PaedDr. Lubomír Holzer (Page 2)

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, pane doktore.
Zabýváme se vzděláváním TOP manažerů a vysoce kvalifikovaných odborníků ve firmách. Syndrom vyhoření, únavový syndrom a jiné problémy z přepracování neohrožují jen tyto lidi, ale i všechny pracovníky pomáhajících profesí. Máte s těmito lidmi zkušenost? Může jim celostní muzikoterapie či jiná muzikoterapie pomoci? Jaká byste měl doporučení ? Jaká máte doporučení pro práci muzikoterapeuta s touto cílovou skupinou?

Děkuji Vám za odpověď.
Ing. Helena Boráková, CSc.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den Paní Boráková. Omlouvám se za delší čas k zodpovězení vašeho dotazu. Nakonec ovšem všem odpovím. Děkuji za trpělivost a pochopení. I já se zabývám vzděláváním TOP manažerů a firmy si mě najímají na řešení krizových situací v týmech a na teambuildingy.
K vašemu dotazu. Syndrom vyhoření a další jmenované mezní stavy plynoucí z přepracování, permanentního stresu, vnitřní nespokojeností se systémem a často i z frustrace z toho co člověk dělá a jestli to má vůbec dělat, jsou témata, kterými se jako muzikoterapeut zabývám dlouhodobě a permanentně. Patří to k mé práci a sám musím věnovat pozornost i sobě, osobní prevenci a být tak říkajíc stále v odpovídající kondici, abych mohl vůbec svou práci muzikoterapeuta a všechny ostatní své profese a svá zaměření i profesionální činnosti na nejvyšší úrovni zvládat. Podívejme se blíže na vlastní příčiny jmenovaných krizových a mezních stavů.
Člověk dnešního typu je postižen systémovým tlakem na neustálý maximální výkon i na jeho trvalé zvyšování. Naše pracovní zatížení a význam naší práce je skutečně zaměřeno čím dál více pouze na měřitelný výkon a podle toho jsme i hodnoceni. Člověk v této honbě za prací, za prestiží, úspěchem za “bohatstvím a slávou” je lapen již dopředu v systémové pasti, na které se ovšem výraznou měrou sám podílí.

Relaxace, meditace a stavy jednoty jsou pro dnešního člověka prevencí syndromu vyhoření, celkové únavy, depresivních stavů i stavů selhávání organizmu. Řečené terapeutické, hluboce prožitkové stavy nám mohou být velice nápomocny při odbourávání stresu, psychoemočních a psychosomatických zátěží, při jejich zvládání a překonávání. Naučme se hluboce komplexně, celostně odpočívat a získávat síly pro další příjemný a tvůrčí život naplněný radostí, štěstím a zdravím.

