13.5.2018 at 20:58
Odpovídá: PaedDr. Petr Hanák, Ph. D.
Téma dotazu: KURZY A METODIKY ARTETERAPIE A MUZIKOTERAPIE
Detail dotazu >>
Vážený pane doktore,
mohl byste prosím doporučit vhodné kurzy muzikoterapie a arteterapie a sumarizovat, jak postupovat při výběru vhodného kurzu?
Předem děkuji.
Dobrý den, milá kolegyně,
k vašemu dotazu pro oblast kurzů z muzikoterapie sděluji po konzultaci s kolegyní muzikoterapeutkou, že je dobré absolvovat nějaký souvislý výcvik na delší čas (1-2 roky), kde jsou různí muzikoterapeuti a tedy různé pohledy na muzikoterapii. A nebo to lze projít po jednotlivých workshopech/víkendech a střídat lektory – muzikoterapeuty.
Dlouhodobý výcvik má tu výhodu, že víkendy na sebe navazují a je dáno s čím vás jednotliví lektoři seznámí, navíc poznáte skupinu lidí (účastníků i lektorů), se kterou se budete pravidelně vídat a můžete po skončení (nebo už i v průběhu kurzu) spolupracovat. Další výhodou je, že součástí dlouhodobých výcviků je automaticky sebezkušenostní část a supervize a je zakončen obhajobou práce, tzn. v průběhu a v závěru si vyzkoušíte, jestli to děláte správně. Další výhodou je podle mne i to, že často má dlouhodobý výcvik lektora – muzikoterapeuta, který je jen hostem a běžně workshopy nepořádá, takže byste se s jeho prací nesetkali.
Víkendové workshopy jsou méně náročné na čas, stojí méně peněz na jedno vydání a můžete si vybírat, co Vás zajímá. Nevýhodou je, že Vás nic nenutí a můžete to odkládat, a taky je jich méně v určitou dobu – takže se stane, že budou třeba 3, které by Vás zajímaly, zároveň. A také v konečném důsledku stojí více peněz. A je to často jen o hudebních zkušenostech a muzikoterapii, tzn. supervizi a sebezkušenost pak musíte absolvovat extra.
Garantované výcviky pořádají muzikoterapeuti CZMTA přímo na stránkách asociace http://www.czmta.cz/poznej-asociaci/garantovane-kurzy-seminare
nebo na svých stránkách
http://www.muzikoterapie.cz/
https://mg-muzikoterapie.cz/wp/?p=171
http://www.simanovsky.cz/–NOVY–VYCVIK-OD-RIJNA-2018-.html
Další oblast vašeho dotazu je zaměřena na arteterapii. Pro oblast arteterapie lze studium arteterapie absolvovat na MU – EXPRESIVNÍ TERAPIE SE ZAMĚŘENÍM NA ARTETERAPII (čtyřsemestrové studium určené k prohloubení odborné kvalifikace, akreditované MŠMT v rámci DVP na katedře výtvarné výchovy PdF Masarykovy univerzity Brno), dále organizuje kursy také ČAS – Česká arteterapeutická společnost viz. http://www.arttherapy.cz/eko-artefiletika.html a dále na UPOL v rámci studia speciální pedagogiky je studijní obor Speciální pedagogika – dramaterapie jehož součástí je předmět arteterapie.
Pokud byste chtěla doporučit literaturu tak uvádím:
GOETHE, J. W. Smyslově morální účinek barev. Hranice: Fabula, 2004.
LEBEER (ed.) 2006. Programy pro rozvoj myšlení dětí s odchylkami vývoje. 1. vyd. Praha: Portál. 262 s. ISBN 80-7367-103-4.
LIEBMANN, M. Skupinová arteterapie. Praha: Portál, 2005.
PEROUT, E. Arteterapie se zrakově postiženými. Praha: Okamžik, 2005.
RUBINOVÁ, J.A. (ed.) 2008. Přístupy v arteterapii. Teorie & techniky. 1. vyd. Praha: Triton. 543 s. ISBN 978-7387-093-5.
ŠICKOVÁ-FABRICI, J. Základy arteterapie. Praha: Portál, 2003.
VALENTA, M. 2011. Dramaterapie. 4. vyd. Praha: Grada. 264 s. ISBN 978-80-247-3851-2.
Přeji vám hodně úspěchů ve studiu i v praktickém využití.
Petr Hanák
25.4.2018 at 14:29
Odpovídá: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
Téma dotazu: SOCIÁLNÍ DIVADLO
Detail dotazu >>
Při studiu metod sociální práce jsme narazili na to, že existuje i tzv. sociální divadlo. První, co mne napadlo, bylo divadlo působící v rámci neziskovky Rozkoš bez rizika. O jaký typ divadla jde?
Sociální divadlo nemá primárně umělecké ambice. Patří k divadlům, která se zaměřují na ovlivnění či řešení určitých problémů. Obvykle problémů, které se skutečně vyskytují např. v životě určitých komunit, v soužití mezi lidmi v určité společnosti (ostatně, zmiňme i Morenovo sociodrama, byť nešlo o sociální divadlo ve smyslu zde uváděném) či problémů s přesahem do politiky (a opět zmiňme, tentokrát třeba A. Boala) apod. Svůj úkol plní dvěma způsoby: tím o čem hraje a/nebo tím, že ho hrají lidé, jichž se ten či onen problém osobně týká. Ano, patří sem divadlo uvedené v otázce, vzpomínám i na divadlo bezdomovců Ježek a Čížek nebo na projekty divadla Archa směřující k integraci cizinců.
Sociální divadlo lze chápat též jako jednu z forem tzv. aplikovaného divadla. Sociální přesah (i specifickou divadelní formu) má např. divadlo-forum (https://cs.wikipedia.org/wiki/Divadlo_fórum) jako podoba tzv. divadla utlačovaných (https://en.wikipedia.org/wiki/Theatre_of_the_Oppressed). Svým způsobem lze do rámce těchto divadel zařadit i teatroterapii (viz např. https://uss.upol.cz/wp-content/uploads/2014/10/u%C4%8Debnice.pdf).
21.4.2018 at 8:01
Odpovídá: PhDr. Dana Novotná, Ph. D.
Téma dotazu: Hlasová výchova
Detail dotazu >>
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jak pracovat s “nezpěváky”, případně jak získat jejich zájem o zpěv? Děkuji.
