VÝTVARNO (Page 4)

ZEPTALI JSTE SE

Ráda bych se zeptala na pojem „typizace“, co řeší ve výtvarných disciplínách? Má nějakou pojmovou paralelu v běžných situacích oboru? Děkuji za odpověď.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za inspirativní dotaz. Pojem “typizace” bývá řazen do páru s pojmem “objektivizace”. Oba společně sdílejí základní funkci: symbolicky zprostředkovat nějakou obecnou myšlenku (ideu) užitím určitého smyslově vnímaného nosiče (výrazu). Z toho plyne, že hybným momentem obou těchto pojmů je zobecňování nebo abstrahování – postup od jedinečných stavů subjektivní zkušenosti k jejich splývání do společného a intersubjektivně sdíleného obsahu.
Při objektivizaci tento postup vyústí do víceméně jednoznačných pojmů a kategorických soudů nebo úsudků, které si nárokují všeobecný souhlas a lze je (pokud možno) fakticky ověřovat na základě evidence (“je to zřejmé”).
Příznačným příkladem je objektivizace v matematice. Jestliže se lidé shodnou na pojmenování čísel a na základních početních operacích, lze pak na tomto podkladě objektivizovat jakoukoliv subjektivní zkušenost s počítáním libovolných objektů, přičemž vzájemná intersubjektivní shoda je dokonalá. Příkladem je úloha: jaké číslo si myslím, jestliže jde o číslo přirozené a jeho dvojnásobkem je číslo 4? Povšimněte si, že každému člověku, který zná matematiku aspoň ze základní školy, tato úloha umožňuje “nahlédnout do mysli” jejího autora, přičemž všichni řešitelé (pokud se nedopustí výpočetní chyby) dosáhnou stejného výsledku, takže stav jejich myslí splyne do jediného společného obsahu: 2. Současně platí, že tato úloha poskytuje nástroje k dokonalé předpovědi “stavu světa”: jakékoliv spočítatelné 4 objekty, které “ve světě” najdu, lze bez výjimky rovným dílem rozdělit na dvě seskupení dvou objektů.
Téměř stejně dokonalou shodu umožňuje fyzika a podobné tzv. exaktní obory, ale u nich již hrozí nebezpečí, že při zjišťování “stavu světa” – jemuž se říká měření – vzniknou odchylky, které nebude možné překonat a ponechávají prostor pro otázku, zda náš pokud o objektivizaci neselhává. Kupř. určitá řada měření ve fyzice může být zakreslená do křivky připomínající matematickou křivku. Problém je v tom, že mezi měřeními je vždy nějaká prodleva (“mezera”) a nadto každé z měření může být zatíženo chybou, takže nelze s úplnou jistotou tvrdit, že vytvořená křivka má opravdu takový průběh, který odpovídá ideální matematické křivce: co když se někde v těch mezerách anebo za závojem chyb skrývá “jiný svět”, než se domníváme? Jak známo, dostatek inspirací v tomto směru poskytuje kvantová mechanika.
Navzdory všem nesnázím však lidé objektivizaci nezbytně potřebují přinejmenším jako směrnici pro všechny pokusy dorozumět se o tom, co je pro nás společné. Bez usilování o objektivizace bychom přišli o náš základní nástroj dorozumění i porozumění – o společný jazyk. Přesto, jak prokazuje celá kulturní historie lidstva, nám pro intersubjektivní sdílení obsahu nepostačuje jenom objektivizace. Je to zjevné z toho, že kromě vědy se v lidské civilizaci stále rozvíjí i umění. Přitom je jasné, že umělecké vyjadřovací prostředky neusilují o sdílení idejí úplně stejným způsobem jako věda. Právě proto nemluvíme jenom o “objektivizaci”, ale také o “typizaci”.
Typizace není založena převážně na principu kategorického soudu a usuzování, ale především na principu obrazného předvedení: tvůrčí exprese. To, co je obrazně předvedeno, je typickým reprezentantem (typem či “vzorkem”) své třídy jevů a současně je nutné, aby to bylo interpretováno v symbolickém režimu “jako” – v režimu metafory či trópu příznačném pro daný kulturní kontext. Tím vzniká příležitost, aby se každý interpret ocitl “v kůži autora”, protože je konfrontován s typizovaným vyjádřením (modelem) autorovy osobní zkušenosti. Přitom musí zvládnout typizační metaforický přesun od “díla-věci” k zobecnění vlastní zkušenosti na sdílenou kulturní úroveň, ale současně zachovat svou interpretační a prožitkovou osobitost. Jak tento složitý postup probíhá?
Podívejme se na sochu Krista na kříži. Hluboce věřící křesťanský umělec, který ji před staletími tvořil, vytvářel typ – typ člověka trpícího pro hlubokou myšlenku. Porozumět tomuto dílu, to znamená nejenom umět se ztotožnit se zobrazeným utrpením, ale současně od něj psychicky odstoupit natolik, aby vznikla příležitost k zamyšlení se a k diskusi nad ideou – nad poselstvím vloženým do díla uvnitř daného kulturního kontextu Čím lepším věděním kontextu je interpret vybaven, tím lepší šanci má porozumět hlubokým myšlenkám, které autor usiloval dílem zprostředkovat. Mohli bychom krok za krokem procházet jednotlivými vlastnostmi předváděnými dílem (hlava zraňovaná trnovou korunou, rána v boku, končetiny probité hřeby, zmučená pohublá tvář), každou z nich zvažovat s ohledem na hluboké myšlenky, které tvoří jejich interpretační kulturní rámec, a na tomto základě posuzovat zdařilost a míru hodnoty díla. To je běžná praxe umělecké kritiky nebo v dějinách umění.
Povšimněme si zvlášť pozorně, že i při typizaci je nezbytností snažit se objektivizovat subjektivní dojmy a prožívání, ale na rozdíl od výše popisované “samotné” objektivizace se typizace neobejde bez osobní autentické účasti na zprostředkovaném obsahu. Na rozdíl od faktického ověření založeného na evidenci (jako při výše vzpomínané objektivizaci v matematizace nebo exaktních vědách) zde proto převažuje tzv. autentifikace – přesvědčení o věrohodnosti založené na znalosti kulturního kontextu: “to sedí, to je výstižné”. Ve filozofii se to může povědět tím, že kromě zobecňující perspektivy “třetí osoby”, se tu nutně uplatňuje i zkušenostní perspektiva “první osoby”. V neurovědách se mluví o “egocentrickém adaptačním rozhodování”: nemohu spoléhat jenom na fakta, ale musím brát v úvahu svou autentickou osobní zkušenost a své osobní preference. Příklad: venku prší, takže na základě objektivního faktu si vezmu plášť do deště, ale rozhodnutí, zda bude červený, modrý nebo černý, je jenom moje, i když přizpůsobené objektivním okolnostem: je “egocentrické a adaptační”.
Díky perspektivě první osoby není u typizace vyžadována dokonalá interpretační shoda jak třeba v matematice. Je sice třeba shodnout se do potřebné míry na tom, co je dílem vyjádřeno, ale dílčí rozhodnutí o jeho kvalitách se mohou různit, aniž je typizace zpochybněna Takže např. se potřebujeme shodnout, že socha Krista vyjadřuje utrpení, ale můžeme se legitimně lišit v tom, zda dílo vyvolává u diváka soucit, zděšení, smutek, náboženské vytržení apod. Tímto způsobem při interpretaci vznikají tzv. “empatické skupiny” lidí s podobným přístupem, mezi nimiž může probíhat plodný dialog. V Rámcovém vzdělávacím programu pro výtvarnou výchovu se možnost existence empatických skupin terminologicky označuje “uplatňování subjektivity”, zatímco dialog, který se mezi nimi rozvíjí, patří do okruhu “ověřování komunikačních účinků”.