Člověk moderní doby je velice aktivní a konzumní. Pracuje, vydělává peníze, spotřebovává, stará se o rodinu, baví se, sportuje, snaží se tzv. relaxovat, aktivně odpočívat.
Užívá si volna, baví se, relaxuje pohybem, adrenalinem, relaxuje v lázních, na masážích. Cvičí jógu, Tai Chi, Pilates a mnohé další. Lidé chodí na koncerty, na procházky, jiní štípou dřevo. Vše zmíněné jsou určitě skvělé formy cvičení těla a aktivního odpočinku. Existuje i skupina extrémních adrenalinových sportů, které mnozí považují za relax. Při jejich provozování jde často o život, minimálně vždy o zdraví, mám na mysli zdraví tělesné.
Člověka tvoří v základní struktuře organizmu tělo a mysl, přeneseně sóma a psyché. V souvislosti s tím hovoříme o psychosomatice. Naše mysl je neustále plná myšlenek a řešení, mnohdy i konfliktů. Očekáváme, předpokládáme, chceme být šťastní, spokojení a zdraví. Naše podvědomí obsahuje značné množství vzorců myšlení a chování, které mohou být pozitivní, neutrální i negativní, mnohdy také zastaralé, přetrvávající z dětství. Často s námi naše podvědomí hraje “hry o život”. Záleží vždy na jeho dominantním obsahu a nastavení. Jindy se nás snaží podvědomí ovládnout. U mnoha lidí je podvědomí v souladu s jejich životním nastavením. Pak je vše v pořádku. Mohou však nastat i opačné případy. Emoce myšlenkové pochody často spouštějí a zvýrazňují, mnohdy iniciují. Psycho emoční procesy se vždy somatizují, ztělesňují. Pokud se jedná o pozitivní emoce a obsahy, vše je v pořádku. Část zmíněných procesů mívá ovšem i negativní obsah a dopad. V člověku vznikají tak zvané emoční bloky (dále jen EB), které se usazují ve formě tzv. emočních sedimentů (dále jen ES) ve všech úrovních, systémech, strukturách, částech i funkcích lidské bytosti. Cvičením ani masážemi EB neodstraníme. Jsou uloženy hluboce v našem organizmu a odolávají terapeutickým pokusům k jejich odstranění a vyčištění. ES jsou velice těžce přístupné, nicméně máme je v sobě všichni. Příčinu jejich vzniku vidím jednak v rovině osobní, což jsou různá traumata i mikrodramata, frustrace a stresy od narození až do dospělosti. Druhá významná příčina je v našem okolí, v systémech, ve kterých už minimálně dva tisíce let žijeme. Pro dnešního člověka v organizační struktuře globální společnosti, v jejím primárním nastavení “výroba-prodej-spotřeba-zisk-moc” a rovněž v globálním konzumním a spotřebitelském životním stylu orientovaném na úspěch, bohatství, moc a slávu. Paralelně s tím spolupůsobí velká řada vlivů a stresorů emočních, psychických, mentálních, fyzických, zdravotních, sociálních, ekonomických, politických, vojenských i náboženských. Všechny vyjmenované vlivy se podílejí na našem zdraví či nemoci, spokojenosti či rozladěnosti. Často jsou zdrojem i syndromu vyhoření a ostatních mezních i rizikových stavů, na které tzv. “relax” nestačí ani náhodou. EB vytvářejí ES, velice tuhé, těžce prostupné emočně psychosomatické a energetické struktury. Otevřít je a vyčistit lze. Ptáte se jak na ně? Prostředkem nám jsou změněné a mimořádné stavy vědomí, dosažené přirozeně a fyziologicky bez použití cizích látek, zejména psychotropních, jejichž použití má vliv na psychiku člověka spočívající především ve změně vnímání reality a halucinogenních látek majících schopnost způsobovat změny vědomí a vnímání. Zmíněné látky mohou být rostlinného či farmaceutického původu. Postupy imitující použití zmíněných substancí rovněž nejsou pro člověka nejideálnější.
Cestou k dosažení mimořádných a změněných stavů vědomí nám budiž hluboká komplexní prožitková relaxace, celostní meditace a nejvyšší úroveň stavu bez myšlení tak řečený “stav jednoty”. Otázkou tedy zůstává jakým způsobem těchto mimořádných stavů vědomí dosáhnout? Zmínil jsem stav bez myšlení. Tím mám na mysli průběhy v našem vědomí, v naší mysli, kdy vědomé myšlenkové procesy neprobíhají a jsou nahrazeny mimořádnými, či změněnými stavy vědomí. Můžeme je označit jako stavy tzv. “bez těla a bez myšlení”. Pokud si efektivně a hluboce neodpočine naše vědomí a mysl, naše psýché a emoce, nemůže odpočívat ani naše fyzické tělo – sóma. Musíme si rovněž uvědomit, že mysl, vědomí, podvědomí, emoce a psýché nejsou lokalizovány pouze v našem mozku, nýbrž jsou rozloženy v celém našem organizmu a ve všech jeho systémech, funkcích i částech. Jednou z cest k dosažení zmíněných efektů stavů bez myšlení s “prázdnou hlavou” ke komplexnímu odpočinku, jsou relaxační a meditační postupy celostní muzikoterapie. Člověk se učí nějaký sport a musí ho trénovat. Stejné je to i s hlubokou relaxací a meditací. Většina dnešních lidí je neovládá. Neumíme skutečně komplexně odpočívat a nabírat nové síly k dalšímu životu. Vrcholní řídící pracovníci, lidé mající velkou odpovědnost, všichni, kteří pracují s lidmi, vzdělávají je, pečují o ně, jsou v takzvaně pomáhajících profesích, jsou dlouhodobě vystaveni možnosti vzniku syndromu vyhoření, únavovému syndromu, úplnému vyčerpání organizmu, ztrátě životních sil a motivací k čemukoliv a dalším zdravotním, osobním i sociálním problémům vznikajícím v souvislosti s dlouhodobým přepracováním. V dnešní společnosti neustále vzrůstá počet takových lidí i rizikových skupin. Mnozí se mylně domnívají, že sportem, fyzickou zátěží, aktivním odpočinkem, adrenalinovými aktivitami, uměleckými zážitky, hromadnými hudebními či kulturními akcemi, užíváním cizích látek a podobnými činnostmi si odpočinou, tzv. zrelaxují a získají nové síly do další práce a života. Do jisté míry ano, ovšem vždy jen částečně a pouze psychosomaticky. Hlubší oblasti našeho organizmu, které jsem zmínil výše, zůstanou netknuty. Známe mnohé příběhy vrcholných manažerů, používajících popsané psychosomatické aktivity a přece se kompletně zhroutili, ztratili sílu, chuť a motivaci do další náročné práce a života. Možným řešením a prevencí popsaných neblahých stavů je hluboká prožitková relaxace, meditace a stavy jednoty dosahované prostřednictvím postupů a technik celostní muzikoterapie, metodou CMLH (Celostní muzikoterapie Lubomíra Holzera). Zajisté je třeba cvičit i tělo a mysl. Důležité je zvolit komplexní přístup, zahrnující celého člověka ve všech částech, funkcích, orgánech i v celku.

Pokud bych se měl pokusit dále stručně rozepsat o fyziologické podstatě hluboké relaxace a meditace, dopouštěl bych se zjednodušení rozsáhlé problematiky, která si žádá další byť stručnější, ale odborný popis. Fyziologické procesy lidského organizmu probíhající při hluboké relaxaci a meditaci vedoucí do změněných a mimořádných stavů vědomí vyžadují alespoň základní vysvětlení a popis. Lépe by bylo učinit další speciální dotaz s touto tématikou. Nicméně řečné téma pojmenuji alespoň zcela základně: Podstatou zmíněných jevů je hluboká relaxace a meditace navozující tzv. alfa či théta hladinu elektrické aktivity lidského mozku trvající minimálně devadesát minut a vedoucí tudíž k prodloužené optimální homeostázi – optimální a delší dobu udržitelná acidobazická rovnováha krve dosahovaná pomocí zklidnění tepové a dechové frekvence (relaxovaný či meditační stav) se současným přechodem elektrické aktivity mozku do hladiny alfa a théta a stavu jednotného mozku. Měřitelnými efekty jsou zpomalení a zklidnění tepové a dechové frekvence, ustálení krevního tlaku, přechod elektrické aktivity mozku na EEG z hladiny β – beta (18-35 Hz) do relaxační hladiny α – alfa (8-14 Hz) a u některých relaxujících i hlouběji do hladiny θ – théta (3,5-7,5 Hz) mozkových elektrických vln. Lékařské i muzikoterapeutické výzkumy rovněž prokazují při dlouhodobém působení celostní muzikoterapie výrazné posílení imunity. Lékařské výzkumy rovněž potvrzují zvýšení tvorby NK buněk (natural killer cell – „přirozený zabíječ“), velkých bílých krvinek zaměřených na boj s choroboplodnými zárodky i s nemocemi samotnými a postupné vyladění všech tělesných systémů a funkcí. NK buňka je velká buňka imunitního systému. NK buňky jsou schopné zabít nádorové buňky či buňky napadené viry. Specifická hudba používaná celostní muzikoterapií působí až na buněčné úrovni lidského organizmu. Energizuje a harmonizuje buněčnou tekutinu přirozeně a fyziologicky, čímž optimalizuje všechny buněčné mechanizmy včetně metabolických.

