2.4.2020 at 10:51
Odpovídá: PhDr. Dana Novotná, Ph. D.
Téma dotazu: Kurzy hudebně dramatické výchovy
Detail dotazu >>

Dobrý den, paní doktorko,
absolvovala jsem u Vás v rámci kombinovaného studia na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem semináře zaměřené na propojení hudební a dramatické výchovy. Chtěla jsem se zeptat, zda je možné se s Vámi setkat i v rámci nějakých dalších podobných kurzů.
Předem děkuji za odpověď. K.N.

Hezký den, paní kolegyně,
děkuji za Váš zájem. Samozřejmě, že je to možné. Jednorázové kurzy nabízí např. Národní institut dalšího vzdělávání (v současné době NÚP) v Ústí nad Labem jako součást dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Někdy jsou semináře součástí dlouhodobějších projektů. Mohu Vám nabídnout i letní kurz naší Katedry výchov uměním PF UJEP, který je obvykle pořádán na začátku července v Prachaticích nebo ve druhé polovině srpna ve Svoru, jehož součástí jsou právě i hudebně dramatické aktivity. Patrně bude nejlepší, když se v případě Vašeho zájmu obrátíte aktuálně přímo na můj pracovní email dana.novotna@ujep.cz.

2.4.2020 at 10:55
Odpovídá: PhDr. Jaroslava Dosedlová – Blížkovská, Ph. D.
Téma dotazu: Facing
Detail dotazu >>

Ráda bych se zeptala, kde bych se dozvěděla více o práci s facingem v taneční terapii. Co přesně tento termín znamená a co vše obnáší.

Děkuji a přeji pěkný den.

Dita Majerová

Dobrý den, Dito,

facing je práce s očním kontaktem. V běžném životě i v terapii je důležitou složkou neverbální komunikace, jednou z hlavních cest navázání kontaktu s druhými lidmi.

Somatické terapie rozlišují dva způsoby pohledu: připravený ke kontaktu a defenzivní. Defenzivní způsob očního kontaktu se projevuje upřeným pohledem, bdělým pozorováním (výraz kontroly) nebo zasněným pohledem. Klienty s tímto typem pohledu může terapeut požádat, aby zavřeli oči; většinou dojde k lepšímu kontaktu klientů s vlastními prožitkovými obsahy. Jestliže je klient více připraven ke kontaktu, jeho oči reagují flexibilně na oční kontakt terapeuta, což usnadňuje vyjádření různých emočních obsahů.

Zavření očí může představovat obranu i připravenost vstoupit do kontaktu se svým vnitřním zážitkovým světem (Vašina, 1999, 2013).

2.4.2020 at 11:00
Odpovídá: doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
Téma dotazu: Počítačové hry a umění
Detail dotazu >>

Dobrý den, ráda bych navázala na vaši minulou odpověď, kde v závěru mluvíte o počítačových hrách jako o vlivném vizuálním podnětu. Mezi doktorandy vizuálních oborů vznikají úvahy, za jakých podmínek se počítačové hry setkávají s uměním a kdy se uměním i mohou stávat. Například v přednášce doktorandů FUD UJEP na této adrese je uvažováno o tom, že například větší kontemplativnost, omezení herních pravidel by mohlo k umění směřovat: https://www.youtube.com/watch?v=br8ZdCKc6ps&feature=youtu.be
Je ale, podle mého, nutné vyřešit onu „hernatost“, záměrnost „býti hrou“. Otevírají se otázky: co musí PC hra opustit/vzít v potaz, aby se umění pouze nepodobala nebo z něj něco pouze necitovala. Nechcete se na tomto pomezí umění – vizuálně podnětná PC hra zamyslet nad těmito podmínkami?

