PORADNA (Page 4)

ZEPTALI JSTE SE

Přečetl jsem si minule o pedagogice krizí. A o tom, že je to doba námětů pro dramatickou výchovu. A jaké náměty teda po dvou měsících vidíš?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Teď už jen občas vymýšlím nové dramatické hry a struktury. Takže moje odpověď nebude odpovědí člověka, který má – po těch dvou měsících – v hlavě “nastřelené” jednotlivé situace nějakého dramatu. Ale přece jen odpovědět mohu.
Vezmu to takto: Když začal stav nouze, poslali jsme s partnerkou pár lidem z naší vsi, těm, kteří se v únoru v obecní hospodě zúčastnili “2. blateckého poetického večera” mail s názvem “Poezií proti pandemii” (ti ho pak posílali dalším sousedům dle své volby). A v něm byla výzva k sepsání veršů, které by reflektovaly v čase nouzového stavu to, co se s námi děje, co nám běží hlavou i srdcem (i jinudy), co děláme atd. S tím, že název mailu je současně názvem budoucí obecní básnické sbírky (k dnešku máme 23 kousků od 14 autorů, budeme uzavírat : – ). Tohle píšu proto, že skrze těch 21. básniček se vyjevilo několik tématických polí. A ta mohou být dobrými základnami i pro dramata.
– Jedno tématické pole se týká toho, jak se po vypuknutí krize chovala “strana a vláda” a její jednotliví představitelé. Tyto básničky jsou velmi kritické (a vzhledem k tomu, co konkrétně reflektují, je ostrost veršů a hněv autorů zcela na místě).
– Druhé tématické pole v básních se objevující se týkalo toho, jak je nám v “klauzuře” neboli v uzávěře. S čím novým se potýkáme, s čím se musíme vyrovnávat, čemu se učíme (např. tomu, jak péci bez droždí), ale taky tomu, co se nám v “domácím vězení” líbí.
– Třetí pole (ano, není moc na první pohled moc dramatické …) je o tom vzepětí vzájemnosti (byť, pokud si pamatuju, jedna z básniček má v tomto ohledu i pesimistický odhad do budoucna, no jasně …), o podpoře a pomoci, o šití roušek a o tom, jak se nám stýská, když se nemůžeme vzájemně potkávat zejm. v oblíbené obecní hospodě. A jak se těšíme, až to zase přijde. Ale – bohužel – sem patří i to, jak na nás působilo, když (byť ne kvůli covidu) v téhle době zemřel soused a kamarád z jedné z našich osad …
– Poslední tématické pole je rázu, řekněme, kabaretního. A často se v něm pojí i témata č. 1 + 2. Jde o to, jak se bráníme humorem – z čeho si děláme legraci, co si přeposíláme, jak vtipkujeme na adresu nemoci i mocipánů i sebe samých, co vymýšlíme.
Nu – “konkrétní návrhy” (kupř.) dramatických struktur to nejsou, ale základ tu fakt je.

ZEPTALI JSTE SE

Už jsem to, tuším, jednou nebo dvakrát udělal. Nezareaguji na zaslané, ale napíšu, co zrovna leží v hlavě mojí. A to je současná koronavirová krize …

