HUDBA (Page 5)

ZEPTALI JSTE SE

Vážený pane doktore,
jaké máte doporučení pro rozvoj hudebního cítění u dětí předškolního věku? Jaké využívat nástroje,hry, hudební skladby či písně?
Děkuji Vám za odpověď. Daniela Jeníčková

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den vážená paní Jeníčková. Velice děkuji za váš dotaz.
Pravidelně navštěvuji se svými muzikoterapeutickými programy i zařízení předškolní výchovy po celé ČR. Z mých praktických zkušeností i z teorie celostní muzikoterapie vyplývá její jednoznačně prospěšná použitelnost pro děti předškolního věku a rozvoj jejich hudebního vnímání, cítění a prožívání. Na začátku hudebního procesu je na jedné straně naše hudební paměť a již proběhlé hudební zážitky, naše hudební schopnosti – vlohy a ovšem vždy vnímání, což jsou velice mnohovrstevnaté a komplexní procesy. Současná mainstreamová materialistická věda vnímání chápe, posuzuje i vyhodnocuje jako smyslově fyzikální proces. Člověk, lidský organizmus však funguje i v oblasti metafyzické, metasmyslové. Česky řečeno v oblasti mimo fyzikální materiální jevy technologicky zachytitelné, mimo tzv. fyzikální realitu. Lidský organizmus vnímá vše kolem sebe a uvnitř i mimosmyslově, opět komplexně. Výsledkem toho všeho je kognice, nebo-li poznání, složité a komplexní kognitivní procesy probíhající jak ve sféře materiální, smyslově fyzikální, tak i mimo ni. Další zásadní položkou, vstupující do zmíněného procesu jsou vlohy, nadání, talent, jistá forma předurčení a údělu. Nadání se v oblasti hudební projevuje zásadním způsobem. Různá míra hudebních vloh je pro vše ostatní určující. Rozpětí škály možností hudebního talentu je velmi rozsáhlé. Od geniálních hudebníků, přes skladatele, dirigenty, instrumentalisty a zpěváky v prostoru profesionálním můžeme projít hudebními projevy amatérskými a majícím zábavný charakter a dospět až čistě k posluchačskému konzumnímu přístupu k hudbě. Naprostá většina lidí je schopna určitým specifickým způsobem vnímat hudbu. Patří sem i lidé smyslově postižení v oblasti sluchu i neslyšící. Existuje porucha, kterou označujeme jako amúzie. Názory na její interpretaci jsou velice rozličné. Jedná se o narušenou schopnost vnímat hudbu, nebo ztrátu smyslu pro hudbu. Takových jedinců je naprosté minimum. Zmíněný fenomén proto vynechávám. Vyžádal by si další speciální pojednání. Z pohledu celostní muzikoterapie jsou všichni lidé bráni jako možní příjemci hudby a tudíž muzikoterapie. Čtete správně – všichni. Jak jsem pravil v úvodu, existuje nejen smyslové vnímání, ale rovněž mimosmyslové, metafyzické, umožňující nám pracovat se všemi lidmi bez ohledu na jejich zdravotní stav a klasifikaci a to vždy bez kontraindikací. Tolik vstupní úvahy a informace.
Již od začátku své muzikoterapeutické praxe před dvaceti pěti lety, jsem svou metodu celostní muzikoterapie CMLH koncipoval a vytvářel tak, aby měla univerzální použití pro všechny věkové, sociální i zdravotní skupiny. V praxi to vypadá následovně. Pro předškoláky používám aktivní, pasivní a kombinované formy celostní muzikoterapie, vždy na základě požadavků objednatele a z rovněž hlediska okamžité použitelnosti, tedy maximálního muzikoterapeutického účinku. Další skvělou formou jsou muzikoterapeutické interaktivní pohádky, jež sám píšu a vytvářím. Děti i personál jsou průběžně zapojováni do děje pohádky. Stručně řečeno celá celostní muzikoterapie je velice vhodná pro své univerzální využití i pro děti předškolního věku a co znovu podtrhuji i bez jakýchkoliv známých kontraindikací. Příznivě rozvíjí hravou formou muzikálnost dětí, motivuje děti k aktivitě a zájmu o nejrůznější i exotické hudební nástroje, zvuky, rytmy, melodie i tanec. Abych byl přesný, musel bych nyní popsat celou teorii i základy praxe celostní muzikoterapie. To si ovšem může každý přečíst i vy na mých stránkách www.muzikoterapie.net. Při aktivní muzikoterapii s dětmi a personálem hrajeme na perkuse, tibetské mísy, šamanské bubny, balafony a mnohé další lidové i etnické nástroje z celého světa. Společným jmenovatelem je přirozené ladění nástrojů, zásadně přírodní materiály, a pokud možno ruční výroba od vyzkoušených výrobců, nejlépe z Čech, Moravy či Slovenska. Používám ovšem i nástroje africké, či australské – balafony, didgeridoo. Důležité je použití takových hudebních nástrojů, které umí každý byť základním jednoduchým způsobem použít bez předchozí průpravy či učení. Zde vidíme další důležitý parametr celostní muzikoterapie, při níž se vše děje nápodobou a okamžitou souhrou, bez učení se, paralelní výuka nesmí probíhat. Pokud při muzikoterapii sklouzneme k nějaké formě výuky (myslím tím skutečně vzdělávací procesy tak jak je z našeho školského systému všichni dobře znají), muzikoterapeutický mnohovrstevnatý proces se zastaví, neprobíhá. Při pasivní muzikoterapii děti relaxují vleže. Muzikoterapeut hraje a zpívá na své muzikoterapeutické nástroje. Je odborně vyškolen a vycvičen a tudíž ví jak. Kombinovaná forma, jak z názvu plyne, kombinuje oba zmíněné typy. Vše je nutné zažít, vidět a slyšet. Sebe lépe napsaný text praktickou situaci může jen vzdáleně a popisně přiblížit. Tudíž se i velice obtížně vytváří pro celostní muzikoterapii jakákoliv metodiky, postupy či “tzv. kuchařka”. Každý, kdo by chtěl takto pracovat a dosahovat úžasných výsledků pomocí metody CMLH, musí projít dlouhodobým výcvikem. Dalším typem jsou muzikoterapeutické pohádky. Muzikoterapeutické pohádky jsou specifické svými příběhy a interaktivním zapojováním dětí do děje. Dochází i na tanec a krátkou