Ve výtvarné výchově je typizace součástí jakékoliv tvůrčí exprese: i kdyby žák třeba jen kreslil motýla, musí do potřebné míry zvládnout typizaci: jak sdělit “ideu motýla” prostřednictvím “udělané věci” – typu? Během procesu tvorby nebo když je dílo dokončeno lze vést dialog o tom, jak která jednotlivá vlastnost přispívá k hodnotě díla a jak by případně mohla být zlepšena, aby se dílo dalo lépe autentifikovat. Je jasné, že přitom zásadně záleží na hloubce myšlenky a na schopnosti ji do díla co nejlépe vtělit. Kresba, která jen bezmyšlenkovitě opakuje dávno známé schéma, není hodnotnou expresí, protože není dobrou vizuální metaforou: je to jen značka či znak nesoudí jednoduchý význam. Teprve tehdy, když vyjádřené vlastnosti co nejlépe podporují autorský záměr a ten je nesený dostatečně hlubokou myšlenkou, stává se kresba hodnotným expresivním dílem. Snadno se o tom můžeme přesvědčit při diskusi o díle, která se zaměří na to, v jaké míře výtvarné vlastnosti díla podporují jeho expresivní kvality a přispívají tím k sdělnosti vizuální metafory zprostředkované dílem. Přitom zřetelně vynikají rozdíly mezi “mělkostí” a “hloubkou” myšlenek dílem vyjadřovaných.