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

„No vlastně jo“, řekla Bára. Bára je studentka edukační dramatiky na DAMU. Měli jsme lekci „scénologie chování“ a právě nám oznámili, že ještě týž den večer se škola zavře. Klíčová slova toho dne: koronavirus, stav nouze, krize … „No vlastně jo,“ řekla Bára: „bude to zdroj témat pro dramatické hry …“. Reagovala tak na mou poznámku, která zněla přibližně takhle: „Vypadá to, že jsme v maléru, asi nás čeká jedna velká dramatická situace … Nicméně, vnímejte, co se děje, i jako divadelní pedagožky. Možná to zní blbě, ale v našem oboru můžete později tuhle krizi zhodnotit…“.
Rozhodně nejsem prost obav z toho, co se děje a dít bude (dnes je 27. března 2020 a jsme stále ve stavu nouze a ještě v něm setrváme …). Ale když jsem ono výše uvedené studentkám říkal, vzpomněl jsem si na cca 20 let starý text německého univerzitního profesora B. Aminiho s názvem „Krisenpädagogik/Pedagogika krizí“1 s podtitulem „změna a smysl“.
Podívejme se tohle na téma ze dvou hledisek: 1. co je pedagogika krizí a 2. oč v ní jde.
1. Pedagogika krizí: Opřu-li se o Aminiho, pak začnu negativním vymezením: Není to psychoterapie snažící se pomoci někomu překonat „běžící“ krizi ani tzv. krizová intervence v okamžiku, kdy je potřeba při určité krizi zasáhnout, protože konkrétní osoba (již) nedisponuje vlastními nástroji zvládání krize.
Pokud jde o to, čemu budu říkat „krize“ ve vztahu k „pedagogice“, pak budu mít nadále na mysli hlavně(!) tzv. „krize životních změn“.2 Naopak na to, co lze nazvat „krizemi traumatickými“ a co vyžaduje odbornou pomoc, terapii nebo alespoň intervenci, na to pedagogika nemá zdaleka dostatek možností a ne pro všechny …
Pedagogika krizí, či možná přesněji řečeno „vzdělávání v tématu krizí“, se zabývá pojmenováním a popisem krizí, charakteristikami prožívání jejich fází a jejich analýzou. Ale také senzibilizací člověka vůči krizím a jejich různým stránkám, pohledem na „krizi jako zprávu o nás“ a rovněž přerámováním postoje ke krizi. Tedy i upozorňováním na to, jaký mohou mít pro člověka smysl v jeho dalším životě (samozřejmě, pokud krize život nevezme …), co pozitivního z nich lze vytěžit, v čem člověka krize mohou zdokonalit (a to nejen ve smyslu získání např. jakési „otrlosti“). Amini „tehdy“ upozorňoval, že pedagogika jeho doby s tématem krizí, ač to bylo (a je) v našich životech téma velmi četné, nepracuje. Myslím, že to platí i dnes a zde. Jistěže se krize ve školách probírají, krize se odehrávaly na tematických polích prakticky všech předmětů, které se učí. Počínaje krizí jako částí „dramatického oblouku“ v literatuře přes „kritickou teplotu“ ve fyzice až po „Karibskou krizi“ v 60. letech XX. století. Tohle všechno jsou krize víceméně „neosobní“. Docela by mne ale zajímalo, nakolik se kde žactvo a studenti učí o krizích více „zosobněně“. Ve vztahu k vlastním životům, vlastním postojům, vlastnímu chování … RVP ZV v tomto ohledu mluví o krizích a krizových situacích − pokud jsem dobře hledal − na třech stranách z celkových 165 (s. 12, 50, 94). Takže otázka vpravdě cimrmanovská: Není to málo?
Jasně, můžete mne teď podezírat, že si tu přihřívám nějakou „progresivistickou“ polívčičku a co že by se všechno nemělo ve školách učit, když je přece potřeba učit bitvu na Bílé hoře, láčkovce a význam gerundiva. A ještě krize! Už teď „není čas probrat“ …
Jenže čím dál více si myslím, že „téma krize“ patří k tomu, čemu se občas i ve světě vzdělávání začíná říkat „velké otázky“. Ty mohou být různé a vesměs překračují hranice jednotlivých předmětů. Někdy jsou velké jen pro jednu komunitu, nezřídka se ale týkají života obecně nebo všech lidí či celé planety atd. A myslím, že jednu z nich mohou tvořit dohromady otázky týkající se právě toho, jak rozumím krizím, jak se zvládám ve vtahu ke krizím, co mám za dovednosti pro život v krizi a co si mohu (kromě šrámů …) z krize odnést.