Dobrý den,
děkuji za dotaz.
Hlasový projev je zejména u malých dětí přirozenou součástí jejich psychofyziologického chování. Důležité je jít od individuálních možností, nespěchat a neporovnávat (zejména dívky s hochy). Podstatné je procvičovat znělý hlas v přirozené poloze a postupně rozšiřovat jeho rozsah. Zájem dětí lze vzbudit cestou hry, objevovat možnosti jejich hlasu, který jsou zvyklé používat zejména v hrudním rejstříku (pro deklamaci). Začít od postavení těla, práce s těžištěm, uvědomění si bránice – prostřednictvím vhodných cvičení (pírko na dlani nadlehčené výdechovým proudem, apod.). Pracovat s hospodárným nádechem a výdechem (využít říkadla a rozpočítadla na jeden nádech, foukání do brčka, apod.). Vytvářet měkký hlasový začátek. Dobrou pomůckou může být i fonogestika ve zjednodušené podobě – melodii doprovázíme pohybem ruky (stoupavá, klesavá, intervalové vztahy). Postupně rozšiřujeme hlasový rejstřík (zpěv jednoduchých písní v rozsahu kvarty, kvinty). Řadu her a dalších námětů lze nalézt v publikacích Aleny Tiché, Pavla Jurkoviče nebo v knize Coblenzer, H., Muhar. F. Dech a hlas. Návod k dobré mluvě. AMU, Praha 2001.
Nejsilnějším impulzem zpěvu je každopádně vstřícná atmosféra, podnětný vzor učitele, pozitivní motivace a zejména zážitek úspěchu.
19.4.2018 at 17:18
Odpovídá: Mgr. Tereza Houšková
Téma dotazu: Co je to Wilderness therapy?
Detail dotazu >>
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, co přesně je ta Terapie divočinou? Děkuji.
Dobrý den, děkuji Vám za dotaz.
Wilderness therapy neboli v českém překladu terapii divočinou bychom mohli nazvat jako rehabilitační program či metodu práce, která je založená na expedičních výpravách do prostředí divoké přírody. Hlavním nástrojem je vytvoření skupiny osob, která se společně vydává na putování krajinou. Účastníci mají možnost vnímat sami sebe z jiného úhlu pohledu, což je často spojeno se základní potřebou přežití v prostředí přírody. Na tuto nutnost je navázané učení se různým dovednostem, jako je třeba vaření venku či stavění stanu nebo přístřešku. Díky těmto aktivitám je účastník nenásilně veden ke spolupráci s druhými. Zjišťuje, že „ostré lokty“ možná fungovaly v jeho „přirozeném“ prostředí, ale na výpravě příliš účinné nejsou. Účastník tak dostává jedinečnou možnost, zkusit si jiný způsob chování, vhodnější, který následně může využít i po návratu domů. Po návratu domů pak s klienty intenzivně pracujeme na fixaci nově naučeného chování a vnímání věcí i v jejich každodenním prostředí.
17.4.2018 at 12:54
Odpovídá: doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
Téma dotazu: KLASIFIKACE UMĚLECKÝCH KONCEPTŮ
Detail dotazu >>
Dobrý večer,
ráda bych se zeptala na vztah a zároveň rozdíl mezi prožitkovým a empatickým uměleckým konceptem v artefiletice a jejich případné jednoduché vysvětlení dětem v praxi.
Předem děkuji za odpověď.
Dobrý den,
děkuji za dotaz. Prožitkový koncept si uvědomuje vnímatel nebo tvůrce ve chvíli, kdy na sebe nechá dílo působit. Je to odpověď na otázku, “jaký prožitek či dojem ve mně dílo vyvolává?” Oproti tomu empatický koncept je nutné z díla vyložit, interpretovat. Je to odpověď na otázku, “co je dílem vyjádřeno?” Nepoučení diváci tyto dva koncepty od sebe zpravidla nerozlišují a soudí dílo výhradně podle prožitkového konceptu, aniž by věnovali pozornost výkladu (interpretování) toho, co je dílem vyjádřeno, tj. jaký je jeho vlastní obsah a v jakém kontextu je třeba ho vyložit.
Například na obraze Matthiase Grünewalda Ukřižování (1515) je prostřednictvím ukřižovaného Ježíše vyjádřen závažný křesťanský koncept utrpení (v souvislosti s dalšími koncepty, jako je láska – trpět pro lásku k lidem, víra ad). Divák, na kterého dílo působí, musí nejprve tento koncept pochopit, vcítit se do něj prostřednictvím porozumění obsahu díla (tj. odpovědět si na otázku, co je dílem vyjádřeno). Proto jej nazýváme empatickým konceptem. Současně by ale měl divák sám do potřebné míry prožívat působení díla. A tento prožitek se může (ale nemusí) lišit od toho, co je v díle vyjádřeno. V našem případě to může prožívání soucitu. Povšimněme si: empatický koncept je “utrpení”, prožitkový koncept je “soucit”. Z jejich rozdílu lze odvodit další otázky: jakými prostředky dosáhl autor díla toho, že vystihl koncept “utrpení” tak působivě, aby vyvolával soucit? V jakém historickém, kulturním a sociálním kontextu je možné vykládat vztah mezi utrpením a soucitem jako podstatné téma v umění? Je možné objevit napětí mezi těmito dvěma koncepty ještě v jiném než středověkém křesťanském umění? Atp.
Kdybych vykládal rozdíl mezi uvedenými dvěma koncepty žákům v dětském věku, nezacházel bych do složitějších souvislostí, ale soustředil se jenom na základní rozlišení: co u díla prožívám já jako divák oproti tomu, jaký obsah dílo vyjadřuje.
17.4.2018 at 12:56
Odpovídá: PhDr. Jaroslava Dosedlová – Blížkovská, Ph. D.
Téma dotazu: POJMY – TERAPEUTICKÝ TANEC
Detail dotazu >>
Ráda bych se dozvěděla, jak se liší terapeutický tanec od “běžného” neterapeutického tance, co je tím klíčovým rozdílem (není to jen přítomnost terapeuta)?
Dobrý den,
děkuji za Váš zájem.