Dobrý den, děkuji za podnětný dotaz. Směřuje k dávné a přitom svým způsobem nezavršitelné otázce, “kdy je umění?” Tedy za jakých okolností se nějaká věc či bytost stává uměleckým dílem. Způsobů odpovídání na tuto otázkou jsou spousty. Proto – jako ostatně vždy – určitě nenabídnu žádné konečné řešení, ale jen podněty k přemýšlení.
Máme-li se pokusit vnést do něj nějaký řád, může být jedním z inspirativních počátků opřít se o pojem “psychická distance”. Na obsah tohoto pojmu se opět dá pohlížet z různých hledisek; vyberme si to, které je založeno na představě “rozštěpu” či “oddálení” mezi – slovy Vlastimila Zusky – dvěma Já: reflektujícím a reflektovaným. Každý z nás tato svá rozdílná Já zná a může se o nich přesvědčit pokaždé, když upře pozornost na to, co dělá. Tehdy si začne uvědomovat odlišnost mezi svou bezprostřední akcí – tedy i hrou – a náhledem na ni. A pouze tehdy přijímá mravní zodpovědnost za své činy, protože je schopen je reflektovat a hodnotit.
Zuska (Estetika, 2001, s. 69) tento problém lapidárně vysvětluje poukazem na proslulý film Ostře sledované vlaky, konkrétně na scénu, v níž lékař radí sexuálně nezkušenému a doposud též neúspěšnému mladému hrdinovi, aby při “tom” na “to” nemyslel. V řeči terminologie tu jde o doporučení co nejvíce “při tom” vyřadit reflektující Já Podle citovaného autora se zde jedná o princip, který programově redukuje psychickou distanci. Jak vidno z uvedeného příkladu, pro uspokojivý erotický prožitek může být oslabení psychické distance mezi reflektovaným a reflektujícím Já užitečné, jestliže přílišná sebe-kontrola přináší problémy. Platí to i pro PC hru? Možná.
Z druhé strany, úplná ztráta jakéhokoliv náhledu by nejspíš přinesla jinou potíž: neschopnost respektovat odezvu svého erotického protějšku. Tedy potíž při náhledu na to, co jsem učinil a v přijetí zodpovědnosti za svoje činy. Zdá se tedy, že přinejmenším v erotické a sexuální sféře našeho života by mělo platit nějaké optimum psychické distance. Lze podobný nárok hypoteticky očekávat v kontaktu s uměleckými díly?
Skutečně se v estetice nebo teorii umění běžně užívají pojmy “poddistancovanost” a “naddistancovanost”, které nepřímo vypovídají o tom, že by mělo být důležité nacházet pro každý případ interakce s uměleckým dílem takovou psychickou distanci, která nebude ani příliš malá, ani příliš velká. Jaký je důvod? Jednoduše řečeno: aby interakce proběhla “tak, jak má”, tedy “správně”.
Hráč PC hry o “správnosti” interakce určitě nemá důvod pochybovat, dokud ho hra těší a přitahuje. U sexuální interakce o “správnosti” svého jednání společně rozhodují partneři a jenom ti také mohou svou společnou situaci právem hodnotit. Přitom ve dvojici každý z partnerů má jen svých pověstných 50% nároku na váhu hodnotícího soudu. Ani jejich mínění a hodnocení v této relativně nejintimnější sféře lidských aktivit však není úplně nezávislé na kulturním kontextu, z něhož si bere významy a obecně preferované hodnoty. V interakci s uměleckými díly to logicky platí o to víc, protože o “správnosti” interakce s uměleckými díly (na rozdíl od sexuální interakce) spolurozhoduje mnohem větší okruh lidí. Každý z nich má ten či onen podíl “váhy” při rozhodování o správnosti soudů o uměleckém díle.
Máme-li tedy přemýšlet o tom, zda či za jakých okolností interakce “pařmena” s hrou, resp. hra jaksi “sama o sobě” může být uměním, měli bychom začít tím, že “správně” je PC hra prostě hrou a umělecká díla, jak je nyní známe, jsou něčím jiným. Z historie a teorie umění je nicméně dobře známé, že “cokoliv se může stát uměleckým dílem”. Proč by (původně) PC hra měla být výjimkou? Ale rozhodování o rozdílech nebo shodách závisí nejenom na samotném potěšení ze hry, ale na mnoha dalších okolnostech.
Předcházející řádky měly napovědět, že jak o hodnotném erotickém životě, tak o statusu “být uměním” vždy rozhoduje nejenom optimální psychická distance při samotné “hře”, ale též reflektivní fáze. Teprve během reflexe se v dialogu mezi zúčastněnými lidmi zjišťuje, co ona hra přinesla – co ovlivnila a co změnila mezi lidmi, jaké otázky navodila, k jakým diskusím vedla a případně jaké nabídla odpovědi. Domnívám se, že teprve takto chápaná hodnota reflektivních dialogů spolu s vlivem díla na další vývoj umění potvrzuje, že “cosi” je uměleckým dílem.
Mám za to, že tuto ambici běžné PC hry nemají, protože jejich zájem je soustředěný především na kvalitu herní akce, nikoliv tolik na hloubku společného myšlení, které bylo hrou navozeno. Myslím, že by bylo užitečné hledat souvislosti a rozdíly nejprve mezi PC hrou a typickými filmovými díly, protože v leckterých aspektech tu mohou být jen tenké hranice. Existují např. PC hry, které nejprve svému hráči předvádějí nějakou část filmu, poté ho přímo vtáhnou do herní interakce. Norský ludolog Espen J. Aarseth zavedl pro PC herní narativy pojem “ergodický text”: narativ, který není klasickým způsobem čten, ale vzniká teprve během přímé akce s dílem. Někde v této oblasti se rodí myšlení, které by mohlo vyjasňovat rozdílnosti a souvislosti PC hry a umění.