pasivní relaxaci v rámci příběhu. Zde se již dostáváme do oblasti příběhů v celostní muzikoterapii či jinak řečeno k celostní muzikoterapii v příbězích. Během pohádky muzikoterapeut použije různé múzické žánry, zpěv, hru na hudební nástroje a kombinaci obého, hereckou akci, vyprávění, tanec a společný zpěv i tanec s dětmi. Je zde volné pole působnosti, vždy ale s respektováním zákonitostí a principů celostní muzikoterapie. Pokud celou stručnou exkurzi shrnu, máme zde jednoznačný závěr. Celostní muzikoterapie přirozenou, nenásilnou i hravou formou rozvíjí a navozuje pozitivní vztah dětí k hudbě, příběhům, múzickým odvětvím včetně divadla a tance, zpěvu, hře na hudební nástroje a rozvíjí představivost, imaginaci, tvůrčí myšlení, abstraktní myšlení a pozitivní emoční prožívání. Děti si vytvářejí pozitivní pohled na svět a svou roli v něm. Školka se stává zábavným zařízením, přinášejícím stále nové podněty a rozvoj bez hranic. Muzikoterapeut vytváří vlastní dětské písně s textem i bez textu. Bez textu se jedná o popěvky mající jednoduchou cyklickou formu od dvou do osmi taktů, které se tematicky stále opakují. Repetitivnost je zásadní a vede krásně tvárný dětský organismus do změněných stavů vědomí, které pak následně velice podpůrně působí i ve výchovně vzdělávacím procesu. V praxi používáme i dětské písně s jednoduchými texty, zase repetitivními, které jsou děti schopny velice rychle opakovat a reprodukovat. Zároveň mohu směle říci, že pro rozvoj dětské muzikálnosti, tvůrčího potenciálu, vnímání a cítění hudby je celá celostní muzikoterapie jako stvořená a máme s ní jen ty nejlepší výsledky. Ovšem kdo ji chce používat, musí se ji naučit, což trvá i několik roků specializovaného výcviku. Nedá mi to a musím podotknout, že z výše řečeného zřetelně vyplývá stále se zvyšující potřeba muzikoterapie v předškolních i školních zařízeních. Přidávám k tomu návrh do školského zákona ve znění, že pokud má učitel, výchovný pracovník absolvovaný akreditovaný výcvik v muzikoterapii v minimální v délce 200 hodin + procesuální a případovou supervizi vlastní práce, měl by moci v rámci výchovně vzdělávacího procesu používat prvky muzikoterapii právě pro podporu již zmíněného VVP a také pro integraci žáků se zvláštními vzdělávacími potřebami. Je jasné, že jednotlivé zmíněné položky by šlo dále popisovat a vysvětlovat. V poradně ovšem nemáme tolik prostoru, ani k tomu není určena. Děkuji za pozornost a váš dotaz.
Na shledanou, Lubomír Holzer.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den pane doktore,
děkuji za předchozí odpověď a prosím o další – na druhou část mého dotazu, tedy jaká hudba je léčivá? Děkuji, JB.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den paní Bártková, děkuji za druhou otázku z vašeho dotazu.

Úvodem musím podotknout, že odpověď, kterou vám následně napíši, odpovídá mé úrovni poznání muzikoterapie a jejích možností a účinků hudby na člověka. Což jinak řečeno nemusí být nutně konvergentní s názorem všech muzikoterapeutů v České republice nebo v Evropě. Setkáváme se v poslední době zejména v zahraničí s trendem, kdy řada muzikoterapeutů opustila termín muzikoterapie a používá pro svou práci výhradně označení, termíny Sound Healing a Sound Therapy. Jsou to hlavně lidé, kteří nechtějí být spojováni s muzikoterapií psychoterapeutickou a často mají i celostní, neboli holistický přístup. Po celou dobu kdy vykonávám činnosti související s muzikoterapií (dvacet pět let), uplatňuji rovněž zmíněné přístupy a musím podtrhnout, že výhradně. Pro neznalé čtenáře mám stručné vysvětlení. Muzikoterapie je samostatná terapeutická disciplína a není součásti psychoterapie. Používá své specifické techniky, postupy, modely a metody. Bohužel v Evropě i u nás vidíme stále určitou část muzikoterapeutů, kteří tyto rozdíly a podstatu příliš nechápou a jejich muzikoterapie se mnohdy podobá psychoterapii s použitím hudby a hudebních nástrojů. Muzikoterapie se tedy neshoduje s psychoterapií, ani ji nelze za ni zaměňovat. Proč to píši? Zmíněná skupina muzikoterapeutů totiž většinou vůbec neřeší, jakou hudbu by měli v muzikoterapii používat a jaká hudba je pro muzikoterapii vhodná, prospěšná a tudíž maximálně účinná, tedy ideální pro muzikoterapeutické působení na člověka. Již v době kdy jsem začal dělat muzikoterapii, jsem přesně věděl jakou hudbu a jaké hudební nástroje budu používat a že mám v muzikoterapii i životě celostní přístup k člověku i ke světu. Jedná se tedy o můj světový názor. Z tohoto úvodního poznání, vědění a hudebního zaměření se mi celkem rychle vytvořila metoda Celostní muzikoterapie CMLH, kterou dělám, učím a šířím již dvacet pět let. Právě v mém celostním přístupu vidím zásadní zárodek a zdroj celé muzikoterapie, kterou se zabývám a dělám. Celostní přístup mi dal jednoznačný metodologický základ, jenž mi rovněž umožnil hluboký vhled do muzikoterapie a hudby samotné. Tímto způsobem bychom měli budovat kterýkoliv vědní i terapeutický obor. Pokud vědec jasně nedefinuje svůj světový názor, nemá k dispozici ani konkrétní vědecký metodologický aparát. Bohužel tento neoddiskutovatelný fakt si část oficiální vědy vůbec neuvědomuje. Platí to i pro českou a evropskou muzikoterapii. Neméně je velice důležité si uvědomit, že současná většinová věda je přísně materialistická a spočívá stále na newtonovsko, descartovských základech, což je sedmnácté století. Abych mohl odpovědět váš dotaz, musel jsem poněkud odbočit a vysvětlit vám a eventuálním dalším čtenářům situaci ve vědě a v muzikoterapii obecně. Nyní k