Možná bychom dokonce mohli rozlišit cvičení, tanec, terapeutický tanec a taneční psychoterapii:
1. Cvičení je zaměřené především na rozvoj tělesné kompetence (síly, vytrvalosti, koordinace, pružnosti, stability, správného tělesného držení). V souladu s holistickým paradigmatem samozřejmě reflektujeme pozitivní dopad fyzické aktivity na fyzické i psychické zdraví a subjektivní osobní pohodu. Některé psychoterapeutické systémy sledují psychosomatickou a somatopsychickou linii a zařazují např. cvičení fyzické stability pro podporu stability psychické. Jde však pouze o doplněk psychoterapeutické práce, cvičení samo o sobě psychoterapií není. Příkladem cvičení mohou být sportovní aktivity, posilování, pilates, ale i tzv. body-mind techniky jako jóga, Alexanderova technika nebo Feldenkraisova metoda.
2. Tanec přidává k pohybu expresivní složku, výraz. Kulturně antropologické dějiny tance jsou bohaté na příklady využití tance k nejrůznějším účelům společenského života – tance náboženské, bojové, oslavné, na podporu úrody či podnikání nebo provázející významné mezníky lidského života. Tanec má výraznou socializační roli a mnoho lidí využívá tance jako účinného psychohygienického prostředku. Tanec sám o sobě však není psychoterapií, i když mnoho lidí profituje z jeho různorodých pozitivních účinků. Příkladem tanečních aktivit mohou být lidové tance, afrotance, orientální tance, flamenko , moderní výrazový tanec atd.
3. V současné době jsou některé přístupy pracující se somaticky zaměřenými intervencemi označovány jako terapeutický tanec. Terapeutický tanec může mít vypracovanou teorii terapeuticky účinných prvků, ale nemá ambice vést odkrývající a rekonstrukční terapii v určitém časovém úseku. Stejně jako podpůrná terapie poskytuje porozumění, příjemnou atmosféru, aktivizaci a důvěru ve vlastní síly. Skupina či jednotlivec zabývající se terapeutickým tancem může profitovat z pozitivních účinků tance, jejich působení je však méně zřetelně zacíleno a případné změny nemusí být ani plně subjektivně uvědomovány nebo reflektovány vedoucím skupiny. Příkladem může být teoreticky propracovaná primitivní exprese navazující na prvky tradičních skupinových tanců doprovázených hrou na bubny (blíže in Dosedlová, 2012) nebo autoestima flamenca, španělský směr využívající expresivity a skupinové účasti flamenca.
4. Taneční a/nebo pohybová psychoterapie musí splňovat kritéria kladená na psychoterapii obecně. Využívá tance a pohybu jako hlavního psychologického prostředku, který má pomoci náhledu, (sebe)uvědomění a případné rekonstrukci neadaptivních stereotypů. Příkladem může být tanečně pohybová terapie dle Americké asociace taneční terapie (Zedková, 2012), Pesso – Boyden terapie (Pesso, Boyden Pesso, 1994), koncentrativní pohybová terapie (Gräffová, 1999; Hochgerner, Pokorny, 2003) nebo psychogymnastika (Knobloch, Junová, Petrusová, Šapošníková, 1964; Knobloch, Knoblochová, 1999). Domnívám se, že to, co dělá práci s tělem psychoterapií, je vědomá a cílevědomá; snaha o propojování neverbální zkušenosti s verbálním pojmenováním, nalezením souvislostí v životě jedince a práce na terapeutickém vztahu. Tanec nebo jakákoliv jiná forma umění nemohou léčit samy o sobě.
Podrobněji toto téma rozpracovávám v článku DOSEDLOVÁ, Jaroslava. Cvičení, tanec nebo psychoterapie? In Friedlová, Martina; Lečbych, Martin. Společný prostor/ Common Space 2014. první. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. s. 16-27, 12 s. ISBN 978-80-244-4411-6.
3.9.2018 at 9:22
Odpovídá: PaedDr. Lubomír Holzer
Téma dotazu: celostní muzikoterapie
Detail dotazu >>
Dobrý den, v čem se odlišuje celostní muzikoterapie od ostatních muzikoterapeutických směrů?
Děkuji za odpověď, D.Tomášková
Dobrý den vážená paní Tomášková. V ČR v EU i jinde ve světě můžeme pozorovat stejné či podobné rozvrstvení a rozdělení muzikoterapie. Vidíme muzikoterapie s tzv. psychologickým příklonem, lékařským přístupem, pedagogickým, speciálně pedagogickým přístupem, hudebnickým, antroposofickým, alternativním, transpersonálním a celostním přístupem. Celostní muzikoterapie, kterou dělám a učím již více jak dvaadvacet roků má svá zvláštní specifika. Snad hlavním rysem je právě celostní přístup, což je termín filozofický a prosazující se v dnešní době v čím dál větším počtu vědeckých a terapeutických oborů. Máme celostní medicínu, biologii, psychologii, pedagogiku, muzikoterapii dokonce i architekturu atp. Je nutné pochopit, že termín celostní nemá technicistní význam ale metodologický a základní. Dalším rozdílem je v mém provedení zkoumání jaká hudba je muzikoterapeuticky účinná a tudíž maximálně vhodná a člověku prospěšná, můžeme říci muzikoterapeuticky ideální. Má praxe a hudebně teoretické bádání mi přinesla jednoznačnou odpověď. V celostní muzikoterapii používáme výhradně přirozené ladění, nástroje v přirozeném ladění, alikvotní, hrdelní, muzkoterapeutický a rezonanční zpěv. Dále vidíme, že oblast muzikoterapeutického působení můžeme rozdělit na smyslově fyzikální a mimosmyslově energetickou, duchovní část. Celostní muzikoterapie na rozdíl od ostatních typů používá ke svému působení obě jmenované části. Je třeba si zároveň uvědomit, že Země a Svět – Vesmír, který nás obklopujeme a ve kterém žijeme je intelektuálně a technologicky poznatelný pouze ze 4 %. 96% všeho co nás obklopuje je technologicky nepoznatelné a intelektuálně nepochopitelné. Hovořím o nejnovějších vědeckých poznatcích, které nám přináší, astrofyzika, astronomie, kosmologie, kvantová i teoretická fyzika. V Evropě i v zámoří již nějakou dobu pozorujeme dělení muzikoterapie na “muzikoterapii” a léčbu zvukem či hudbou. První označení používají muzikoterapeuti výše zmínění tzv. psychologizující. Druhá skupina se vyznačuje podobným přístupem jako celostní muzikoterapie, a transpersonální či některé alternativní směry. Tolik tedy velice stručně k vaší otázce. Bližší a hlubší informace můžete získat na mém webu – www.muzikoterapie.net a nebo na akcích, přednáškách a workshopech, které pořádám v průběhu celého roku. Na shledanou, Lubomír Holzer.