Tolik popisně a velice orientačně k podstatě změněných či mimořádných stavů vědomí.
Terapie musí probíhat pravidelně a dlouhodobě. Výhodnější bude zaměřit se na prevenci syndromu vyhoření a dalších rizikových stavů. Zde se nám nabízí propracovaný systém postupů, technik a forem celostní muzikoterapie. Celostní muzikoterapie nabízí velice účinné preventivní i terapeutické prostředky metodou CMLH sloužící jako prevence syndromu vyhoření, únavového syndromu, celkového vyčerpání organizmu, psychosomatickému zhroucení, ztráty životních sil a motivaci k čemukoliv.

Na akcích pořádaných Muzikoterapeutickým centrem PaedDr. Lubomíra Holzera prožijete hluboké relaxace, meditace i stavy jednoty a získáte další podrobné informace k získání trvalého zdraví vlastním přičiněním.
Sledujte také naše weby: www.muzikoterapie.net, www.muzikoterapie.art

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, v čem se odlišuje celostní muzikoterapie od ostatních muzikoterapeutických směrů?
Děkuji za odpověď, D.Tomášková

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den vážená paní Tomášková. V ČR v EU i jinde ve světě můžeme pozorovat stejné či podobné rozvrstvení a rozdělení muzikoterapie. Vidíme muzikoterapie s tzv. psychologickým příklonem, lékařským přístupem, pedagogickým, speciálně pedagogickým přístupem, hudebnickým, antroposofickým, alternativním, transpersonálním a celostním přístupem. Celostní muzikoterapie, kterou dělám a učím již více jak dvaadvacet roků má svá zvláštní specifika. Snad hlavním rysem je právě celostní přístup, což je termín filozofický a prosazující se v dnešní době v čím dál větším počtu vědeckých a terapeutických oborů. Máme celostní medicínu, biologii, psychologii, pedagogiku, muzikoterapii dokonce i architekturu atp. Je nutné pochopit, že termín celostní nemá technicistní význam ale metodologický a základní. Dalším rozdílem je v mém provedení zkoumání jaká hudba je muzikoterapeuticky účinná a tudíž maximálně vhodná a člověku prospěšná, můžeme říci muzikoterapeuticky ideální. Má praxe a hudebně teoretické bádání mi přinesla jednoznačnou odpověď. V celostní muzikoterapii používáme výhradně přirozené ladění, nástroje v přirozeném ladění, alikvotní, hrdelní, muzkoterapeutický a rezonanční zpěv. Dále vidíme, že oblast muzikoterapeutického působení můžeme rozdělit na smyslově fyzikální a mimosmyslově energetickou, duchovní část. Celostní muzikoterapie na rozdíl od ostatních typů používá ke svému působení obě jmenované části. Je třeba si zároveň uvědomit, že Země a Svět – Vesmír, který nás obklopujeme a ve kterém žijeme je intelektuálně a technologicky poznatelný pouze ze 4 %. 96% všeho co nás obklopuje je technologicky nepoznatelné a intelektuálně nepochopitelné. Hovořím o nejnovějších vědeckých poznatcích, které nám přináší, astrofyzika, astronomie, kosmologie, kvantová i teoretická fyzika. V Evropě i v zámoří již nějakou dobu pozorujeme dělení muzikoterapie na “muzikoterapii” a léčbu zvukem či hudbou. První označení používají muzikoterapeuti výše zmínění tzv. psychologizující. Druhá skupina se vyznačuje podobným přístupem jako celostní muzikoterapie, a transpersonální či některé alternativní směry. Tolik tedy velice stručně k vaší otázce. Bližší a hlubší informace můžete získat na mém webu – www.muzikoterapie.net a nebo na akcích, přednáškách a workshopech, které pořádám v průběhu celého roku. Na shledanou, Lubomír Holzer.