vaší vlastní otázce. Hudební věda a fyzika se zabývá vysvětlováním podstaty hudby, teoreticky, matematicky, technicistně a fyzikálně, což se týká i muzikoterapie. Vidím to jako z určitého pohledu zbytečně přebujelé teoretické zkoumání. Ptáte se proč? Hudbu, znění tónů, chvění rozličných médií, která za určitých podmínek vydávají konkrétní tóny, nevymyslel člověk. Akustické přírodní zákony, kterými se vznikání a znění hudebních tónů řídí, nám jsou dány přírodními zákonitostmi, které platí pro tuto oblast na naší planetě. Člověk je může pouze použít, ovšem nemá na ně sebemenší vliv, myslím kvalitativně od podstaty. Podotýkám, že pouze na ty skutečně přírodní zákonitosti, v použití hudební terminologií tzv. přirozené. Zmínil jsem kmitání, jinak řečeno vibraci rozličných médií nebo pružných těles. Mám na mysli vzduchové sloupce, struny z různých materiálů, (kov, kůže, střeva zvířat, rostlinné materiály), dřevěné, kovové, kamené lamely, kotouče z různých přírodních materiálů, kovové pružiny, tyče, kožené blány, lidské hlasivky, kovové nádoby, disky, tyčinky, zvonce, hliněné, kovové, dřevěné, skleněné, kostěné nádoby, válce a tyče, či jiné rozličné rezonanční média schopná pravidelně po určitou minimální dobu kmitat (1 Hz = 1 kmit za sekundu, v herzích se udávají i frekvence tónů). Zajisté můžeme najít mnohé další varianty a kombinace materiálů a tvarů i forem. Všechna řečená média, pružná tělesa, vzduchové sloupce, která jsou použita v konstrukci nejrůznějších hudebních nástrojů, kmitají na společném principu, který se následně v akustické slyšitelné podobě projevuje tak zvaným přirozeným laděním. To je dáno lidstvu k použití hotové samou přírodou, proto přirozené ladění. Všechna zmíněná média kmitají ve složených kmitech, které vytvářejí charakteristickou kvalitu tónů, které říkáme barva. Například kytarová struna kmitá celá, ale zároveň v polovině, ve třetině, čtvrtině a pětině a tak dále. Hudební teorie i akustika se dopouští fatálního omylu, když tvrdí, že přirozené nebo také často čisté ladění (rovněž je používán název ladění pythagorejské) je odvozeno z alikvotních tónů, nebo že tzv. používá pro stanovení výšky tónů zlomky vyjádřitelné jako poměry celých čísel. Zajímavý je matematický fakt, že v pružných tělesech, výše popsaných kmitajících médiích (tyčích, strunách, nádobách, vláknech, blánách, vzduchových sloupcích, hlasivkách apod.) vzniká chvění jen s určitými frekvencemi, které jsou vždy násobky základní frekvence. Tímto způsobem se zvyšuje frekvence každého v řadě následujícího tónu. Co to pro nás celé znamená? Teorie odvozuje, vypočítává, měří a dokazuje matematicky a fyzikálně fenomén, který je od přírody hotový. Nepotřebuje dokazování ani vypočítávání. Pro hudební i muzikoterapeutickou praxi živého hudebníka, to může být zajímavé. Ovšem při hraní a zpívání živé hudby žádný muzikant, muzikoterapeut, nebude vypočítávat a odvozovat poměry a frekvence tónů. K tomu má hudební nadání a vycvičený sluch a cit, který mu přesně dopředu určí jak vysoko má který tón zahrát. Popsal jsem kmitání kytarové struny. V reálu řečené kmitání vnímáme, slyšíme jako určitý tón, tedy jeho výšku a další důležitou kvalitu, kterou je barva tónu. Výšku tónu slyšíme a určíme podle tzv. základního, fundamentálního tónu (zní nejhlasitěji a výrazně) a barvu tónu, kterou tvoří již zmíněné alikvótní tóny. Zní současně se základním tónem a vytvářejí jeho jakousi “akustickou obálku”. Alikvotní tóny jsou ve stále stejných vzdálenostech, intervalech od kteréhokoliv základního tónu. Tzn., že tvoří systém složeného chvění, jenž je neměně dán opět našimi známými přírodními zákonitostmi. Můžeme je sekundárně vypočítat, odvodit, změřit. Primárně jsou ovšem dány přírodou. Barva tónu je určena silou znění jednotlivých alikvotů. Vracím se zpět, proč to vše píšu? Abychom pochopili přírodní principy vznikání tónů, jejich vzájemných vztahů, intervalů, abychom pochopili, že hudba sama o sobě je naprosto přirozená, dokud do ní nezačne člověk intelektuálně zasahovat. Člověk je ve své podstatě rovněž zcela přírodní tvor, který podléhá stejným zákonitostem jako hudba. Lidskému organizmu a všem i jeho nemateriálním částem, což je energetický systém člověka a lidské duši, přirozeně odpovídá a ladí s ními hudba v přirozeném ladění. A už jsme u jádra celé otázky, jaká hudba je léčivá? Z mého pohledu i z hlediska přírodních a vesmírných zákonitostí je to právě zmíněná hudba, používající popsané přirozené, čisté ladění. Zajisté každá hudba je nositelem emocí. Emoce pak mají nepopiratelný psychosomatický vliv. Je to jeden ze silných účinků hudby. Ale člověka netvoří pouze emoce, to víme patrně všichni. Lidstvo po celou dobu své předlouhé existence používalo ve své hudbě přirozené ladění, aniž vědělo, že se mu tak nyní říká. Podle nejnovějších archeologických nálezů existuje člověk dnešního typu již tři sta tisíc let. To tvrdí oficiální archeologie. Nicméně máme k dispozici tzv. “podivné archeologické nálezy”, které do tohoto časového údobí nezapadají. Ptáte se jaké? Inu nálezy, které dokládají existenci člověka již v éře dinosaurů a jiné ještě starší, datované na stáří osm set miliónů let! Ale zpátky k hudbě a muzikoterapii. Celý čas si lidé vystačili s přirozeným laděním, až do doby kdy v Evropě, podotýkám, že pouze zde, nastal čas změny v myšlení lidí. Nastala doba renesanční, která se jedním směrem vydala v čase zpět a vzhlížela k antice, ze které se inspirovala, obdivovala ji. Současně bylo ovšem nutné kráčet kupředu, nově. A najednou tu máme člověka, zvláště