3.9.2018 at 9:17
Odpovídá: PaedDr. Lubomír Holzer
Téma dotazu: Epilepsie a muzikoterapie
Detail dotazu >>
V nějakém článku o muzikoterapii jsem četla, že není vhodná pro jedince s epilepsií. Máme ve třídě integrovaného žáka s epilepsií. Může se třídou absolvovat plánovaný prožitkový muzikoterapeutický program? Nechceme, aby u něj došlo k nějakým zbytečným zdravotním komplikacím….Pěkný den, V.H.
Dobrý den,
Váš dotaz je častý a odpověď na něj není zcela snadná. Nicméně vám přiblížím alespoň svůj názor opřený o mou více jak dvaadvaceti letou praxi profesionálního muzikoterapeuta. V odborné literatuře, ve sbornících a článcích se můžeme skutečně na mnoha místech dočíst o kontraindikaci muzikoterapie pro specifické skupiny dětí a klientů. Věc se má tak, že již minimálně deset let pozoruji tuto neblahou publikační tendenci. Můžeme se dočíst, že muzikoterapie má kontraindikaci právě pro lidi s epilepsií. Vzniká zde zvláštní obraz, kdy autoři jako kdyby jeden od druhého opisovali stále to stejné, aniž by takový názor měli blíže i přesněji odborně podložený (lékařsky, neurologicky, psychologicky, speciálně pedagogicky a především muzikoterapeuticky). Zkrátka stalo se z toho jakési všeobjímající tvrzení, které někteří berou jako univerzální či absolutní pravdu. Můj odborný názor je jiný. Za svou dlouholetou praxi jsem nezaznamenal ani jediný případ kontraindikace právě pro jedince s epilepsií. V každé skupině, se kterou dlouhodobě pracuji, mám vždy několik dětí či klientů s epilepsií. Pokud by zmíněné tvrzení bylo pravdivé, nemohli bychom vůbec s takovými jedinci muzikoterapeuticky pracovat. Opak je pravdou. Celostní muzikoterapie vždy snižuje počet epileptických ataků a i děti, které přijdou do školy po noci plné epileptických příhod, jsou po hodině mé práce zcela v normálu, zpět a začínají běžně fungovat. Dále cituji svůj vlastní odborný text, který se diskutovanou problematikou odborně a ze široka zabývá. Text je aktualizován a upraven tak, aby odpovídal současným poznatkům.
V odborné literatuře, v časopiseckých článcích, na odborných konferencích, přednáškách i seminářích se stále opakují zmínky, kapitoly a promluvy o kontraindikaci muzikoterapie, ovšem i hudby, přesněji řečeno poslechu určité hudby, ať už jde o poslech konkrétních autorů – hudebních skladatelů, skladeb, žánrů nebo skupin různých nástrojů. V literatuře se můžeme dočíst (např. Kantor, Lipský, 2009, str. 109-110), že mezi diagnózy s kontraindikací na muzikoterapii a poslech hudby patří epilepsie, či muzikogenní epilepsie, akutní psychotické stavy, úzkostné stavy, slabá Já-struktura, diagnózy, které obsahují problematiku sexu ve spojení se zneužíváním, také jakýsi druh alergie na hudbu, rovněž některé formy amuzie a tak podobně. To jsou v literatuře nejčastěji uváděné situace (nám to ovšem v určitých případech připadá, že jednou někdo něco takového slyšel, četl, či napsal a další autoři už dále jen kompilují).
Na rozdíl od jiných autorů, kteří se vyjadřují ne zcela jasně a nevychází z vlastní praxe, ani neříkají, jaká diagnóza nebo kombinace diagnóz má kontraindikaci na muzikoterapii a všechny další okolnosti, které s tím souvisí, přináším autonomní a praktický rozbor. Jaká hudba a jaké vnitřní a vnější vlivy předcházejí určité situaci, se většinou v literatuře nedovíme. Z psaného netušíme, jaký je průběh pozorovaného jevu – kontraindikační situace – v částech ani souhrnně.
Z těchto důvodů přináším náhled na kontraindikaci muzikoterapie z vlastní dlouholeté praxe. Za jedenáct let praxe nemůžeme nikdo z nás, kteří pracujeme důsledně podle pravidel artikulované metody, uvést ani jeden takový případ. Tedy, že by naši klienti měli reakci takového typu, že bychom ji v souvislosti s jejich diagnózou mohli označit za kontraindikaci muzikoterapie. V takřka každé terapeutické skupině, se kterou dlouhodobě pracujeme, se nachází více klientů s epilepsií nebo epileptickými záchvaty. V jiných skupinách pracujeme úspěšně s psychotiky, a dokonce ve smíšených skupinách psychotiků a klientů s mentálním postižením. A nic, co by jenom náznakem podepřelo tvrzení o kontraindikaci muzikoterapie na tyto diagnózy, jsme nezaznamenali, ani jediný případ. Uvědomme si, že hovořím o dvaadvaceti letech mé muzikoterapeutické práce, které představují devatenáct – dvacet tisíc hodin muzikoterapeutické mé vlastní praxe!