ZEPTALI JSTE SE

V nějakém článku o muzikoterapii jsem četla, že není vhodná pro jedince s epilepsií. Máme ve třídě integrovaného žáka s epilepsií. Může se třídou absolvovat plánovaný prožitkový muzikoterapeutický program? Nechceme, aby u něj došlo k nějakým zbytečným zdravotním komplikacím….Pěkný den, V.H.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
Váš dotaz je častý a odpověď na něj není zcela snadná. Nicméně vám přiblížím alespoň svůj názor opřený o mou více jak dvaadvaceti letou praxi profesionálního muzikoterapeuta. V odborné literatuře, ve sbornících a článcích se můžeme skutečně na mnoha místech dočíst o kontraindikaci muzikoterapie pro specifické skupiny dětí a klientů. Věc se má tak, že již minimálně deset let pozoruji tuto neblahou publikační tendenci. Můžeme se dočíst, že muzikoterapie má kontraindikaci právě pro lidi s epilepsií. Vzniká zde zvláštní obraz, kdy autoři jako kdyby jeden od druhého opisovali stále to stejné, aniž by takový názor měli blíže i přesněji odborně podložený (lékařsky, neurologicky, psychologicky, speciálně pedagogicky a především muzikoterapeuticky). Zkrátka stalo se z toho jakési všeobjímající tvrzení, které někteří berou jako univerzální či absolutní pravdu. Můj odborný názor je jiný. Za svou dlouholetou praxi jsem nezaznamenal ani jediný případ kontraindikace právě pro jedince s epilepsií. V každé skupině, se kterou dlouhodobě pracuji, mám vždy několik dětí či klientů s epilepsií. Pokud by zmíněné tvrzení bylo pravdivé, nemohli bychom vůbec s takovými jedinci muzikoterapeuticky pracovat. Opak je pravdou. Celostní muzikoterapie vždy snižuje počet epileptických ataků a i děti, které přijdou do školy po noci plné epileptických příhod, jsou po hodině mé práce zcela v normálu, zpět a začínají běžně fungovat. Dále cituji svůj vlastní odborný text, který se diskutovanou problematikou odborně a ze široka zabývá. Text je aktualizován a upraven tak, aby odpovídal současným poznatkům.
V odborné literatuře, v časopiseckých článcích, na odborných konferencích, přednáškách i seminářích se stále opakují zmínky, kapitoly a promluvy o kontraindikaci muzikoterapie, ovšem i hudby, přesněji řečeno poslechu určité hudby, ať už jde o poslech konkrétních autorů – hudebních skladatelů, skladeb, žánrů nebo skupin různých nástrojů. V literatuře se můžeme dočíst (např. Kantor, Lipský, 2009, str. 109-110), že mezi diagnózy s kontraindikací na muzikoterapii a poslech hudby patří epilepsie, či muzikogenní epilepsie, akutní psychotické stavy, úzkostné stavy, slabá Já-struktura, diagnózy, které obsahují problematiku sexu ve spojení se zneužíváním, také jakýsi druh alergie na hudbu, rovněž některé formy amuzie a tak podobně. To jsou v literatuře nejčastěji uváděné situace (nám to ovšem v určitých případech připadá, že jednou někdo něco takového slyšel, četl, či napsal a další autoři už dále jen kompilují).
Na rozdíl od jiných autorů, kteří se vyjadřují ne zcela jasně a nevychází z vlastní praxe, ani neříkají, jaká diagnóza nebo kombinace diagnóz má kontraindikaci na muzikoterapii a všechny další okolnosti, které s tím souvisí, přináším autonomní a praktický rozbor. Jaká hudba a jaké vnitřní a vnější vlivy předcházejí určité situaci, se většinou v literatuře nedovíme. Z psaného netušíme, jaký je průběh pozorovaného jevu – kontraindikační situace – v částech ani souhrnně.
Z těchto důvodů přináším náhled na kontraindikaci muzikoterapie z vlastní dlouholeté praxe. Za jedenáct let praxe nemůžeme nikdo z nás, kteří pracujeme důsledně podle pravidel artikulované metody, uvést ani jeden takový případ. Tedy, že by naši klienti měli reakci takového typu, že bychom ji v souvislosti s jejich diagnózou mohli označit za kontraindikaci muzikoterapie. V takřka každé terapeutické skupině, se kterou dlouhodobě pracujeme, se nachází více klientů s epilepsií nebo epileptickými záchvaty. V jiných skupinách pracujeme úspěšně s psychotiky, a dokonce ve smíšených skupinách psychotiků a klientů s mentálním postižením. A nic, co by jenom náznakem podepřelo tvrzení o kontraindikaci muzikoterapie na tyto diagnózy, jsme nezaznamenali, ani jediný případ. Uvědomme si, že hovořím o dvaadvaceti letech mé muzikoterapeutické práce, které představují devatenáct – dvacet tisíc hodin muzikoterapeutické mé vlastní praxe!