Evropana jako pána veškerého tvorstva. Tento myšlenkový nepovedený kotrmelec s několika částečnými nezdařenými vruty se bohužel projevil i v hudbě. Přirozené ladění začalo pro “rozvíjející” se hudbu nestačit. Nastal čas tzv. “vylepšování” hudby a jejího ladění, čas ladění temperovaného. Pohledem zpět, velice stručně řečeno, muzikoterapie byla v historii hudby ještě ve středověku organickou a nevyčleňovanou součástí hudby jako celku. Ani název muzikoterapie se nepoužíval. Postupný přechod k temperovanému ladění a opouštění ladění přirozeného přinesl potřebu řešit muzikoterapii jako zvláštní část hudby samé. Je třeba si uvědomit, že uvedená změna se týkala pouze evropské hudby. Jiné tradiční hudby jako třeba indická, čínská a všechny tradiční hudby přírodních národů zmíněnou změnou neprošly. I dnes, když se zeptáte například indického nebo čínského tradičního hudebníka, jak dělají v Indii či v Číně muzikoterapii, bude nechápavě kroutit hlavou a ptát se: jaká muzikoterapie, proč muzikoterapie? Naše hudba je léčivá a uzdravující jako taková. Což znamená, že se terapeutický účinek indické a čínské hudby vždy chápal jako její organická část. Ještě Hildegarda von Bingen ve 12. století znala hluboké léčivé účinky hudby a ve svých klášterech, jejichž součástí byly špitály, vždy používala léčivou sílu a hluboké účinky hudby i ve smyslu celostním a transpersonálním. V její době se ovšem stále používalo ladění přirozené. Posléze se vývojem evropské hudby na přelomu gotiky a renezance začalo vše měnit. Což znamená, že přechod evropské hudby od ladění přirozeného k temperovanému a rovněž nejrozličnější použití hudby způsobilo postupné oddělení muzikoterapie od hudby. Hudba svůj terapeutický obsah a význam postupně opouštěla. Týká se to pouze Evropy a Evropanů. Příčiny byly zajisté komplexní. Změna myšlení v renesanci přispěla k oddělení člověka od přírody, k jeho povyšování se nad přírodu a ostatní tvory a dokonce nad jiné lidi (černochy, indiány a všeobecně domorodce). Kulturní, filozofické, společenské, hospodářské, historické, geopolitické, technické i vědecké vlivy a změny působily zmíněné „vytržení“ muzikoterapie z hudby. Hudba jako taková opustila svůj léčivý a uzdravující potenciál. Dalo by se říci, že jsme na léčivé a uzdravující účinky hudby rezignovali a částečně je zapomněli. Vždy se v historii našli lidé, kteří si vše řečené uvědomovali a snažili se situaci řešit. Jejich snahy byly umlčeny vřavou doby a historického vývoje Evropy. Z řečeného plyne v dnešní době bohužel nutné používání pojmu muzikoterapie, její znovu objevování, bádání a popisování.

Jak již dotazující se i čtenáři poradny zajisté ví, jsem v ČR představitelem celostního přístupu k muzikoterapii. Zde bych mohl obšírně vysvětlit různé významy a obsahy tohoto pojmu. Jen základně si je třeba uvědomit, že pojem celostní, holistický je filozofická kategorie a znamená v základu světový názor, ale rovněž životní postoj, přístup k lidské existenci, která není omezená pouze hmotou, naší galaxií a omezeným smyslovým vnímáním a fyzikálním pozorováním. Součástí celostního přístupu je organicky i takové chápání muzikoterapeutického působení a muzikoterapie, člověka, klienta, muzikoterapie a zcela zásadně i entitu a osobnost muzikoterapeuta. Celostní muzikoterapie, metoda CMLH (Celostní muzikoterapie Lubomíra Holzera) pracuje v oboru přírodních akustických zákonů platících v pozemském prostředí. Jejich projevem je takzvané přirozené ladění, což znamená zcela charakteristické intervalové uspořádání vztahů mezi tóny. Dnešní hudba ovšem většinově používá ladění temperované, upravené, lišící se frekvenčně od ladění přirozeného. Lidskému organizmu z muzikoterapeutického i přírodního biologického pohledu nejadekvátněji odpovídá již zmíněné ladění přirozené. Hudba hraná a zpívaná v takovém ladění je z mého pohledu (a dvaceti pěti leté muzikoterapeutické praxe) pro muzikoterapeutické účely nejvhodnější a nejúčinnější. Souzní a ladí s člověkem na všech úrovních, ve všech systémech a funkcích. Můžeme tudíž využít její plný muzikoterapeutický potenciál a blahodárné účinky na lidský organizmus v jeho materiální i nehmotné části.
Závěrem shrnu stručně napsané. Z mé praxe hudebníka a muzikoterapeuta, z mých teoretických studií a bádání i historických, zřetelně vyplývá výstup. Považuji na základě všeho již řečeného za ideální a nejúčinnější používat v muzikoterapii hudbu v přirozeném ladění v kombinaci s celostním přístupem. Mnou vytvářená a používaná muzikoterapeutická hudba má svá další specifika a přesné parametry, které ve vzájemné kombinaci tvoří zákonitosti celostní muzikoterapie. Získává tím univerzálnost a jedinečnost ve svém všeobecném použití pro všechny, bez kontraindikací a jiných jakýchkoliv omezení. Ve své odpovědi jsem se zabýval zatím pouze laděním a světovým názorem – přístupem k muzikoterapii. Tudíž jsem zatím nevyslovil vše k problematice jaká hudba je léčivá. Další doplňující dotazy jsou zajisté možné.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den,
chtěla bych se zeptat, jaký je rozdíl mezi hudbou a muzikoterapií nebo se snad jedná o totéž? Případně jaká hudba léčí a proč? Kde se k muzikoterapeutické hudbě dostat? Děkuji za odpověď, JB.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
Váš dotaz mne potěšil, nicméně jsou to vlastně tři otázky v jednom dotazu. Pokud se nebudete zlobit rozdělil bych vaše dotazy na tři odpovědi, neboť každá podotázka zabere značné množství práce a času. Děkuji za pochopení. a nyní k vašemu dotazu.