Zamysleme se nad zdrojem těchto informací, nad jejich skutečným významem a příčinou. Jaké jsou podmínky vzniku patofyziologických reakcí klientů? Pokud je vůbec můžeme takto označit. Kritérií můžeme nalézt celou řadu. Ovšem, kdo přesně popisuje situace, zdroje, impulzy a skutečné příčiny tohoto jevu? Nebo v literatuře popisovaný kontraindikovaný stav vyvolal snad jen poslech určité, blíže nespecifikované hudby za nejasných okolností a neznámých vnějších i vnitřních podmínek? Další otázkou je, na jakou muzikoterapii byla taková reakce, abychom mohli začít hovořit o kontraindikaci. Čí metodou ten který odborník pracoval a jaké jsou k tomu podklady? Ani dlouhodobé výzkumy nic takového jednoznačně neprokázaly a vlastní pozorování už vůbec ne, právě naopak. Psychiatrie a neurologie, psychologie a psychoterapie uvádějí jen velmi neprůkazné případy, jejichž výskyt je rovněž zcela minimální, spíše ojedinělý a více než vzácný, a jak už jsem pravil – okolnosti jsou nejasné. Otazníkem je rovněž, zdali pracoval s takto reagujícími klienty odborný muzikoterapeut, nebo zda šlo jen o odborníka jiné specializace, který použil nějakou hudbu bez hluboké znalosti problematiky a bez dlouhodobých praktických zkušeností a odborného výcviku.
Případy uváděné v literatuře, např. muzikogenní epilepsie, tzv. muzikolepsie, nebo různé formy amuzie nebo alergie na hudbu, jsou natolik vzácné a opět nedoložené přesnými fakty, že použití tohoto argumentu je velmi diskutabilní. Zde musím opět připomenout, že muzikoterapie se nerovná hudba a hudba sama neléčí. Pokud už vznikne nějaký problém, vždy jde o reakci na nějakou konkrétní hudbu určitého, třeba z pohledu celostní muzikoterapie zcela nevhodného typu a charakteru, nikoliv na muzikoterapeutickou metodu, která kupříkladu takovou hudbu vůbec nepoužívá. Nebyl doposud učiněn přímý, cílený výzkum určité konkrétní muzikoterapie a popisů reakcí pacientů na ni, tudíž nám celá problematika kontraindikace muzikoterapie připadá jako matoucí, raději by se neměla za současného stavu věcí vůbec zmiňovat, a pokud, tak s mnoha otazníky. Než vyslovíme jakýkoliv závěr, měla by zaznít odborná polemika. Spíše bychom měli bádat a hovořit o tom, která hudba člověku prospívá, která ho léčí, a to opět celostně. Primárním úkolem praktické muzikoterapie není zkoumat a testovat, která hudba nebo zvuky člověku škodí, neprospívají, či jsou nepříjemné a proč, ale naopak terapeuticky působit, tedy poskytnout klientovi muzikoterapeutickou hudbu zdraví prospěšnou, veskrze příjemnou a bezpečně podporující terapeutický proces ve všech složkách i v celku.
A jaká že to je muzikoterapeutická hudba? Na to může dát kvalifikovanou odpověď pouze odborně vzdělaný muzikoterapeut (muzikoterapeuti) s dlouholetou praxí v terénu, pracující tak říkajíc celoplošně, v nejrozmanitějších klientských skupinách a rovněž individuálně. A co je podstatné, pracující konkrétní muzikoterapeutickou metodou, která je dostatečně rozšířená (například v ČR), kterou pracuje v daném teritoriu minimálně dvacet muzikoterapeutů, kteří díky tomu mohou porovnávat a dlouhodobě (aspoň pět let) hodnotit výsledky a výstupy své práce. Dlouholetý a validní výzkum zatím nebyl realizován, neboť pro něj doposud nejsou vytvořeny náležité podmínky. Tedy jsme odkázáni na fundované zprávy z praxe (nikoli na stále dokola opisovaná tvrzení) a toho bychom se měli přidržovat.
Základní vysvětlení problematiky, která hudba, či zvuky člověku neprospívají, ba dokonce mu při dlouhodobém poslechu škodí, by si vyžádal další článek. Popisujeme zde základně účinky celostní muzikoterapie s vnímáním a chápáním termínu celostní tím nejširším možným způsobem. To znamená, že chápeme člověka v procesu muzikoterapie celostně – holisticky. Tím samým způsobem ovšem nahlížíme muzikoterapii jako součást terapeutického systému vytvářeného po tisíciletí člověkem. Lidskou bytost a lidskou společnost chápeme jako nedílnou součást přírody, naší Země a Vesmírného celku. Stručně řečeno, nesouhlasím se souborem tvrzení a zpráv o kontraindikaci muzikoterapie v jakémkoliv ohledu. Je nezbytné stávající názorovou bariéru prolomit a nahradit ji optimistickým prostorem, který nám bude sloužit k tvořivé muzikoterapeutické práci bez zbytečných omezení a strachů. Pojďme v muzikoterapii pozitivně pracovat na tom, co je terapeuticky účinné, a tudíž vhodné, podpůrné a celku prospěšné. Přestaňme se děsit nepodloženými tvrzeními. To ostatní nám vyvstane samo, neupotřebitelné logicky zůstane stranou, zanikne na „muzikoterapeutickém smetišti“.
No a ještě pro dokončení odpovědi na vaši otázku. Muzikoterapii by měl vždy provádět odborně vyškolený muzikoterapeut mající náležitý výcvik. Z vaší otázky také nevyplývá, jakým způsobem chcete muzikoterapeuticky působit? Jakou metodou, jakými technikami a postupy? Také nevím, jaký typ prožitkového programu máte na mysli. Z těchto důvodů nemohu zcela přesně odpovědět na váš dotaz. Musel bych přesně znát podrobnosti. Na základě zmíněného bych teprve mohl připravit odbornou radu a doporučení. Nicméně alespoň obecně jsem se vám snažil popisovanou problematiku přiblížit. Pokud budete chtít dále pokračovat v otázkách, formulujte prosím přesnější dotaz. Děkuji a na shledanou, Lubomír Holzer.
8.6.2018 at 12:15
Odpovídá: PaedDr. Lubomír Holzer
Téma dotazu: Muzikofiletika
Detail dotazu >>
Pane doktore, mohl byste mně vysvětlit, v čem se odlišuje běžná hudební výchova od muzikofiletiky?
Já osobně mezi nimi žádný rozdíl nevnímám. Děkuji
Dobrý den, děkuji za Váš dotaz.