Zamysleme se nad zdrojem těchto informací, nad jejich skutečným významem a příčinou. Jaké jsou podmínky vzniku patofyziologických reakcí klientů? Pokud je vůbec můžeme takto označit. Kritérií můžeme nalézt celou řadu. Ovšem, kdo přesně popisuje situace, zdroje, impulzy a skutečné příčiny tohoto jevu? Nebo v literatuře popisovaný kontraindikovaný stav vyvolal snad jen poslech určité, blíže nespecifikované hudby za nejasných okolností a neznámých vnějších i vnitřních podmínek? Další otázkou je, na jakou muzikoterapii byla taková reakce, abychom mohli začít hovořit o kontraindikaci. Čí metodou ten který odborník pracoval a jaké jsou k tomu podklady? Ani dlouhodobé výzkumy nic takového jednoznačně neprokázaly a vlastní pozorování už vůbec ne, právě naopak. Psychiatrie a neurologie, psychologie a psychoterapie uvádějí jen velmi neprůkazné případy, jejichž výskyt je rovněž zcela minimální, spíše ojedinělý a více než vzácný, a jak už jsem pravil – okolnosti jsou nejasné. Otazníkem je rovněž, zdali pracoval s takto reagujícími klienty odborný muzikoterapeut, nebo zda šlo jen o odborníka jiné specializace, který použil nějakou hudbu bez hluboké znalosti problematiky a bez dlouhodobých praktických zkušeností a odborného výcviku.
Případy uváděné v literatuře, např. muzikogenní epilepsie, tzv. muzikolepsie, nebo různé formy amuzie nebo alergie na hudbu, jsou natolik vzácné a opět nedoložené přesnými fakty, že použití tohoto argumentu je velmi diskutabilní. Zde musím opět připomenout, že muzikoterapie se nerovná hudba a hudba sama neléčí. Pokud už vznikne nějaký problém, vždy jde o reakci na nějakou konkrétní hudbu určitého, třeba z pohledu celostní muzikoterapie zcela nevhodného typu a charakteru, nikoliv na muzikoterapeutickou metodu, která kupříkladu takovou hudbu vůbec nepoužívá. Nebyl doposud učiněn přímý, cílený výzkum určité konkrétní muzikoterapie a popisů reakcí pacientů na ni, tudíž nám celá problematika kontraindikace muzikoterapie připadá jako matoucí, raději by se neměla za současného stavu věcí vůbec zmiňovat, a pokud, tak s mnoha otazníky. Než vyslovíme jakýkoliv závěr, měla by zaznít odborná polemika. Spíše bychom měli bádat a hovořit o tom, která hudba člověku prospívá, která ho léčí, a to opět celostně. Primárním úkolem praktické muzikoterapie není zkoumat a testovat, která hudba nebo zvuky člověku škodí, neprospívají, či jsou nepříjemné a proč, ale naopak terapeuticky působit, tedy poskytnout klientovi muzikoterapeutickou hudbu zdraví prospěšnou, veskrze příjemnou a bezpečně podporující terapeutický proces ve všech složkách i v celku.
A jaká že to je muzikoterapeutická hudba? Na to může dát kvalifikovanou odpověď pouze odborně vzdělaný muzikoterapeut (muzikoterapeuti) s dlouholetou praxí v terénu, pracující tak říkajíc celoplošně, v nejrozmanitějších klientských skupinách a rovněž individuálně. A co je podstatné, pracující konkrétní muzikoterapeutickou metodou, která je dostatečně rozšířená (například v ČR), kterou pracuje v daném teritoriu minimálně dvacet muzikoterapeutů, kteří díky tomu mohou porovnávat a dlouhodobě (aspoň pět let) hodnotit výsledky a výstupy své práce. Dlouholetý a validní výzkum zatím nebyl realizován, neboť pro něj doposud nejsou vytvořeny náležité podmínky. Tedy jsme odkázáni na fundované zprávy z praxe (nikoli na stále dokola opisovaná tvrzení) a toho bychom se měli přidržovat.
Základní vysvětlení problematiky, která hudba, či zvuky člověku neprospívají, ba dokonce mu při dlouhodobém poslechu škodí, by si vyžádal další článek. Popisujeme zde základně účinky celostní muzikoterapie s vnímáním a chápáním termínu celostní tím nejširším možným způsobem. To znamená, že chápeme člověka v procesu muzikoterapie celostně – holisticky. Tím samým způsobem ovšem nahlížíme muzikoterapii jako součást terapeutického systému vytvářeného po tisíciletí člověkem. Lidskou bytost a lidskou společnost chápeme jako nedílnou součást přírody, naší Země a Vesmírného celku. Stručně řečeno, nesouhlasím se souborem tvrzení a zpráv o kontraindikaci muzikoterapie v jakémkoliv ohledu. Je nezbytné stávající názorovou bariéru prolomit a nahradit ji optimistickým prostorem, který nám bude sloužit k tvořivé muzikoterapeutické práci bez zbytečných omezení a strachů. Pojďme v muzikoterapii pozitivně pracovat na tom, co je terapeuticky účinné, a tudíž vhodné, podpůrné a celku prospěšné. Přestaňme se děsit nepodloženými tvrzeními. To ostatní nám vyvstane samo, neupotřebitelné logicky zůstane stranou, zanikne na „muzikoterapeutickém smetišti“.
No a ještě pro dokončení odpovědi na vaši otázku. Muzikoterapii by měl vždy provádět odborně vyškolený muzikoterapeut mající náležitý výcvik. Z vaší otázky také nevyplývá, jakým způsobem chcete muzikoterapeuticky působit? Jakou metodou, jakými technikami a postupy? Také nevím, jaký typ prožitkového programu máte na mysli. Z těchto důvodů nemohu zcela přesně odpovědět na váš dotaz. Musel bych přesně znát podrobnosti. Na základě zmíněného bych teprve mohl připravit odbornou radu a doporučení. Nicméně alespoň obecně jsem se vám snažil popisovanou problematiku přiblížit. Pokud budete chtít dále pokračovat v otázkách, formulujte prosím přesnější dotaz. Děkuji a na shledanou, Lubomír Holzer.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, jakou máte zkušenost s muzikoterapií u lidí s duševním onemocněním ? Jak často je potřeba muzikoterapii praktikovat? Jaký druh? Která je nejlepší ?
U nás jsou hráči na kytaru a obecně klientům dělá hudba dobře.