ZEPTALI JSTE SE

V minulých odpovědích jste uvedl tuto myšlenku: „v praxi však o rozdílech mezi užitím, slov, obrazů, tónů nebo třeba gest rozhoduje kvalita “směsi” exemplifikace, denotace a exprese za daných okolností. I navyklá situace všedního dne se díky tomu za příhodných okolností může pro vnímavého diváka stát expresí: obrazem nebo scénou vyjadřující své téma.“
Mohl byste, prosím, rozvést v příkladech ony běžné situace a odlišit je od exprese ve světě umění? Vaše úvaha by mohla mít výklad, že určité třeba jedinečné nebo syté zážitky našich životů jsou vlastně uměním, ale tak jste svou myšlenku zřejmě nezamýšlel.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za podnětný dotaz.
Ve filozofii existují přístupy postavené na myšlence, že cílem života by mohlo či snad mělo být tvořit z něj umělecké dílo. V principu to znamená zaujímat vůči svému životu jak potřebný odstup, tak aktivní tvořivou účast, aby jej člověk mohl zároveň utvářet i nahlížet se snahou vtisknout mu určitý punc autorství a současně s tím udržovat citlivost této své “tvorby života” pro kulturní, sociální a přírodní kontext. To je především mravní nárok. Nicméně předpokládá značnou míru vědění o světě a o sobě v souvislostech světa.
Bez tohoto vědění nelze tvořit, ale bez něj nelze ani nic pořádně “vidět” v tom smyslu, že situace všedního dne se pro svého vnímatele stane “obrazem nebo scénou vyjadřující své téma”, jak bylo řečeno minule. Takové “vidění” je závislé na “vědění” a jedno i druhé závisí na dovednosti sdělně vyjádřit příslušný obsah – závisí tedy na expresi. Jenomže k ní autor potřebuje nejenom mnohé “vidět” a “vědět”, ale také “tvořit”. Přitom se musí potýkat se svými nedostatky, které jeho schopnost “vidět”, “vědět”, “tvořit” různě omezují. Kromě toho se každá expresivní tvorba musí vyrovnávat se zásadním vlivem kulturního kontextu, tj. s expresivními díly, která již byla vytvořena.
Pro autora, který nemá ambice prosadit se v umění, nemusí být vliv kulturního kontextu příliš zřetelný, ale přesto na něj vždy působí, protože je nutnou podmínkou každého výchozího rozhodnutí “jak” a “co” tvořit. Nápadný se pak stává v okamžiku, kdy se autor pokusí účinněji vstoupit do kulturního prostoru. Jeho dílo bude podrobeno hodnocení a výběru ze strany přijímacích komisí uměleckých škol, kurátorů výstav, ostatních autorů, uměleckých kritiků atd. Ale i když se pokusí prosadit jenom třeba na Internetu, narazí na kritiky převážně anonymní veřejnosti, nebo se stane předmětem nekritického zbožňování atp., což všechno jeho tvorbu ovlivňuje v mnoha různých podobách a variantách.
Z toho všeho má být znát, že exprese, resp. expresivní tvorba v žádném případě není samozřejmost, která “spadne z nebe”. Každá snaha o expresivní projev vyrůstá ze svého kulturního kontextu a její kvality jsou podmíněné kulturně podmíněnými hodnotami autorského “vidění”, “vědění” a schopnosti tvořit právě to, co má být podle autorského záměru vytvořeno.
Budeme-li tedy slovo “umění” chápat jen jako obecné označení pro pozitivní hodnotu, pak lze i jedinečným či sytým životním zážitkům připsat umělecké rysy. Jak bylo ale výše popsáno, i v takovém případě musíme brát v úvahu, že schopnost zahlédnout v životních situacích umění závisí na rozvinutých schopnostech vnímatele “vidět”, “vědět” a “tvořit” v závislosti na kulturním kontextu. Jeho vliv je vesměs implicitní, ale není o nic méně působivý.
Budeme-li chápat umění úžeji jak je obvyklé, tj. jako určitou kulturní doménu se svými specifickými, historicky proměnlivými pravidly, pak nejde jen o vzpomínané “zahlédnutí” umění v situaci, ale především o tvůrčí expresivní vyjádření toho, co bylo zahlédnuto: o vyjádření dostatečně silného tématu, které se dokáže prosadit v konkurenci mezi všemi ostatními uměleckými díly. Umění v tomto smyslu je explicitně veřejná, společenská, kulturní, mnohdy i politická záležitost podmíněná mnoha nároky a pravidly, zjevně to není jen privátní autorský jev.