Musíme si nejdříve stručně definovat hudební výchovu. Výchovy obecně mají za úkol vzdělávat a vychovávat žáky v oborech, které nejsou primárně intelektuální a racionální, ale mají vztah k umění či k pohybovým aktivitám. Mám na mysli skutečně pouze hudební, výtvarnou a tělesnou výchovu. K těmto účelům by zmíněné obory měly používat specifické výchovné a vzdělávací prostředky, metody, techniky a postupy, které k nim organicky náleží. Pokud bychom k této oblasti přidali ještě inkluzivní vzdělávání, museli bychom škálu použitých prostředků rozšířit o mnohé další, které napomáhají zmíněný model realizovat. Zpět ovšem k vaší otázce. Při zavádění muzikoterapie do školství jsem již před mnoha lety (cca 15 roků) narazil na překážky při akreditování muzikoterapeutických vzdělávacích programů na MŠMT. Bylo nám sděleno. že pedagog není terapeut a tudíž ani nemůže používat v rámci výchovně vzdělávacího procesu používat jakékoliv terapie. Čas běžel dál a mnohé se již změnilo. I tak jsme pedagogy vzdělávali v muzikoterapii, neboť dle mého praktického poznání, muzikoterapie má své nezastupitelné místo ve výchovně vzdělávacím procesu na školách všech typů a pro všechny žáky. Nicméně ve zmíněné době, jsem po vzoru doc. J. Slavíka vytvořil pro akreditace schůdnou variantu a to právě zmíněnou muzikofiletiku. Já sám jsem poprvé termín muzikofiletika publikoval v odborném článku a uváděl při svých přednáškách z muzikoterapie již v roce 2006, následně pak ve svých scriptech (vznikala od roku 2010), které můžete najít na mých stránkách (www.muzikoterapie.net) ke stažení.
Nyní ovšem musím citovat text, který jsem vytvářel a redigoval (Holzer 2012) :
Muzikofiletika
V rámci pedagogického a výchovného procesu nemůžeme často z provozních, odborných i legislativních důvodů hovořit o muzikoterapii. Ani nám mnohdy o vyloženě terapeutický provoz nejde. Potřebujeme ovšem aplikovat muzikoterapeutické techniky a naše činnost v takovém případě musí být také jistým způsobem pojmenována a prezentována. Nabízí se nám velice výhodné označení a tím je pojem „muzikofiletika“. V arteterapii přijatý a používaný termín artefiletika můžeme důvodně aplikovat i v muzikoterapii v již řečeném tvaru „muzikofiletika“. Artefiletika je obor na pomezí arteterapie, umělecky zaměřených předmětů – výtvarné a hudební výchovy a pedagogiky. Předmětem artefiletiky je osobnostní rozvoj prostřednictvím umělecké tvorby. V případě muzikofiletiky jde o odborné použití některých muzikoterapeutických technik v rámci výchovně vzdělávacího procesu. Účelem není terapie a diagnostika, ale právě muzikofiletické působení, které nepoužívá přímé výchovné a pedagogické metody. Pojem artefiletika přichází z oboru arteterapie a byl „vytvořen“ v České republice. Za autora pojmu „Artefiletika“ můžeme považovat Doc. PaedDr. Jana Slavíka. V jeho publikaci Slavík, J.: Od výrazu k dialogu ve výchově. Artefiletika, Praha: Univerzita Karlova – Karolinum: 1997, byl tento termín autorem použit poprvé. Muzikofiletiku tedy můžeme chápat jako tvořivou a zážitkovou aplikaci základních muzikoterapeutických technik. Muzikofiletiku používáme v oblasti vzdělávání a výchovy. Muzikofiletiku realizujeme bez terapeutického a diagnostického záměru a její pojetí je následně reflektivní, zpětnovazební, vždy však s výraznou tendencí optimistického ladění a pozitivního vyznění. Cílem muzikofiletiky je rozvíjení psycho-emočního, intelektuálního, uměleckého a všeobecně kulturního potenciálu žáků, potencování jejich sociálních dovedností a kompetencí a prevence psychosociálních selhávání prostřednictvím muzikofiletických aktivit.
Pojem Muzikofiletika
Pojem muzikofiletika rozdělíme na dva základy: muziko a filetika Muziko: músikos z řečtiny znamená hudební, řecky moisika, latinsky musica znamená hudba; Filetika: termín je odvozen z řeckého „filein“ – milovat, mít v oblibě. Souvisí též s osobností a odkazem řeckého dramatika, spisovatele, vychovatele a pedagoga Filéta (Philétas) z Kósu. Narodil se kolem roku 320 př. n. l. a žil v Alexandrii. V díle tohoto umělce a myslitele můžeme sledovat charakteristické stránky filetického přístupu: uvolněný umělecký tvůrčí projev, prožitek a přemýšlivá reflexe směrem k výchově a vzdělávání. Filétos vychovával Ptolemaia II., pozdějšího správce Egypta. V době jeho správy zažil Egypt nebývalý rozmach v kultuře, umění a vzdělanosti. V samotném pojmu muzikofiletika se, jak vidíme z řečeného, jedná o slovní složeninu, řeckého „músikos“ nebo latinského „musica“, která je spojeno se jménem řeckého myslitele Filéta z Kósu. Na běžných školách neprobíhají terapie, ale pro práci s dětmi využíváme pouze prvky muzikoterapie, anebo pracujeme přímo muzikofileticky. S terapií musí klient (nebo jeho zákonný zástupce) souhlasit a chtít se jí účastnit. U muzikofiletiky, která se děje během výchovného i vzdělávacího procesu, není třeba souhlas vzhledem k tomu, že pracujeme na obecné úrovni a nepoužíváme techniky terapeuticky ani k diagnostice jednotlivce. Hranice mezi muzikoterapií a muzikofiletikou je velmi individuální a subtilní. Záleží na terapeutovi, na jeho zkušenostech, znalostech, vedení a schopnosti udržet vzájemné hranice těchto expresivních metod. Muzikofiletiku můžeme definovat jako umělecko-pedagogickou disciplínu, mající blízko k muzikoterapii. Muzikofiletika ovšem nepoužívá obvyklé výchovné a pedagogické postupy, ale vytváří nové, vlastní, mající základy v muzikoterapii, což při její realizaci vyžaduje značně odlišný přístup. Spojení exprese s reflexí nám umožňuje vymezit hranice mezi běžnou hudební výchovou a muzikofiletikou a zároveň ji přibližuje k muzikoterapii. Nesnaží se ale klienty – žáky – diagnostikovat a následně léčit, případně objevovat skryté problémy a řešit je. Zmíněný charakter ji zase přibližuje k hudební výchově. Muzikofiletika stojí mezi hudební výchovou a muzikoterapii. Snaží se o rozvíjení pozitivního v člověku a působí v oblasti sociálně patologické prevence. Na první místo staví příjemné prožitky z hudby a vlastní umělecké tvorby. Muzikofiletiku můžeme definovat jako hraniční disciplínu mezi muzikoterapií a pedagogikou. Používá muzikoterapeutické techniky k podpoře a rozvoji výchovně vzdělávacího procesu.