Děkuji za poradu.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za váš dotaz.
Pracuji metodou celostní muzikoterapie – CMLH (viz muzikoterapie.net a muzikoterapie.art). Moje zkušenosti i zkušenosti mých kolegů (absolventů studia celostní muzikoterapie) jsou pouze pozitivní. S lidmi s duševním onemocněním pracuji již řadu let. Terapie vždy zabírá celkem rychle, již po dvou třech sezeních. Z počátku aplikuji pasivní formu muzikoterapie, tzv. receptivní muzikoterapii, kdy klient – pacient zaujímá stabilizovanou relaxační polohu v leže na zádech na vhodné relaxační podložce.  Po určitém čase, což je vždy individuální, můžeme přejít k formě kombinované a časem i k aktivní muzikoterapii. Základní je ovšem vždy forma pasivní. Vše se ladí na potřeby konkrétního pacienta. Charakteristickým rysem metody CMLH, kterou pracuji je výhradní používání nástrojů a hudby v přirozeném ladění, hra na nástroje z přírodních materiálů a ručně vyrobených od prověřených výrobců – specialistů. Takto nastavená celostní muzikoterapie odpovídá ideálně lidskému organizmu ve všech jeho částech, funkcích, systémech i celku. Člověk i když nám to již možná nepřijde, je stále součást přírody. Je přírodním výtvorem. Přírodní akustické fyzikální zákony, tedy příroda sama, nám předkládají přirozené ladění. Vycházím tedy z tohoto faktu a řečené aplikuji v muzikoterapii. Dnešní většinová hudba totiž používá tzv. ladění temperované – upravené. To už jsou otázky hudebně teoretické, jejichž vysvětlení by mi zabralo spousty času a místa. Poradna myslím není k těmto účelům určena a také váš dotaz směřuje do praxe. Zpět k vašim otázkám. Muzikoterapie je určitě velice vhodná pro lidi s duševním onemocněním, pouze je třeba vybrat takovou metodu, která muzikoterapeutovi vyhovuje, ke které má afinitu a s níž souzní. V účinnosti různých metod a postupů je velký rozdíl. Rovněž se setkáváme i v literatuře s tvrzením, že pro určité skupiny klientů – pacientů má muzikoterapie kontraindikaci. Nejinak je tomu i v této oblasti. A zde už se dostáváme na polemické pole, která metoda je jak účinná a do jaké míry vhodná pro lidi s duševním onemocněním. Z mých více jak dvacetiletých muzikoterapeutických zkušeností jasně vyplývá, že CMLH jako celostní muzikoterapie žádné známé kontraindikace nemá. Záleží ovšem na volbě metody. Mohu skutečně mluvit pouze za metodu, kterou pracuji, vytvářím, učím a dále posouvám v účinnosti a použitelnosti pro všechny. Zase by vysvětlení vyžadovalo velký prostor, nejlépe ovšem víkendový seminář. Slova jsou slova, až praxe vždy ukáže relevanci, validitu i účinnost té které metody. Další část vašeho dotazu směřuje k frekvenci muzikoterapie. Kdyby to šlo, tak bych doporučil každý den. Ovšem to je prakticky nemožné. Výborné je pokud se daří muzikoterapii dělat alespoň dvakrát – třikrát za týden. Součástí mého terapeutického přístupu je aktivní přístup pacienta a podílení se na terapii. Zase obsáhlá kapitola a zcela individuální. Jaký druh muzikoterapie použít, se ptáte ? Myslím, že na to už jsem vám odpověděl výše. Já mohu doporučit pouze metodu, kterou sám dělám a prakticky denně používám. K posuzování jiných muzikoterapeutických přístupů zde nevidím vhodnou platformu. Která muzikoterapie je nejlepší? Opět musím opakovat co jsem již napsal. Jedině dlouhodobé praktické použití, výsledky, empirický výzkum a kazuistiky nám mohou v tomto směru přinést odpovědi. Každý člověk je také jinak nastavený a je schopen přijímat jinou úroveň vědění a poznání. Není vše pro všechny. V muzikoterapii se musíme zabývat studiem mnoha vědních oborů – hudební teorie, organologie, biologie člověka, fyziologie, neurologie, kvantové fyziky, kosmologie, dějinami hudby a lidstva,  a mnoha dalších. Muzikoterapie je komplexní disciplína. Také je nutné formulovat záměr, což znamená jaké máme představy o muzikoterapii a co od ní očekáváme, respektive kam si myslíme, že můžeme v terapii zajít a na co všechno působit. Hra na kytaru jako forma je určitě dobrá. Z mého pohledu profesionálního muzikoterapeuta jde ovšem o zaměřený druh zábavy, možná vedoucí k určité mělké úrovni relaxace. Každá hudba je nositelem emocí. Pokud nám jde o zlepšení nálady pacientů, kytara se jeví jako vhodná. Ovšem připomínám mé výhradní používání nástrojů v přirozeném ladění. Kytara je v ladění temperovaném – upraveném, které je vnitřně rozladěné. Obyčejný konzument hudby to však neslyší. Já ano. To je pro mne celkem zásadní parametr, pokud má jít o skutečně odbornou muzikoterapii. Zábava je také nutná a dobrá nálada zvláště u depresivních pacientů rovněž není k zahození. Jak říkám, nejdříve je nutné se zamyslet nad tím, co od muzikoterapie očekáváme a kam až chceme zajít, co je tedy naším terapeutickým záměrem. Tam vidím začátek. Rovněž vidím jako nezbytnost odborný výcvik muzikoterapeuta. Za základ považuji minimálně 200 hodin muzikoterapeutického výcviku, osobní praxi + supervizi a sebezkušenostní výcvik.  V reálu bych ovšem požadoval po muzikoterapeutovi 500 hodin odborného výcviku, 500 hodin praxe, 200-300 hodin sebezkušenostního výcviku a 60 hodin supervize to vše rozložené v čase dejme tomu pěti let přípravy. Z napsaného plyne, že muzikoterapii nemůže dělat jen tak každý bez náležitého výcviku. Odbornost a praxe je nezbytná. Ale máte pravdu hudba dělá lidem dobře, ovšem nikoliv všechna. Uvedu příklad. Většina lidí na celém světě stále poslouchá nějakou hudbu v obchodě, v médiích, v MP4, v kině, na koncertech v dopravních prostředcích, v klidu doma. Kdyby obecně platilo, že je hudba univerzální terapeutické médium, byli bychom všichni zcela zdraví. Určitě sama cítíte, že je v tom nějaký háček. Inu a muzikoterapeut se nad tím, jaká hudba je pro člověka a muzikoterapeutické použití ideální, vhodná a tudíž účinná, musí zajímat primárně. Snad jsem vám odpověděl alespoň částečně na vaše otázky.
Na shledanou, Lubomír Holzer.