26.3.2020 at 10:26
Odpovídá: Ing. Pavel Němeček
Téma dotazu: pokrač
Detail dotazu >>

Ano, je to tak myšleno. Nechce se nám malovat tradiční plakátky na chodbu nebo stahovat z internetu články a dělat se chytrými.

Tak to je prima, držím palce. A díky, dal jste mi námět na kurz ve Sdružení D pro osvícené učitele!!!

26.3.2020 at 9:56
Odpovídá: prof. PhDr. Veronika Broulíková
Téma dotazu: divadlo a výchova pro Neslyšící
Detail dotazu >>

Dobré ráno,
vyšel aktuálně nějaký zajímavý materiál k problematice divadla a výchovy Neslyšících?
Děkuji Monika Oweyssi

Dobré ráno,

aktuálně je to velmi kvalitní kritický katalog k ke stejnojmenné výstavě „Hnízdo pro duši“ umělecká tvorba lidí s postižením. AMU Praha, 2019. ISBN 978-80-7331-505-4.

Jedna z kapitol je věnována Ateliéru výchovné dramatiky pro Neslyšící.

Zdravím

Veronika Broulíková

10.3.2020 at 10:40
Odpovídá: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
Téma dotazu: SMART
Detail dotazu >>

V listopadu jsi na této stránce psal o formulování cílů a SMARTu. Asi si ještě jsi neztratil tu iluzi, že cíle lze formulovat tak konkrétně, jak jsi to vždycky požadoval v seminářích. (?)