Tolik citovaný text.
Mnohé se dnes jeví jinak i potřeby jsou jinde. Částečné suplování muzikoterapie je nasnadě.
Z dnešního pohledu si musíme jasně uvědomit, že ani muzikofiletiku by neměl používat nikdo, kdo nemá alespoň základní muzikoterapeutický výcvik v počtu minimálně 200 hodin. Zatímco odborné výcviky v muzikoterapii v ČR fungují a jsou realizovány různými vzdělávacími institucemi, například na ICV FF UP v Olomouci běží systematický vícestupňový výcvik v celostní muzikoterapii, žádné odborné vzdělávání v muzikofiletice, v uceleném systému neexistuje. Z odborného pohledu je termín a tzv. disciplína “muzikofiletika” uměle vytvořen a v profesionálně nemá valného významu. Bohužel jsem se před lety na jeho tvorbě a vzniku podílel já sám. Mezi odbornými českými muzikoterapeuty se dokonce hovoří o tom, že muzikofiletika jako taková neexistuje. Řečené vyplývá z již zmíněných faktů a z faktů, že v muzikofiletice neexistuje odborné vzdělávání a neexistuje ani profese muzikofiletik ani se o ní nehovoří. Jde tedy o zcela uměle vytvořenou oblast, která nemá žádné opodstatnění ani teoretické, odborné ani praktické. Při tzv. aplikaci “muzikofiletiky” v rámci výchovně vzdělávacího procesu či v inkluzivním vzděláváním všech žáků i se zvláštními vzdělávacími potřebami, jde pouze o využití některých jednoduchých či základních postupů – technik z muzikoterapie i z hudební výchovy. Vždy záleží na osobnosti a výbavě pedagoga. Nikdo by se neměl bez náležitého výcviku a odborného vzdělání v muzikoterapii, pouštět ani do muzikofiletiky, pokud už tuto činnost někdo potřebuje takto nazývat (vždy ovšem zcela uměle). Jinak řečeno tzv. “muzikofiletika” se snaží suplovat speciální hudební výchovu a někde i hudební výchovu, potažmo muzikoterapii. V praxi vidíme jen používání známých postupů z muzikoterapie, speciální hudební výchovy i hudební výchovy a určitá skupina tzv. “specialistů” zmíněnou činnost nazývá “muzikofiletikou”. Formalismus a alibismus a úporná snaha uměle vytvořit nový obor je více než zřejmý.
Následující schéma nám jednoduše vyjadřuje vzájemné vztahy mezi obory.
Hudba obecně (všechny hudební projevy, profesionální, poloprofesionální, amatérské a zábavné “muzicírování” pro vlastní potěchu).
Hudební vzdělávání – základní a profesionální (základní umělecké školy, konzervatoře, VOŠ, hudební akademie a vysoké hudební školy).
Hudební výchova – v rámci základního a středního školství.
Speciální hudební výchova – základní speciální školy, praktické školy, výchova a vzdělávání žáků se speciálními či zvláštními vzdělávacími potřebami.
Muzikofiletika – pokud připustíme, že existuje.
Muzikoterapie – ve školství odborná specifická činnost zaměřená na relaxaci a na podporu výchovně vzdělávacího procesu pomocí základních relaxačních technik. I pedagog s náležitým výcvikem je oprávněn tyto postupy a techniky používat. Z praxe víme, že se muzikoterapie hojně používá na základních školách všech typů a zaměření a pro všechny typy žáků, a to vždy v rámci celého vyučování, v hudební výchově i ve speciální hudební výchově nebo na speciálních základních školách se pravidelně aplikuje přímo muzikoterapie.
Závěrem shrnutí a odpověď na vaši otázku. Tam, kde se v rámci výchovně vzdělávacího procesu na školách všech typů, zaměření a úrovní, nějaký proces uměle nazývá muzikofiletika, oko zkušeného a vnímavého pozorovatele vždy vidí určitý derivát známých činností, běžně již používaných. Těmito činnostmi máme na mysli hudební výchovu, speciální hudební výchovu a muzikoterapii. Tvůrce pojmu artefiletika J. Slavík měl na mysli zcela jinou věc a sice vytvoření nového výchovně vzdělávacího systému, majícího za základ prožitek z umělecké činnosti. Zde opět vidíme zcela rozličný význam pojmu i jeho obsah a formu. Váš postřeh je tedy zcela na místě. Tam, kde se jedná o známé postupy se snaží někteří naši kolegové neoprávněně vkládat umělý termín “muzikofiletika”. Nemá to žádné opodstatnění ani praktické ani odborné. V praxi se tedy nebojme označovat věci pravými pojmy a držme se zdravého rozumu. Snad jsem vám pomohl stručnou analýzou se vyznat v problematice kterou i já vnímám nešťastně a jako velké neporozumění specifickým odbornostem. Na shledanou, Lubomír Holzer.
8.6.2018 at 14:40
Odpovídá: PaedDr. Lubomír Holzer
Téma dotazu: Muzikoterapie u lidí s duševním onemocněním
Detail dotazu >>
Dobrý den, jakou máte zkušenost s muzikoterapií u lidí s duševním onemocněním ? Jak často je potřeba muzikoterapii praktikovat? Jaký druh? Která je nejlepší ?
U nás jsou hráči na kytaru a obecně klientům dělá hudba dobře.
Děkuji za poradu.
Dobrý den, děkuji za váš dotaz.