ZEPTALI JSTE SE

Pane doktore, mohl byste mně vysvětlit, v čem se odlišuje běžná hudební výchova od muzikofiletiky?
Já osobně mezi nimi žádný rozdíl nevnímám. Děkuji

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za Váš dotaz.
Musíme si nejdříve stručně definovat hudební výchovu. Výchovy obecně mají za úkol vzdělávat a vychovávat žáky v oborech, které nejsou primárně intelektuální a racionální, ale mají vztah k umění či k pohybovým aktivitám. Mám na mysli skutečně pouze hudební, výtvarnou a tělesnou výchovu. K těmto účelům by zmíněné obory měly používat specifické výchovné a vzdělávací prostředky, metody, techniky a postupy, které k nim organicky náleží. Pokud bychom k této oblasti přidali ještě inkluzivní vzdělávání, museli bychom škálu použitých prostředků rozšířit o mnohé další, které napomáhají zmíněný model realizovat. Zpět ovšem k vaší otázce. Při zavádění muzikoterapie do školství jsem již před mnoha lety (cca 15 roků) narazil na překážky při akreditování muzikoterapeutických vzdělávacích programů na MŠMT. Bylo nám sděleno. že pedagog není terapeut a tudíž ani nemůže používat v rámci výchovně vzdělávacího procesu používat jakékoliv terapie. Čas běžel dál a mnohé se již změnilo. I tak jsme pedagogy  vzdělávali v muzikoterapii, neboť dle mého praktického poznání, muzikoterapie má své nezastupitelné místo ve výchovně vzdělávacím procesu na školách všech typů a pro všechny žáky. Nicméně ve zmíněné době, jsem po vzoru doc. J. Slavíka vytvořil pro akreditace schůdnou variantu a to právě zmíněnou muzikofiletiku. Já sám jsem poprvé termín muzikofiletika publikoval v odborném článku a uváděl při svých přednáškách z muzikoterapie již v roce 2006, následně pak ve svých scriptech (vznikala od roku 2010), které můžete najít na mých stránkách (www.muzikoterapie.net) ke stažení. 
Nyní ovšem musím citovat text, který jsem vytvářel a redigoval (Holzer 2012) : 
Muzikofiletika 
V rámci pedagogického a výchovného procesu nemůžeme často z provozních, odborných i legislativních důvodů hovořit o muzikoterapii. Ani nám mnohdy o vyloženě terapeutický provoz nejde. Potřebujeme ovšem aplikovat muzikoterapeutické techniky a naše činnost v takovém případě musí být také jistým způsobem pojmenována a prezentována. Nabízí se nám velice výhodné označení a tím je pojem „muzikofiletika“. V arteterapii přijatý a používaný termín artefiletika můžeme důvodně aplikovat i v muzikoterapii v již řečeném tvaru „muzikofiletika“. Artefiletika je obor na pomezí arteterapie, umělecky zaměřených předmětů – výtvarné a hudební výchovy a pedagogiky. Předmětem artefiletiky je osobnostní rozvoj prostřednictvím umělecké tvorby. V případě muzikofiletiky jde o odborné použití některých muzikoterapeutických technik v rámci výchovně vzdělávacího procesu. Účelem není terapie a diagnostika, ale právě muzikofiletické působení, které nepoužívá přímé výchovné a pedagogické metody. Pojem artefiletika přichází z oboru arteterapie a byl „vytvořen“ v České republice. Za autora pojmu „Artefiletika“ můžeme považovat Doc. PaedDr. Jana Slavíka. V jeho publikaci Slavík, J.: Od výrazu k dialogu ve výchově. Artefiletika, Praha: Univerzita Karlova – Karolinum: 1997, byl tento termín autorem použit poprvé.  Muzikofiletiku tedy můžeme chápat jako tvořivou a zážitkovou aplikaci základních muzikoterapeutických technik. Muzikofiletiku používáme v oblasti vzdělávání a výchovy. Muzikofiletiku realizujeme bez terapeutického a diagnostického záměru a její pojetí je následně reflektivní, zpětnovazební, vždy však s výraznou tendencí optimistického ladění a pozitivního vyznění. Cílem muzikofiletiky je rozvíjení psycho-emočního, intelektuálního, uměleckého a všeobecně kulturního potenciálu žáků, potencování jejich sociálních dovedností a kompetencí a prevence psychosociálních selhávání prostřednictvím muzikofiletických aktivit. 
Pojem Muzikofiletika 