Před časem jsem vysvětloval rozdíl mezi hudbou a muzikoterapií na vlnách českého rozhlasu. Vysvětluji rozdíl mezi hudbou a muzikoterapií neustále ve výuce, na přednáškách, na seminářích, sympoziích i workshopech. Vím z komunikace s mnohými, že rozdíl nebývá vnímán ani rozpoznán. Obecné povědomí o rozdílu mezi hudbou a muzikoterapií je takřka nulové. Lidé si opravdu velice často myslí, že veškerá hudba je nějaké univerzální, či „kouzelné“ terapeutické médium, při jehož pouhém poslechu probíhá muzikoterapie, snad i léčení. Pokud bychom tento fakt přijali, měli bychom být všichni stále zdraví, šťastní a radostní a na celém světě. Není tomu tak a nemůže být. Každý poslouchá nějakou hudbu a patrně i několik hodin denně. Mnozí lidé dokonce většinu dne, tedy svého života, ovšem zcela pasivně a často aniž chtějí. Hudba se line všude, kam přijdeme. V médiích, obchodech, restauracích, veřejných prostorách, vlacích i letadlech. Sami si pouštíme do sluchátek hudbu, doma nám hraje rádio, televize, nebo posloucháme svou oblíbenou hudbu. Chodíme na koncerty. Člověk se dnes takřka nemůže vyhnout nějakému poslechu hudby. Dělá nám to dobře? Přináší nám to radost a štěstí? Léčí nás to? Uzdravuje? Nikoliv, pouze nám to navozuje určitou náladu, emoce, přináší nám to jisté naladění či rozpoložení. Závěr je zdrcující. Hudba, kterou neustále posloucháme, kterou konzumujeme, nás neléčí, ale ani nám obecně v celé své šíři a projevech neprospívá. Muzikoterapie se nutně musí zabývat základní otázkou jaká hudba je vhodná pro muzikoterapii, jaká lečí a jaká uzdravuje, rovněž která hudba přináší pouze dobrou náladu a jisté uvolnění či naladění. Čím to tedy je, že hudbu obecně nelze pro muzikoterapii použít jakoukoliv? Ptáte se proč? Umíme rozpoznat, která hudba nám dělá dobře, která je nám prospěšná? Dokážeme si vybrat k poslechu hudbu, kterou můžeme jednoznačně označit jako muzikoterapeutickou? Umíme snad použít takové parametry, které nám umožní jasně rozlišit, která hudba a z jakého důvodu člověku neprospívá, člověka neléčí, a také, která člověku vyloženě škodí? Celostní muzikoterapie, metoda CMLH (Celostní muzikoterapie Lubomíra Holzera), zmíněné otázky hluboce zkoumá, přináší jasná řešení i zcela konkrétní odpovědi. Tak jako jíme chemicky upravené a kontaminované potraviny, pijeme takovou vodu a dýcháme nečistý vzduch, žijeme v každodenním shonu a stresu, tak rovněž posloucháme hudbu, o jejíž kvalitě a účincích na člověka nepřemýšlíme a takřka nic nevíme! Většinou se tím ani nezabýváme. Jsme povrchní a konzumní společnost, podléhající tlaku reklamy, takzvaným trendům, dobovému vkusu, globálním politickým vlivům, či směřování určité sociální skupiny, ke které patříme, anebo chceme patřit, podléháme producentským a obchodním zájmům jiných lidí. Žijeme v prostředí akustického, hudebního, světelného a emočního smogu. Je nám to vnuceno ke konzumu, musíme v tom žít. Ptáte se, zda existuje cesta ven, cesta ke zlepšení, k nápravě? Zajisté, ale reformace a pozitivní změna stávajícího globálního konzumního systému a způsobu života není možná běžně používanými prostředky a známými či obvyklými postupy. Jedním ze základních kroků by mohla být změna všeobecně přijímaného materialistického světového názoru a paradigmatu ve vnímání Světa, Vesmíru a Všeho co Je (Univerza). Zde vidím naléhavou potřebu změny, na vnímání Světa celostně ve filozofickém významu tohoto pojmu. Uvažuji zde o celostním světonázoru s transpersonálním duchovním přesahem. Lidé si málokdy uvědomují, a to se týká i vědecké obce, že světová mainstreamová věda je přísně materialistická a naše společnost je tudíž rovněž tak organizovaná. Podívejme se do Vesmíru. Panuje zde řád a hierarchie. Lehněme si za jasné večerní oblohy na záda a pozorujme hvězdy. Copak si lze představit, že by to vše, hvězdy, planety, komety, galaxie, mlhoviny, kupy galaxií, celý vesmír, vesmíry vesmírů a tak dále, bylo na svých místech ve vší své nekonečnosti, věčnosti a nádheře jen tak, bez vnitřního řádu a hierarchie? Těžko uvěřit, že by o tom kdokoliv pochyboval. Pouze my lidé na Zemi se snažíme vesmír interpretovat z malého pozemského prostoru, z naší časově omezené existence, pozemsky limitovanými vědeckými materialistickými teoriemi a názory a přiřazovat mu i takové fyzikální a kosmologické hypotézy a teorie. Vesmír funguje a existuje nezávisle na nás a na tom, co si o něm myslíme a jak si ho interpretujeme. Uvedu příklad. Pozorovaný vesmír, který sledujeme současnými technickými prostředky a vnímáme pomocí našich smyslů, tedy smyslově fyzikální vesmírná realita, tvoří dle závěrů vědy pouze 4 % celku. Čtete dobře, pouze 4 % procenta jsme schopni zachytit, pozorovat, zvážit, změřit, kategorizovat a probádat současnými technologickými vědeckými prostředky. Kde je zbylých 96 %, je otázka zcela na místě? Vědci předpokládají a vypočítali, že aby vše v našem pozorovaném a předpokládaném vesmíru fungovalo a bylo na svých místech, chybí nám 96 % hmoty a energie, vesmírných sil. Rozložili je na 73 % tzv. temné energie a 23 % tzv. temné hmoty. Nedokážeme je ovšem žádným způsobem změřit ani zachytit. Neznáme dokonce ani jejich podstatu. Nicméně existují. Prizmatem tohoto příkladu bychom mohli zkoumat celou oblast naší oficiální vědy. Holistický světový názor a vědci s tímto přístupem se již na tuto cestu vydali. Celostní (holistický) transpersonální světonázor, kombinovaný s novým vědeckým paradigmatem a subjektivním vědeckým bádáním (tzv. objektivní nevyjímaje) ve změněných stavech vědomí, nám může přinést zcela nové poznání Světa, Vesmíru a člověka v nich.