Je to zase otázka pojetí kurikula. Líbilo by se mi, kdybychom ho uměli postavit podle velkých otázek. Zatím ale umíme v téhle nadpředmětové oblasti asi jen vymezit kompetence. Změna se, myslím, nerýsuje. Ale my krize žijeme, není to nic „až v budoucnu“. Podívejme se na to i tak: více či méně nápadně žijeme v klimatické krizi (na tuhle životní změnu nás upozorňují vědci a studenti), pořád jsme jednou nohou v krizi stěhování národů (taky změna …), teď tu máme covid(a) a následovat bude možná krize ekonomiky a pak zase přijde něco dalšího. Věřím a doufám, že na řadě škol to vědí … 3

2. Oč jde v pedagogice krizí: Něco už jsem řekl výše (popis a analýza, senzibilizace, přerámování i učení se dovednostem). Ale chci ještě něco dodat: Běžný diskurz, samozřejmě média či též odborníci z různých oborů nezřídka skloňují různé podoby krizí jako nebezpečné až fatální, konfliktogenní, devastující, zmatek plodící, pokleslost všeho druhu reprezentující atd. atd. To je jistě pohled často velmi patřičný (byť se v literatuře zmiňuje i nadužívání tohoto pojmu). Ale pedagogika krizí jakoby jedním dechem se slovem krize říká i slova jako je „naděje“ nebo „hledání smyslu“4 nebo „příležitost pro vlastní rozvoj“5 či obecněji „příležitost něco změnit“. A právě o tohle jde v pedagogice krizí hodně. Na jedné straně nás tedy může (po)učit o tom, co se doporučuje při snaze zvládnout jednotlivé fáze nebo typy krizí, na druhé straně ale i klást si otázku „mohu si z toho vzít něco, co by se i za daných okolností dalo nazvat pozitivním?“.
… jo, věřte mi, vím. Dobře se to píše, podstatně hůř se to žije … ale pokud jde o pedagogiku krizí, přece jen − neměli bychom na ni zapomenout.
Začali jsme edu-dramatem, skončíme jím. Krize jako „fáze“ rozvoje dramatu byla zmíněna v textu. Původní řecké slovo κρίση znamená změnu. Základní definice dramatické situace zní: stane se pro postavy tak neudržitelnou, že začnou jednat, aby ji … změnili. Krize jsou v podstatě klíčovou náplní a přímo principem dramatických dějů. Byť bychom tuto „náplň“ ne vždy nazvali přímo krizí. To se týká i edukačních dramatických her. Opravdu si myslím, že náš obor tu má příležitost setkat se s jednou podobou toho, o čem hraje, jaksi na přímo …

Tedy … ne, že bychom o to stáli. Ale příležitost rozmanitě se poučit tu je.
Tak hlavně, abychom to ve zdraví přečkali!

(podstatná část tohoto textu je převzata z autorova blogu)

1 Adl-Amini, B. (2000) Krisenpädagogik: Band 1: Veränderung und Sinn. 1. vyd. Selbstverlag. Druhý díl má podtitul Krise und Entwicklung, krize a vývoj. Amini má v portfoliu ale též texty didaktické či texty z oboru osobnostního rozvoje.
2 Jedlička, R. & Koťa, J. (1997). O krizích a jejich zvládání a využívání. Pedagogika, XLVII, s. 226 – 237.
3 Ku své újmě musím říci, že ani průřez „osobnostní a sociální výchova“ slovo krize nepoužije, ale v řadě tematických okruhů (sebepoznání; seberegulace; psychohygiena; mezilidské vztahy, komunikace; kooperace) nabízí věcné dovednosti, které mohou být jedinci i jeho okolí v životě v krizi nápomocny.
4„Toto hledání smyslu nenapraví jeho bolest ani nenahradí jeho ztrátu, ale odstraní bolestnou nesmyslnost utrpení“, říká Amini.
5 „Krize jsou velkou příležitostí к tomu, co se označuje slovem usebrání, jsou možností zastavit se uprostřed životního shonu, zamyslet se nad sebou samým, vzít alespoň na čas svůj vlastni život vážně a v plném slova smyslu do svých rukou. A tuto šanci by si nikdo neměl nechat proklouznout mezi prsty.“ (Jedlička & Koťa, s. 228)