíšek na tužky, pokladnička…to ano.

Ať už modelujete nebo točíte, kvalitní keramická hlína je základem keramické tvorby a má zásadní vliv na výslednou podobu dosaženého díla

10.10.2019 at 8:58
Odpovídá: PhDr. Jaroslava Dosedlová – Blížkovská, Ph. D.
Téma dotazu: závěrečné aktivity v primitivní expresi
Detail dotazu >>

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, jak ukončujete hodiny primitivní exprese. Je vhodná relaxace?

Dobrý den,
na závěr hodiny primitivní exprese je možné zařadit společný tanec skupiny v kruhu na melodickou skladbu podobného žánru (používám např. píseň Pata Pata od jihoafrické zpěvačky Miriam Makeby). Vhodná je veselá nálada písně, příjemná harmonie a relativně rychlé tempo, které umožní vnímat tuto skladbu jako vrchol celé hodiny. V tanci je důležitý kontakt mezi členy skupiny, účastníci se nemusí držet po celou dobu tance, ale držení za ruku v kruhu by mělo převažovat a v kontaktu by měla i celá skupina skončit. Je možné připojit nějaký závěrečný rituál – společné intenzivní dýchání v kruhu (je velmi přirozené, protože všichni jsou udýchaní) nebo rituální (řízené a pokaždé stejné) rozpojení kruhu.

Metodická poznámka: Dlouhé závěrečné verbální sdílení prožitků není v této chvíli nutné, používám jen rychlou zpětnou vazbu – každý člen skupiny ještě v těsném kruhu vyjádří jedním slovem pocit, se kterým hodinu končí. Hodina primitivní exprese je bezpečná, hravá a euforizující, takže se neobjevují negativní emoce. Pokud by tento screening odhalil nepříjemné prožívání určitého člena skupiny, můžeme s ním hledat podstatu jeho nespokojenosti individuálně a snažit se společně o nápravu.
Relaxaci nezařazuji, preferuji v tomto případě aktivizaci a mírnou euforii.