Mezi laickou i odbornou veřejností panuje velice nízká úroveň povědomí, co to vlastně muzikoterapie obecně je. Pochopení rozdílu mezi hudbou a muzikoterapií dopadá zcela katastrofálně. Příčiny momentálního stavu jsou zřetelné. Celá oblast muzikoterapie, tím je míněna její realizace, bádání, poznávání, popisování, výuka a šíření (alespoň základně) je v České republice stále na začátku (měřeno desetiletími její existence), v plenkách a kojeneckém věku. Zároveň můžeme sledovat neblahou tendenci nástupu a formování určité skupiny tzv. „samozvaných“ muzikoterapeutů, kteří nemají za sebou odborný výcvik, praxi, ale často ani talent a tím pádem ani obecnou způsobilost. U těchto jedinců můžeme konstatovat pouze touhu „stát se“ muzikoterapeutem. Pohnutky jsou velice rozličné a často ztemnělé. Nebudeme je zde rozebírat. Mezi hudbou a muzikoterapií je dnes zásadní rozdíl. Zmíněný rozdíl se zvětšuje a je nesen i vývojem evropské, potažmo západní hudby, která má už dnes přesahy do celého našeho světa. Pohledem zpět, velice stručně řečeno, muzikoterapie byla v historii hudby ještě ve středověku organickou a nevyčleňovanou součástí hudby jako celku. Postupný přechod k temperovanému ladění a opouštění ladění přirozeného přinesl potřebu řešit muzikoterapii jako zvláštní část hudby samé. Je třeba si uvědomit, že uvedená změna se týkala pouze evropské hudby. Jiné tradiční hudby jako třeba indická, čínská a všechny tradiční hudby přírodních národů zmíněnou změnou neprošly. I dnes, když se zeptáte například indického tradičního hudebníka, jak dělají v Indii muzikoterapii, bude nechápavě kroutit hlavou a ptát se: jaká muzikoterapie, proč muzikoterapie? Naše hudba je léčivá a uzdravující jako taková. Což znamená, že se terapeutický účinek indické hudby vždy chápal jako její organická část. Ještě Hildegarda von Bingen ve 12. století znala hluboké léčivé účinky hudby a ve svých klášterech, jejichž součástí byly špitály, vždy používala léčivou sílu a hluboké účinky hudby i ve smyslu celostním a transpersonálním. V její době se ovšem stále používalo ladění přirozené. Posléze se vývojem evropské hudby na přelomu gotiky a renezance začalo vše měnit. Což znamená, že přechod evropské hudby od ladění přirozeného k temperovanému a rovněž nejrozličnější použití hudby způsobilo postupné oddělení muzikoterapie od hudby. Hudba svůj terapeutický obsah a význam postupně opouštěla. Týká se to pouze Evropy. Příčiny byly zajisté komplexní. Změna myšlení v renesanci přispěla k oddělení člověka od přírody, k jeho povyšování se nad přírodu a ostatní tvory. Kulturní, filozofické, společenské, hospodářské, historické, geopolitické, technické i vědecké vlivy a změny působily zmíněné „vytržení“ muzikoterapie z hudby. Hudba jako taková opustila svůj léčivý a uzdravující potenciál. Dalo by se říci, že jsme na léčivé a uzdravující účinky hudby rezignovali a částečně je zapomněli. Vždy se v historii našli lidé, kteří si vše řečené uvědomovali a snažili se situaci řešit. Jejich snahy byly umlčeny vřavou doby a historického vývoje Evropy. Z řečeného plyne v dnešní době bohužel nutné používání pojmu muzikoterapie, její znovu objevování, bádání a popisování.
Jak jsem pravil výše, mezi hudbou a muzikoterapií je zásadní rozdíl. Tento rozdíl pramení již ze základně odlišného záměru a cíle těchto dvou kategorií. I zde bohužel platí velice rozdílné chápání pojmu a obsahu muzikoterapie i jejího určení, záměru a možností. Často vidíme muzikoterapeuty s kytarou, či u klavíru hrát pro účastníky muzikoterapie písničky ke zpěvu. Je to možné, takový přístup má zajisté své místo, ovšem musíme nejprve vždy vymezit a stanovit, co máme na mysli pod pojmem muzikoterapie a jaký si přestavujeme, že je její obsah, jaký je náš terapeutický záměr a cíl. Každá hudba je nositelem emocí, jak již bylo řečeno. Hudba vždy vytváří náladu, emoční rozpoložení a do jisté míry i uvolnění a jindy napětí. Hudba ovšem může vytvořit úplný opak – napětí, drama, děs, či atmosféru pochmurnou a strach. Pakliže někomu stačí použít tzv. „muzikoterapie“ k vytváření zmíněných rozpoložení, je to jeho volba. Chápeme ovšem zajisté, že muzikoterapie může mít a v našem celostním pojetí také má vyšší a náročnější cíle. V zahraničí se často používají dva různé termíny, mající rozdílný obsah i význam. Tam kde se jedná skutečně spíše o léčení hudbou, je používán termín zvuková terapie, léčení zvukem, zvukové lázně a mnohé podobné. Termín muzikoterapie se často používá právě ve spojení zpěvu, kytary nebo klavíru v kombinaci s rytmickými nástroji. Neberte prosím tento výčet a vysvětlení generálně. Jedná se spíše o pozorované jevy v terminologii a vnitřní chápání předmětu muzikoterapie či zvukové, tónové terapie.