Milý P….!
Neztratil!
V Tebou zmiňované odpovědi jsem samozřejmě upozornil na to, že u cílů týkající se uměleckého učení to nemusí být vůbec jednoduché a někdy ani funkční. Viz věta “Netroufal bych si formulovat konkrétně cíl pro zvládání herní/herecké dovednosti “jednat autenticky”.”
Ale kupř. u cílů osobnostně a sociálně rozvojových už bych si troufal … Do jisté míry už máme za sebou dobu, kdy dramatická výchova splývala s “osobnostní a sociální výchovou”. Je to potvrzeno i v kurikulárním dokumentu – mám na mysli RVP ZV. Dramaťák je tam uveden jako doplňující vzdělávací obor, osobnostní výchova jako průřezové téma. Ovšem některé osobnostně-sociální dovednosti najdeme v RPV ZV i v portfoliu učiva dramatické výchovy. Viz např. téma “verbální a neverbální komunikace” nebo “sociálně komunikační dovednosti – komunikace v běžných životních situacích, v herních situacích a v situacích skupinové inscenační tvorby, prezentace, reflexe a hodnocení, spolupráce, organizace tvůrčí skupinové práce”. A také vím, že někteří kolegové v praxi stále výrazně akcentují potenciál psycho-sociální složky učiva dramatiky a někde oba předměty i splývají atd.
A tady už bych si právě troufal. Začnu takto: Opakovaně jsem se (v předmětech na fakultách a kurzech DVPP týkajících se didaktiky osobnostní a sociální výchovy nebo dramatických her, kde se pracuje s vlastními výstupy studentů nebo účastníků workshopu) setkával a setkávám s tím, že student uvede jako jeden z cílů lekce, že (po skončení) “žák umí spolupracovat”. Fajn. Jenže … Za tímto vyjádřením stojí jistý způsob myšlení a jistá úroveň vzdělání, které dlužno okomentovat (však proto, aby to bylo lepší, se takové kurzy a předměty učí!).
“Spolupráce” čili kooperace totiž v takovém vyjádření vypadá jako jedna dovednost. Jenže Hana Kasíková (pokud ne rovnou 1. dáma českého kooperativního učení, pak rozhodně jedna z prvních 1. dam) upozorňuje ve svých textech, že jde o celých (počítal-li jsem dobře) 23 dovedností. A dá se říci, že 70% z nich jsou dovednosti sociální či interakční (ty ostatní jsou organizační povahy). Náleží tam třeba dovednost jasně formulovat myšlenky, dávat zpětnou vazbu, vycházet z návrhů druhých, řešit efektivně spor, aktivně naslouchat apod. A aby toho nebylo málo, tak jen jedna z nich, náhodně vybraná, označovaná jako “aktivní naslouchání”, je opět složena z řady dalších dílčích dovedností částečně verbální (např. parafrázování nebo shrnování) i neverbální (např. pokyvování) povahy. A není to žádný akademický výmysl ponurých psychologů. Je to empiricky odkoukáno v praxi a zobecněno výzkumem jako něco, co prostě má vysokou šanci dobře fungovat.
Takže pokud se máme např. naučit dobrému aktivnímu naslouchání, je dobré vědět, z čeho se tato “souhrnná dovednost” vlastně skládá a co tedy konkrétně budeme žáky učit. A protože jakákoliv edukace je už ze základní definice cílená, pak považuji za nedostačující cílenost to, že řekneme žákům bez dalšího, aby si prostě navzájem naslouchali; nebo, že “to” sice vylepšíme a ukážeme žákům na prezentaci všech (třeba) 10 subdovedností a pak je v tom necháme. Za náležité považuji vzít o tak, že cílem dnes a příště má být “žák při naslouchání dává najevo pozornost pohledem na mluvícího a pokyvováním stvrzujícím, že vnímá”. Dvě dovednosti – to je tak akorát.
Připadá Ti to jako blbost?
Pokud jo, tak řeknu: No, a v tom to právě je. Nechci Tě naštvat (třeba Ti to jako blbost nepřipadá), ale pokud jo, pak je to jen obvyklá zdejší nemoc: “jsem psycho-expertem, protože mám přece životní zkušenost”. No jo, sorry, ale přečti si třeba tenhle můj blog: Co Čech, to pedagog! – https://valenta-blog.eduin.cz/2016/11/09/co-cech-to-pedagog/
Tzv. subjektivní teorie obvykle končí v úrovni obecných kategorií. Umět spolupracovat, to je očích laika jedna dovednost. Ve skutečnosti jejich skoro 20.
Proto si stále trvám na tom, že bychom v oblasti psychosociální témat v dramatické výchově měli být vzděláni nejen školami života, ale taky psychologií jako takovou. Budeme víc vědět, oč jde, a budeme schopni žákům segmentovat na dílčí úseky učiva/dovednosti to, co mají umět. Ostatně, jako se to děje v jiných předmětech (a doufám, že nejsem naivní).

14.3.2020 at 21:57
Odpovídá: doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
Téma dotazu: Pojmy
Detail dotazu >>

Dobrý den, v těchto odpovědích na dotazy níže jste uvedl pojmy označující poznávání prostřednictvím kritického rozumu – noéta a na straně druhé poznávání založené na tvůrčím uchopení intuitivního vhledu – aisthéta. Četla jsem rozhovor s Jiřím Davidem v souvislosti s jeho výstavou v DOXu a on sděluje: „…tedy čemu nemusíme zcela porozumět, ale zároveň nás to nějak povznáší a vede k poznání, možná k prozření.“ Zdá se mi, že se snaží slovy vyplnit pružnou osu právě mezi pojmy noéta a aisthéta. Například poznání bez plného porozumění, dokonce prozření. Jako by nám chyběly další a další pojmy v této oblasti mezi hraničícími pojmy, nebo je představa osy vlastně špatný obraz a jedná se o průniky rovin? Zabývá se tímto jemnějším sítem nějaký obor? V expresivních oborech bychom toto jemnější uvažování jistě uvítali.