ZEPTALI JSTE SE

Navazuji na předchozí dotaz o obtížích komunikace v hodnocení expresivních disciplín. Nyní dotaz zužuji: Jaké je tedy vhodné hodnocení pro výtvarnou výchovu? Jak je teoreticky zakotveno?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za dotaz, vlastně jsem na něj již do určité míry odpovídal v předcházející odpovědi. Hodnocení ve výtvarné výchově, ale podobně i v ostatních expresivních oborech, by především mělo být formativní (tj. opřené o pojmy, které pomáhají žákovi vysvětlovat jeho zkušenost a zasazovat ji do kulturních kontextů) a mělo by směřovat k tzv. autonomnímu hodnocení ze strany žáků. To znamená, že hodnocení by se měl žáka sám aktivně naučit natolik, aby rozuměl výtvarným činnostem, aby dokázal soudit a usuzovat o výtvarných dílech s patřičnou znalostí a zároveň s uplatněním vlastní subjektivity. K tomu je nutné nabízet žákům pojmy, které jim umožní analyzovat jejich výtvarnou tvůrčí zkušenost a estetické zážitky s bytelnou oporou ve znalostech kulturních kontextů. Jedno bez druhého postrádá smysl. Konkrétní cesta ve výuce vede přes propojování vlastní zkušenosti z výtvarné tvorby s analýzou uměleckých výtvarných děl. Přitom je plodnější postupovat od současných děl k těm starším (tj. ilustrovat minulost prostřednictvím současnosti), nikoliv naopak, jak bývá v praxi obvyklé. Pro učitele, který je vybavený hodnotnými znalostmi analýzy, by to neměl být problém, zejména opře-li se o promyšlenou práci s alteracemi a s diskusí o nich a jejich širších souvislostech v umění a estetice. Přitom je zapotřebí věnovat se analýze symbolizace ve všech hlavních typech (denotace, exemplifikace, exprese) a vzhledem ke všem hlavním zážitkovým nebo zkušenostním komponentám (tematické, konstruktivní, empatické a prožitkové) v jejich vzájemných vztazích a v návaznosti na umělecký kontext. Z hlediska současné kultury vyučování a učení je důležité, aby se žáci sami co nejvíc zapojovali do přemýšlení a hledali jasně zdůvodněné argumenty pro své soudy a úsudky o hodnotách díla. Učitel jim v tom má pomáhat tím, že jim poskytuje znalosti – pojmy z příslušných kontextů (kulturně historického, esteticko-vědního, společenského atd.).

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, pane docente,
o artefiletice se hodně mluví a realizuje se v mnoha oblastech v České Republice. Zajímalo by mě, zda je o ní zájem i v zahraničí.