Co považujeme za hudbu v celé šíři této oblasti, nemůžeme aplikovat jedna ku jedné v muzikoterapii. Naopak muzikoterapeutická hudba se svým určením, záměrem, formou i obsahem musí odlišovat od hudby samotné. Hudba nerovná se muzikoterapie. Tento výrok berme prosím jako základní postulát pro muzikoterapii obecně. V hudbě je dovoleno takřka vše, tím jsou myšleny umělecké výrazové a tvůrčí prostředky. V tomto směru nemá hudba omezení. V muzikoterapii je to naopak. Muzikoterapie musí mít zcela jasná a zřetelná pravidla, neboť jde o terapeutický proces, a ta musí dodržovat. Tento rozdíl ovšem není vnímán a často ani chápán. V muzikoterapii je tento fakt zcela zřetelný již na pouhém zjištění, že naprostá většina respondentů nechápe zásadní rozdíl mezi hudbou a muzikoterapií. Lidé se domnívají, že hudba samotná léčí. Pokud by tomu tak bylo a nám stačilo poslouchat jakoukoliv, nebo i speciální hudbu, bylo by lidstvo ve své většině jen poslechem hudby permanentně léčeno, a tudíž zdravé. Všichni cítíme, že jde o fatální omyl, a to nemusíme být ani muzikoterapeuty, ani hudebníky. Lidstvo po celou dobu své existence hudbu produkuje a poslouchá. Jsme snad proto zdraví, nebo léčení a uzdravovaní? Nikoliv, objevují se další a nové choroby, které neumíme léčit a neznáme jejich příčiny. Ptáte se, jak je to možné? Odpověď je jasná. Hudba jako celek neléčí. Můžeme přesně stanovit, která hudba je člověku prospěšná, která je neutrální a která hudba neléčí. Dokonce můžeme již dnes říci, že určité druhy hudby člověku vyloženě škodí a proč. Proč a kde se stala chyba? Vnímáme povrchně, nerozumíme tomu, co jsou muzikoterapeutické parametry hudby, neznáme historický vývoj světové hudby, neznáme přírodní akustické zákony a jejich fyziologické souvislosti a vlivy na zdraví člověka. Podléháme změnám vkusu, obliby, žánrovosti, producentským, reklamním a obchodním zájmům konzumní společnosti. V celostní muzikoterapii jsme naopak schopni přesně stanovit, a také to činíme, parametry pro muzikoterapeutickou hudbu. Muzikoterapie a zvláště celostní muzikoterapie realizovaná podle přesných pravidel a respektující zákonitosti přírodních i vesmírných zákonů, nám dává odpovědi a nabízí řešení. Přírodními a vesmírnými zákony máme na mysli skutečné přírodní a vesmírné zákonitosti zkoumané zejména současnou kvantovou fyzikou, kvantovou biologií, paralelně interpretované nejnovějšími fyzikálními teoriemi – teorie strun, M teorie, Integrální teorie všeho Ervina Laszla, současnou kosmologií, ale zároveň některými mystickými směry. Docházejí ke shodným závěrům. Současností pro fyziku myslíme rok 1900 a dále. Nestačí nám k tomu znalost Newtonovy mechaniky, ale musíme dál. Na počátku nové fyziky stáli pánové Albert Einstein, Max Planck, Niels Bohr, Werner Heisenberg, David Bohm. Einstein se svou speciální (1905) a obecnou teorií relativity (1915) a ostatní pánové coby původci kvantové teorie i nejnovějších badatelských přístupů, všichni dohromady vytvářeli základy atomové fyziky a jsou počátkem nového myšlení a nového náhledu na Svět, Vesmír a Zemi. V souvislosti s tím cituji Fritjofa Capru, dalšího významného badatele, který spojuje nové myšlení současného amerického holistického fyzika s východním mysticismem. Uvádí nás do rozvíjející se oblasti dynamické harmonie mezi mystickou intuicí a vědeckou analýzou.

Fritjof Capra, Tao Fyziky, 1991, str. 39: „Při posuzování podstaty přírody rozumem se nám pozorovaná a analyzovaná skutečnost vždy jeví, jako absurdní nebo paradoxní.“

Tento způsob myšlení se nám jeví pro dnešek jako maximálně potřebný, rozvíjející a zároveň důvěrně známý. Z dalších významných vědeckých autorů uvádím již zmíněného Ervina Laszla, Ruperta Sheldrakea, Stanislava Grofa, Petera Russella, Ralpha Abrahama, Holgera Kalweita a mnohé další. Všichni zmínění přináší svůj pohled a řešení pro nové vědecké paradigma. Při postulování zákonitostí celostní muzikoterapie používáme obdobné postupy. Jinak řečeno, má pro nás skutečný význam za každou cenu posuzovat jakékoliv jevy racionální myslí a snažit se je logicky, intelektuálně zdůvodnit a vysvětlit, nebo je prostě přijmout takové, jaké jsou, i s tím, že zároveň platí princip pravděpodobnosti, možného i nemožného? Pozorovatel již svým záměrem pozorovat a svou přítomností ovlivňuje průběh i výsledek pozorování či experimentu. Důležitý je pro nás do značné míry opakovatelný výsledek naší práce. Pojďme se řídit tímto principem. Popsané úvahy a principy aplikujeme i v celostní muzikoterapii. K vysvětlení rozdílu mezi muzikoterapií a hudbou uvádím vysvětlující a upřesňující myšlenky a závěry.