Dobrý den, děkuji za dotaz. Způsobem poznávání se obecně vzato zabývá epistemologie, což je původně filosofická disciplína, ale v současné době rozprostřená do velkého množství dalších oborů, včetně např. kognitivních věd, které se zabývají souvztažností mezi umělou a lidskou inteligencí. V této oblasti se vyvinulo a dále rozvíjí nemálo pojmů, které z různých hledisek mapují prostor mezi (tady využiji pojmů z psychologie) deklarativní znalostí, kterou lze beze zbytku pojmově zachytit a vyložit, a znalostí procedurální či tacitní nebo implicitní, která se projevuje pouze v jednání, v akci, anebo v tom, čemu bychom mohli říkat “tušení”, “vize”, “odhad”. Těmito hranicemi vymezený prostor je značně rozrůzněný, ale jak jsem tady již několikrát podotýkal, jeho deklarativní část – nejjasněji poznatkově osvětlená a lidmi jednoznačně sdílená – je zakotvená v matematice spolu s fyzikou. Je založená na dvou podmínkách: faktická závaznost a jednoznačnost sdílení. Faktickou závazností mám na mysli, že naše symbolické operace, které jsou podmínkou komunikačního sdílení, co nejlépe odpovídají faktickým operacím. Takže např. symbolický zápis součtu přesně a jednoznačně odpovídá všem faktickým seskupením odpovídajícího počtu jednotek. Totéž se týká měření délek, objemu, váhy atp. Současně s tím platí, že na užití těchto operací jsme schopni se jednoznačně shodnout a známe způsoby, jak ve vzájemné shodě opravovat chyby. Čím více se vzdalujeme od této hranice, tím víc roste pravděpodobnost vzájemné neshody vůči “témuž”. Ale současně s tím klesají nároky na podrobnou deklarativní znalost symbolického systému a pravidel jeho užívání. Jestliže ale onen symbolický systém neustále užíváme ke komunikaci, pak jsme schopni si tacitně osvojit jeho procedurální znalost. Typické je to v jazyce. Ten všichni rodilí mluvčí skvěle ovládají, aniž potřebují deklarativně znát jeho pravidla. Nadto se všichni kromě gramatických pravidel učí i pravidla, řekněme, psycho-socio-kulturní, která se týkají neverbálních složek komunikace. Analogicky postupuje umění, ale jeho jazyky jsou mnohem víc rozrůzněné podle autorů nebo autorských uskupení (škol) Lze na ně tedy pohlížet jako na svébytné jazykové nástroje, které cosi – svá témata – sdělují, ačkoliv nemáme k dispozici slovníky jejich významů Velmi dobře si to uvědomuje a také čím dál více využívá současná filosofie, sociologie nebo kulturologie. V těchto disciplínách se čím dál častěji a účinněji uplatňují poukazy k výtvarným uměleckým dílům jako význačné podněty pro myšlenkovou analýzu nebo pro doložení a ilustraci myšlenkových konstruktů. Myslím si ale, že výtvarné umění (mám na mysli volnou tvorbu, nikoliv užitou) jen “samo o sobě” si v naší době nevystačí a potřebuje právě tato zhodnocení, aby se ve společnosti plnohodnotně uplatnilo. Hudba nebo film nebo elektronické hry nebo užité výtvarné umění mají poměrně jinou pozici: mnohem, masivněji tacitně ovlivňují populaci i bez hlubších výkladů.

10.3.2020 at 10:33
Odpovídá: PhDr. Dana Novotná, Ph. D.
Téma dotazu: Orofaciální stimulace
Detail dotazu >>

Dobrý den,
již řadu let pracuji s dětmi předškolního věku a poslední dobou se čím dál častěji setkávám s problémy týkající se řečové a hlasové výchovy (nejen u malých dvouletých) dětí. Chtěla jsem se zeptat, zda by bylo možné v této souvislosti využít i prvky orofaciální stimulace a jakým způsobem?
Děkuji Vám za odpověď. JK-P.