Předem děkuji za odpověď.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz. Nejprve připomenutí stavu u nás. Za cca 25 let své existence se tu artefiletika (s mezioborovými přesahy pod názvem “filetické pojetí”) uplatňuje především při rozvíjení a prohlubování vztahů mezi teorií expresivních oborů a jejich vzdělávací praxí, jak zřetelně dokládají rozmanité plodné diskuse, které se kolem ní soustřeďují. V praxi má poměrně silnou pozici zejména v předškolním a primárním vzdělávání a dále všude, kde se spojují osobnostní a sociální hlediska výchovy s hledisky kulturního vzdělávání (typicky v současné době v oblasti inkluzivního vzdělávání). U nás získávané zkušenosti vzbudily pozornost i v zahraničí. Již na počátku nového milénia vycházely články o české artefiletice v Německu. Ale skutečně systematický zájem o ni se projevil nedávno v Nizozemí: metodická knížka “Dívej se, tvoř a povídej” (2015) byla v r. 2018 přeložena do holandštiny a v současné době se zde stává podkladem pro soustavný přístup v předškolním a primárním vzdělávání.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den,
jedním ze současných témat je gramotnost a můj dotaz směřuje právě k ní. Dá se mluvit o rozvíjení gramotnosti ve vztahu k procesu, který se odehrává mezi vlastní expresivní experimentací a kulturními souvislostmi?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za podnětný dotaz. Pojem “gramotnost” se v současné době užívá jako cílová kategorie postavená na předpokladu, že pro zvládnutí určitého jednání je nutná znalost jeho kulturních pravidel. Je tedy možné stručně říci, že dosažení určité kvality gramotnosti je vzdělávacím cílem, takže musí být možné rozlišovat gramotného člověka od negramotného (resp. rozlišovat “méně” a “více” gramotného v určité kulturní oblasti). Příkladem je základní model gramotnosti v triviu: čtení, psaní, počítání. Princip tohoto modelu se v současné době uplatňuje v řadě dalších kulturních oblastí či oborů; mluví se o vizuální gramotnosti, finanční gramotnosti, psychologické gramotnosti atp.
Ve všech expresivních oborech (výtvarný, hudební, dramatický, literární, taneční i s jejich kombinacemi) se gramotnost projevuje jednak v tvůrčí činnosti, jednak při recepci, tj. při specifickém vnímání expresivního díla (ať již během jeho vlastního tvůrčího vznikání, nebo “jen” při sledování díla). Dříve jsem tu v Poradně psal, že expresivní experimentace je zkoušení různých variant (alterací) během expresivní tvorby spojené s vyhodnocováním míry jejich hodnoty (je nová varianta lepší, nebo horší než předchozí?). Přitom by se měla gramotnost příslušného typu projevit jednak v kvalitě tvůrčí exprese (tj. v hodnotách díla) a jednak v hloubce porozumění expresivnímu dílu a dorozumění se o něm. To ale presuponuje (logicky předpokládá), že člověk, který má svou gramotnost projevit či uplatnit, musí mít příslušnou znalost jak procedurální (“umět dělat”), tak deklarativní (“umět popsat, vysvětlovat, hodnotit a zdůvodňovat svoje zásahy i soudy”). K této znalosti by ho mělo přivádět vzdělávání.
Je jasné, že vzdělávací proces se přitom neobejde bez spojování expresivní tvorby (spojené s expresivní experimentací) s její reflexí a reflektivním dialogem, ve kterém se popisuje, vysvětluje, hodnotí a zdůvodňuje to, co se zjistilo během expresivní tvorby. Tento dialog se musí vést prostřednictvím pojmů. A kde jinde brát vhodné pojmy, než právě v příslušné kulturní oblasti nebo oboru? Takže proces expresivní experimentace spojený s reflektivním dialogem je “prověrkou” míry gramotnosti každého jeho aktivního účastníka a zároveň se v něm jasně ukazuje, k jakému kulturnímu oboru se příslušná činnost hlásí Kupř. ve výtvarném oboru by se měly při spojení exprese s reflexí uplatňovat pojmy z oblasti estetiky, teorie umění, dějin umění, kulturologie, vizuálních studií, psychologie umění atp. Podobně to platí pro hudební obor a další umělecky zakotvené expresivní disciplíny. Oproti tomu v semi-expresivních přístupech (např. při osobnostní a sociální výchově, v psychologii) se uplatňují pojmy z oborů psychologie nebo sociální psychologie, výběrově možná i z psychoterapie apod., přičemž např. pojmy z kulturní antropologie nebo estetiky mohou být pomocné.
Tímto výkladem mám na mysli, že expresivní tvorba (spojená s expresivní experimentací) vzhledem ke gramotnosti “přiznává barvu” zejména prostřednictvím reflektivního dialogu, a to podle toho, z jaké oblasti (oboru) si tento dialog bere “svůj jazyk” – svoje pojmosloví. Přitom nejtěžším oříškem pro učitele bývá skloubení formálních (deklarativních) znalostí s tvůrčím jednáním (tj. procedurálními znalostmi “jak jednat”). Až příliš snadno se totiž tyto dvě stránky od sebe v reálných vzdělávacích situacích odtrhnou a dochází k tzv. didaktickým formalismům. Buď “odcizené poznávání”, kdy se studenti učí pojmy, ale nemají je napojené na reálnou činnost (např. v českém jazyce: popíše pravopisná pravidla, ale neumí je reálně používat a nerozumí jejich souvislosti k vlastní komunikaci). Nebo “utajené poznávání”, kdy se realizované aktivity úplně odtrhují od znalosti pojmů a znalosti pravidel/ností (např. ve výtvarné výchově, kdy děti, žáci nebo studenti ostošest tvoří, ale vůbec neumějí své tvůrčí aktivity poučeně vysvětlovat, s porozuměním hodnotit a zasadit je do kulturních kontextů). V případě utajeného poznávání zůstává tedy dotyčný člověk negramotný v tom smyslu, že to, co dělá, nedovede vysvětlovat a zdůvodňovat, v případě odcizeného poznávání je pouze “formálně” ale nikoliv “funkčně” gramotný: sice odříká pravidlo, ale téměř nezná jeho souvislost s vlastní praxí Spojování expresivní experimentace s reflektivním dialogem by tedy mělo směřovat k funkční gramotnosti, nikoliv jen ke gramotnosti formální (“odcizené”).