Muzikoterapie vždy ke svému působení používá nějakou hudbu, či organizované a přírodní zvuky a jejím hlavním a základním záměrem je terapie hudbou. Ne každá hudba je vhodná k muzikoterapii, nelze použít cokoliv – tedy vše, co lidská kultura a hudba vytváří, vytvořila a nahromadila v historii až po dnes a v celé široké oblasti, kterou nazýváme hudba, kterou běžně vnímáme, přijímáme a prožíváme. Muzikoterapie sleduje terapeutické hledisko jako primární, hudba má primární požadavek umělecký, estetický, producentský a často obchodní. Tím myslíme hudbu artificiální i tzv. nonartificiální. V hudbě se také v současné době (přesněji od šedesátých let minulého století) hojně prosazují styly, které jsou programově založeny na hudebním neumu produkujících hudebníků. Muzikoterapeut naproti tomu musí svůj obor ovládat na vysoké úrovni. Muzikoterapie kráčí svou cestou, má zcela jiné požadavky. Nutně musí dodržovat určitá jasná, zřetelně artikulovaná a deklarovaná pravidla. Neplatí, že kdo si o sobě myslí, nebo i skutečně je hudebníkem, a je takto vnímán a přijímán a také se tak navenek projevuje, či mediálně prezentuje, je automaticky schopen působit muzikoterapeuticky a mohl by tedy bez váhání působit coby muzikoterapeut. S tímto závažným neporozuměním i omylem se setkáváme velice často, takřka na každém kroku a denně. Vidíme, že zásadní rozdíl v přístupu, záměru i cíli nacházíme již u osobnosti hudebníka a muzikoterapeuta. Muzikoterapie je specializovaná disciplína a specializovaný by měl být i muzikoterapeut. Vynikající hudebník nemusí být nutně úžasným muzikoterapeutem, profesionální muzikoterapeut ovšem může dosáhnout kvalit vynikajícího hudebníka. Ideální je, pokud se tyto dva fenomény skloubí v jeden organický celek a navzájem se obohacují a fungují v podpůrné interakci. Muzikoterapeut musí svůj obor ovládat na vysoké praktické i teoretické úrovni, musí splňovat vysoká kritéria na osobnost muzikoterapeuta, měl by se řídit etickým kodexem, ale také se ubírá svou jedinečnou cestou, a měl by tudíž svou osobností splňovat náležitě jiné požadavky než hudebník. To, co se očekává od profesionálního hudebníka při jeho produkci, tedy atributy nutné k naplnění očekávání recipientů (laických nebo poučených posluchačů, odborníků – hudebních vědců, kritiků a dalších z odborné veřejnosti), působí z pohledu muzikoterapie naopak ke škodě úspěšného muzikoterapeutického procesu. Tím je myšlen zejména vypjatý egoismus, pozitivní míra sobectví a sebestřednosti, která je v hudbě žádoucí i potřebná a umožňuje koncertujícímu – tvořícímu – hudebníkovi realizovat jeho práci i vystoupení efektně, v maximální očekávané kvalitě i kvantitě. Očekávaná průběžná silná sebeprojekce hudebníka do realizovaného hudebního díla, jeho okamžité maximální prožívání celé emoční škály, náležitá exhibice, stylové nebo charakteristické provedení hudební skladby, která není primárně určena k muzikoterapii, určitý extravagantní styl vystupování i chování hudebníka, to vše náleží hudbě, nikoliv však muzikoterapii. To můžeme chápat jako patřičné a žádoucí elementy umělcovy bytosti i jeho projevu, které jsou od něj očekávány a v něm pěstovány, podporovány i rozvíjeny. Z tohoto pohledu mohou být také umělecky podpůrné. Hovoříme zde o provozu uměleckém a osobnosti hudebníka.
V oblasti muzikoterapie klademe na terapeuta odlišné požadavky, často opačné požadavky. Při těchto argumentech se nám již začíná zřetelněji rýsovat značný rozdíl mezi hudebníkem a muzikoterapeutem, a tím pádem logicky mezi hudbou a muzikoterapií. Muzikoterapeut je rovněž zcela odpovědný za výsledek svého působení ve prospěch a bezpečí svých klientů, což u hudebníka s jistotou říci nemůžeme.
Hlavní rozdíly mezi hudbou a celostní muzikoterapií jsme si popsali. Pro názornost si je nyní zrekapitulujme. Hudba ve svém celku má v současnosti jiný význam a jiné cíle než muzikoterapie. Uplatňuje jiné postupy, odlišné strategie. Hudba slouží lidem – konzumentům – především k zábavě a k ekonomickému prospěchu jejích tvůrců a producentů. Hudba je průmysl. Má umělecký – artificiální – a estetický charakter. Hudba je mnohdy neumělecká – neartificiální – a zabředává až do oblasti nevkusu a „neumu“. Někdy bývá příliš hlasitá a podléhá trendům. Nalézáme v ní příliš změn – rytmických, dynamických a harmonických. V hudbě je možné takřka vše. Výrazové hudební prostředky nemají takřka omezení. Muzikoterapie musí mít rozpoznané zákonitosti a na jejich základě stanovené principy, které je nezbytné dodržovat a naplňovat.
Představme si prostor, na jehož jedné straně stojí hudba a na protilehlé muzikoterapie. Schematicky vzniklý prostor vyplníme fázemi, které se nacházejí mezi oběma stranami. Dostaneme následující.

Hudba (její vznikání, její realizace, výuka) – poslech hudby – hudební výchova – speciální hudební výchova – muzikoterapie

Tak obrovské rozpětí a prostor se nalézá mezi hudbou a muzikoterapií.
Muzikoterapie, pokud má léčit a uzdravovat, musí mít pregnantně a zřetelně artikulovanou metodu a metodologii, jasně stanovená pravidla, postupy, techniky a artikulované základy, ze kterých vychází a které musí dodržovat. Muzikoterapeut musí procházet dlouhodobým odborným výcvikem v délce trvání 500 hodin, sebezkušenostním výcvikem minimálně 250 hodin a průběžnou supervizí. Řečené výcviky by měly mít akreditaci příslušných ministerstev a měla by je poskytovat oficiální MŠMT akreditovaná vzdělávací instituce. Muzikoterapeut se musí bezpodmínečně řídit konkrétním etickým kodexem. Muzikoterapii může vykonávat pouze odborně prakticky i teoreticky vzdělaný muzikoterapeut s náležitou praxí a výcvikem. Měl by ovšem procházet systémem celoživotního vzdělávání a supervize. Pokud máme muzikoterapii na mysli jako skutečně plnohodnotnou terapeutickou disciplínu a chceme ji i tak realizovat, uplatňujme řečený koncept bez marných diskuzí, ovšem s nepochybným záměrem, jasně artikulovaným terapeutickým cílem a dodržováním postulovaného. Jedině tak lze budovat samostatný terapeutický obor, samostatnou muzikoterapii, která bude schopna obstát v široké odborné i veřejné diskuzi.

Vážená paní Bártková tolik tedy stručně a základně k vašemu dotazu, tedy k jeho první subotázce. Pokud budete chtít, na další části vašeho dotazu odpovím následně. Děkuji za zájem a ať se vám vaše práce daří. Na shledanou, Lubomír Holzer.