Vážená paní kolegyně,
určitě ano, ačkoli je orofaciální stimulace primárně obvykle součástí speciálně pedagogické a ergoterapeutické praxe. Někdy se setkáme i s pojmem orofaciální terapie, která propojuje prvky logopedické s pohledem fyzioterapeutickým (bývá využívána u dětí s mozkovou obrnou, mentálním postižením nebo autismem). Spočívá v aktivaci svalstva prostřednictvím jemných masážích svalů kolem úst, tváří, čela a celého obličeje. Dochází tak k uvolnění míst, kde je velké napětí a naopak se snažíme stimulovat místa, kde je svalové napětí snížené. V rámci hlasové výchovy se lze zaměřit na úpravu tónu v obličeji a ústech. Prvky orofaciální stimulace můžeme zařadit i v rámci běžných činností v MŠ – posadit se s dětmi do kruhu a provádět jemnou masáž obličeje prsty, nafukování tváří, praskání “bublin”, pohyby jazyka, vibrace rtů, semknutí rtů do různých tvarů, apod. Pro větší názornost lze využít fotografie nebo piktogramy. Lze spojit i s vyluzováním konkrétního zvuku či tónu současně s prováděním dechových nebo artikulačních cvičení. Děti se tak přirozeně naučí koordinovat pohyby mimických svalů, uvědomí si jejich zapojení, sladit je se společným rytmem celé skupiny. Zároveň přinášejí tyto aktivity i možnost uvolnění a relaxace (tiché masírování a stimulaci můžeme doplnit pomalou relaxační hudbou). Tato cvičení lze praktikovat i u starších dětí v mateřské škole. Je to jednoduchá a zábavná forma přípravy na další hudební činnosti. Přeji hodně úspěchů v pedagogické praxi.

10.3.2020 at 10:36
Odpovídá: PhDr. Jaroslava Dosedlová – Blížkovská, Ph. D.
Téma dotazu: názvosloví
Detail dotazu >>

Ahoj,

Děkuji za podnětné připomínky, už na tom pracuji.

Zapomněla jsem se tě ještě zeptat na názvosloví. Někde používají termín
“kreativní tanec”, někde “terapeutický tanec” a nebo taky “kreativní
terapeutický tanec” – je to ten hlavní termín v mé práci a podle všeho je tím
přes různé názvy myšleno totéž. Tak bych si to ráda ujasnila. Myslíš, že je
terapeutický tanec tedy jako termín v pořádku i když není používán jen v
taneční terapii? V podstatě z toho mám dojem, že kreativní tanec je prostě
tanec ve kterém projevuješ svoji tvořivost ale nemusíš nutně vědomě pracovat s
jeho terapeutickým potenciálem. Na druhou stranu terapeutický tanec je
kreativní vždy, protože kdybys jen mechanicky opakovala nějaké pohyby, tak by
to moc terapeutické nebylo. Jak to vidíš ty? A mám o tom něco napsat do té
práce? Názvosloví je dost nejednotné. A chci, aby když si to přečte nějaká
mateřinka a bude v tom hledat inspiraci, aby si nemyslela, vida -terapie – tak
to není nic pro učitelku z MŠ.
Dita

Milá Dito,

v odborné práci bych vymezila taneční (psycho)terapii a terapeutický tanec. Není potřeba přidávat přívlastek kreativní, máš naprostou pravdu v tom, že kreativní musí být vždy. Pokud bys užívala jen “kreativní tanec”, vedlo by mě to spíše směrem k modernímu výrazovému tanci nebo k taneční improvizaci. Pokud, chceš, aby Tvá práce oslovila kolegyně z MŠ, možná můžeš přemýšlet o obecnějším názvu, který slovo terapeutický nebude obsahovat vůbec: třeba Tanec jako nástroj osobnostního rozvoje a seberegulace nebo Tanec a možnosti jeho využití v předškolním vzdělávání nebo Tanec pro rozvoj individuality i pospolitosti předškolních dětí.

S pozdravem

Jarka

1.3.2020 at 9:27
Odpovídá: Ing. Pavel Němeček
Téma dotazu: divadlo forum- pokrač.
Detail dotazu >>

Mě zajímá, jestli to považujete za úplnou blbost, nebo je reálné tuto metodu využívat pro práci s dětmi od 13 – 15 let?

Proč ne, ta metoda je atraktivní. Ale, nenechával bych je v tom samotné. Zapojení Jokera je klíčové a vyžaduje zkušenost posouzení, co se vlastně v té interakci mezi herci a diváky děje a taky schopnost vést ten finální tvar k předpokládanému pedagogickému cíli, chápu-li správně ten váš prvotní vzdělávací nebo preventivní záměr.