Pracuji metodou celostní muzikoterapie – CMLH (viz muzikoterapie.net a muzikoterapie.art). Moje zkušenosti i zkušenosti mých kolegů (absolventů studia celostní muzikoterapie) jsou pouze pozitivní. S lidmi s duševním onemocněním pracuji již řadu let. Terapie vždy zabírá celkem rychle, již po dvou třech sezeních. Z počátku aplikuji pasivní formu muzikoterapie, tzv. receptivní muzikoterapii, kdy klient – pacient zaujímá stabilizovanou relaxační polohu v leže na zádech na vhodné relaxační podložce. Po určitém čase, což je vždy individuální, můžeme přejít k formě kombinované a časem i k aktivní muzikoterapii. Základní je ovšem vždy forma pasivní. Vše se ladí na potřeby konkrétního pacienta. Charakteristickým rysem metody CMLH, kterou pracuji je výhradní používání nástrojů a hudby v přirozeném ladění, hra na nástroje z přírodních materiálů a ručně vyrobených od prověřených výrobců – specialistů. Takto nastavená celostní muzikoterapie odpovídá ideálně lidskému organizmu ve všech jeho částech, funkcích, systémech i celku. Člověk i když nám to již možná nepřijde, je stále součást přírody. Je přírodním výtvorem. Přírodní akustické fyzikální zákony, tedy příroda sama, nám předkládají přirozené ladění. Vycházím tedy z tohoto faktu a řečené aplikuji v muzikoterapii. Dnešní většinová hudba totiž používá tzv. ladění temperované – upravené. To už jsou otázky hudebně teoretické, jejichž vysvětlení by mi zabralo spousty času a místa. Poradna myslím není k těmto účelům určena a také váš dotaz směřuje do praxe. Zpět k vašim otázkám. Muzikoterapie je určitě velice vhodná pro lidi s duševním onemocněním, pouze je třeba vybrat takovou metodu, která muzikoterapeutovi vyhovuje, ke které má afinitu a s níž souzní. V účinnosti různých metod a postupů je velký rozdíl. Rovněž se setkáváme i v literatuře s tvrzením, že pro určité skupiny klientů – pacientů má muzikoterapie kontraindikaci. Nejinak je tomu i v této oblasti. A zde už se dostáváme na polemické pole, která metoda je jak účinná a do jaké míry vhodná pro lidi s duševním onemocněním. Z mých více jak dvacetiletých muzikoterapeutických zkušeností jasně vyplývá, že CMLH jako celostní muzikoterapie žádné známé kontraindikace nemá. Záleží ovšem na volbě metody. Mohu skutečně mluvit pouze za metodu, kterou pracuji, vytvářím, učím a dále posouvám v účinnosti a použitelnosti pro všechny. Zase by vysvětlení vyžadovalo velký prostor, nejlépe ovšem víkendový seminář. Slova jsou slova, až praxe vždy ukáže relevanci, validitu i účinnost té které metody. Další část vašeho dotazu směřuje k frekvenci muzikoterapie. Kdyby to šlo, tak bych doporučil každý den. Ovšem to je prakticky nemožné. Výborné je pokud se daří muzikoterapii dělat alespoň dvakrát – třikrát za týden. Součástí mého terapeutického přístupu je aktivní přístup pacienta a podílení se na terapii. Zase obsáhlá kapitola a zcela individuální. Jaký druh muzikoterapie použít, se ptáte ? Myslím, že na to už jsem vám odpověděl výše. Já mohu doporučit pouze metodu, kterou sám dělám a prakticky denně používám. K posuzování jiných muzikoterapeutických přístupů zde nevidím vhodnou platformu. Která muzikoterapie je nejlepší? Opět musím opakovat co jsem již napsal. Jedině dlouhodobé praktické použití, výsledky, empirický výzkum a kazuistiky nám mohou v tomto směru přinést odpovědi. Každý člověk je také jinak nastavený a je schopen přijímat jinou úroveň vědění a poznání. Není vše pro všechny. V muzikoterapii se musíme zabývat studiem mnoha vědních oborů – hudební teorie, organologie, biologie člověka, fyziologie, neurologie, kvantové fyziky, kosmologie, dějinami hudby a lidstva, a mnoha dalších. Muzikoterapie je komplexní disciplína. Také je nutné formulovat záměr, což znamená jaké máme představy o muzikoterapii a co od ní očekáváme, respektive kam si myslíme, že můžeme v terapii zajít a na co všechno působit. Hra na kytaru jako forma je určitě dobrá. Z mého pohledu profesionálního muzikoterapeuta jde ovšem o zaměřený druh zábavy, možná vedoucí k určité mělké úrovni relaxace. Každá hudba je nositelem emocí. Pokud nám jde o zlepšení nálady pacientů, kytara se jeví jako vhodná. Ovšem připomínám mé výhradní používání nástrojů v přirozeném ladění. Kytara je v ladění temperovaném – upraveném, které je vnitřně rozladěné. Obyčejný konzument hudby to však neslyší. Já ano. To je pro mne celkem zásadní parametr, pokud má jít o skutečně odbornou muzikoterapii. Zábava je také nutná a dobrá nálada zvláště u depresivních pacientů rovněž není k zahození. Jak říkám, nejdříve je nutné se zamyslet nad tím, co od muzikoterapie očekáváme a kam až chceme zajít, co je tedy naším terapeutickým záměrem. Tam vidím začátek. Rovněž vidím jako nezbytnost odborný výcvik muzikoterapeuta. Za základ považuji minimálně 200 hodin muzikoterapeutického výcviku, osobní praxi + supervizi a sebezkušenostní výcvik. V reálu bych ovšem požadoval po muzikoterapeutovi 500 hodin odborného výcviku, 500 hodin praxe, 200-300 hodin sebezkušenostního výcviku a 60 hodin supervize to vše rozložené v čase dejme tomu pěti let přípravy. Z napsaného plyne, že muzikoterapii nemůže dělat jen tak každý bez náležitého výcviku. Odbornost a praxe je nezbytná. Ale máte pravdu hudba dělá lidem dobře, ovšem nikoliv všechna. Uvedu příklad. Většina lidí na celém světě stále poslouchá nějakou hudbu v obchodě, v médiích, v MP4, v kině, na koncertech v dopravních prostředcích, v klidu doma. Kdyby obecně platilo, že je hudba univerzální terapeutické médium, byli bychom všichni zcela zdraví. Určitě sama cítíte, že je v tom nějaký háček. Inu a muzikoterapeut se nad tím, jaká hudba je pro člověka a muzikoterapeutické použití ideální, vhodná a tudíž účinná, musí zajímat primárně. Snad jsem vám odpověděl alespoň částečně na vaše otázky.
Na shledanou, Lubomír Holzer.