ZEPTALI JSTE SE

Nedávno jsem se účastnila diskuse o způsobu hodnocení v expresivních disciplínách. Těžko jsme hledali společné pojmy zejména s hudebníky, protože za tvorbu bez upřesnění a vysvětlení považovali jakoukoli interpretaci a to i sborovou. Můžete vysvětlit obtíže na tomto rozhraní a navrhnout pojmy, kategorie, či fáze tvorby, které by pomohly s objasněním mezních stavů? (nácvik etudy, přednes, tvorba, interpretace) Děkuji.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za velmi podnětný a zároveň mimořádně náročný dotaz.
Na malém prostoru, který máme k dispozici, určitě nezvládnu víc než jen náznaky odpovědi, ale aspoň se pokusím. Pro hlubší přemýšlení navrhuji opřít se o Goodmanovo rozlišení tzv. alografických druhů umění od autografických. Alografická umění jsou ta, která jsou přístupná notaci, tj. lze je reprodukovat prostřednictvím zaznamenané notace; typicky díla hudební opřená o hudební notaci. V tradici hudby platí, že hudební interpretování notace je chápáno jako tvorba, přestože je odlišováno od tvorby skladatelské. Blízké je tomu v některých ohledech i taneční umění, které také zná notace (např. Labanova notace) a také uznává opakování téže notace za hodnotnou tvorbu. Oproti tomu ve výtvarném umění, typicky v malbě, žádná podobná opora v podobě notace neexistuje; jedná se o autografické umění, v němž každé opakování téhož “vzorce” je pokládáno za neplnohodnotnou reprodukci nebo za falzum. Mezi oběma těmito polaritami existuje mnoho různě odstupňovaných přechodů; je skutečně rozdíl mezi nácvikem etudy a hudební interpretací náročné skladby Domnívám se, že není dost dobře možné stanovit přesnou kategorizaci, která by sama o sobě vystihovala míru či hodnotu tvorby. Nicméně užitečné řešení nabízí T. Kulka ve své duální teorii hodnoty. Z ní vyplývá, že hodnotu tvorby (přinejmenším pro tu stránku díla, kde má estetické hledisko smysl) je nutné posuzovat ze dvou hledisek: estetického a uměleckého. Estetické hledisko se ověřuje návrhem a posuzováním dílčích změn, tzv. alterací, které mají dílo zlepšit v rámci jeho vlastního pojetí (“gestaltu”). Umělecké hledisko lze ověřovat jedině v historickém kontextu, a to mírou inovativnosti a mírou vlivu díla na další vývoj umění. Lze tedy soudit, že při každém novém provedení hudebního nebo dramatického díla lze vhodně prověřovat estetickou hodnotu prostřednictvím alterací (a hudebníci nebo divadelníci to skutečně dobře znají ze zkoušek), zatímco uměleckou hodnotu jedině porovnáváním v širším kulturním rámci určitého stylu či typu tvorby. Ale tento postup se dá uskutečnit kupř. i ve výtvarné tvorbě, také u ní lze používat alterace nebo srovnávání v kontextu určitého stylu. Konkrétní míru nároků na inovativnost, nebo naopak na specifickou dokonalost opětovné interpretace, je ale možné stanovovat jedině v určitém situačním kontextu a ko-textu, kdy velmi záleží na schopnosti hodnotitele “vidět” nebo “slyšet” ty subtilní detaily díla, které rozhodují o jeho kvalitách. To ovšem kromě smyslové senzitivity předpokládá dostatek cviku i dostatek znalostí.