Pojem muzikofiletika rozdělíme na dva základy: muziko a filetika Muziko: músikos z řečtiny znamená hudební, řecky moisika, latinsky musica znamená hudba; Filetika: termín je odvozen z řeckého „filein“ – milovat, mít v oblibě. Souvisí též s osobností a odkazem řeckého dramatika, spisovatele, vychovatele a pedagoga Filéta (Philétas) z Kósu. Narodil se kolem roku 320 př. n. l. a žil v Alexandrii. V díle tohoto umělce a myslitele můžeme sledovat charakteristické stránky filetického přístupu: uvolněný umělecký tvůrčí projev, prožitek a přemýšlivá reflexe směrem k výchově a vzdělávání. Filétos vychovával Ptolemaia II., pozdějšího správce Egypta. V době jeho správy zažil Egypt nebývalý rozmach v kultuře, umění a vzdělanosti. V samotném pojmu muzikofiletika se, jak vidíme z řečeného, jedná o slovní složeninu, řeckého „músikos“ nebo latinského „musica“, která je spojeno se jménem řeckého myslitele Filéta z Kósu. Na běžných školách neprobíhají terapie, ale pro práci s dětmi využíváme pouze prvky muzikoterapie, anebo pracujeme přímo muzikofileticky. S terapií musí klient (nebo jeho zákonný zástupce) souhlasit a chtít se jí účastnit. U muzikofiletiky, která se děje během výchovného i vzdělávacího procesu, není třeba souhlas vzhledem k tomu, že pracujeme na obecné úrovni a nepoužíváme techniky terapeuticky ani k diagnostice jednotlivce. Hranice mezi muzikoterapií a muzikofiletikou je velmi individuální a subtilní. Záleží na terapeutovi, na jeho zkušenostech, znalostech, vedení a schopnosti udržet vzájemné hranice těchto expresivních metod. Muzikofiletiku můžeme definovat jako umělecko-pedagogickou disciplínu, mající blízko k muzikoterapii. Muzikofiletika ovšem nepoužívá obvyklé výchovné a pedagogické postupy, ale vytváří nové, vlastní, mající základy v muzikoterapii, což při její realizaci vyžaduje značně odlišný přístup. Spojení exprese s reflexí nám umožňuje vymezit hranice mezi běžnou hudební výchovou a muzikofiletikou a zároveň ji přibližuje k muzikoterapii. Nesnaží se ale klienty – žáky – diagnostikovat a následně léčit, případně objevovat skryté problémy a řešit je. Zmíněný charakter ji zase přibližuje k hudební výchově. Muzikofiletika stojí mezi hudební výchovou a muzikoterapii. Snaží se o rozvíjení pozitivního v člověku a působí v oblasti sociálně patologické prevence. Na první místo staví příjemné prožitky z hudby a vlastní umělecké tvorby. Muzikofiletiku můžeme definovat jako hraniční disciplínu mezi muzikoterapií a pedagogikou. Používá muzikoterapeutické techniky k podpoře a rozvoji výchovně vzdělávacího procesu. 
Tolik citovaný text.
Mnohé se dnes jeví jinak i potřeby jsou jinde. Částečné suplování muzikoterapie je nasnadě. 
Z dnešního pohledu si musíme jasně uvědomit, že ani muzikofiletiku by neměl používat nikdo, kdo nemá alespoň základní muzikoterapeutický výcvik v počtu minimálně 200 hodin. Zatímco odborné výcviky v muzikoterapii v ČR fungují a jsou realizovány různými vzdělávacími institucemi, například na ICV FF UP v Olomouci běží systematický vícestupňový výcvik  v celostní muzikoterapii, žádné odborné vzdělávání v muzikofiletice, v uceleném systému neexistuje. Z odborného pohledu je termín a tzv. disciplína “muzikofiletika” uměle vytvořen a v profesionálně nemá valného významu. Bohužel jsem se před lety na jeho tvorbě a vzniku podílel já sám. Mezi odbornými českými muzikoterapeuty se dokonce hovoří o tom, že muzikofiletika jako taková neexistuje. Řečené vyplývá z již zmíněných faktů a z faktů, že v muzikofiletice neexistuje odborné vzdělávání a neexistuje ani profese muzikofiletik ani se o ní nehovoří. Jde tedy o zcela uměle vytvořenou oblast, která nemá žádné opodstatnění ani teoretické, odborné ani praktické. Při tzv. aplikaci “muzikofiletiky” v rámci výchovně vzdělávacího procesu či v inkluzivním vzděláváním všech žáků i se zvláštními vzdělávacími potřebami, jde pouze o využití některých jednoduchých či základních postupů – technik z muzikoterapie i z hudební výchovy. Vždy záleží na osobnosti a výbavě pedagoga. Nikdo by se neměl bez náležitého výcviku a odborného vzdělání v muzikoterapii, pouštět ani do muzikofiletiky, pokud už tuto činnost někdo potřebuje takto nazývat (vždy ovšem zcela uměle).  Jinak řečeno tzv. “muzikofiletika” se snaží suplovat speciální hudební výchovu a někde i hudební výchovu, potažmo muzikoterapii. V praxi vidíme jen používání známých postupů z muzikoterapie, speciální hudební výchovy i hudební výchovy a určitá skupina tzv. “specialistů” zmíněnou činnost nazývá “muzikofiletikou”. Formalismus a alibismus a úporná snaha uměle vytvořit nový obor je více než zřejmý. 
Následující schéma nám jednoduše vyjadřuje vzájemné vztahy mezi obory.  
 Hudba obecně (všechny hudební projevy, profesionální, poloprofesionální, amatérské a zábavné “muzicírování” pro vlastní potěchu). 
 Hudební vzdělávání – základní a profesionální (základní umělecké školy, konzervatoře, VOŠ, hudební akademie a vysoké hudební školy). 
Hudební výchova – v rámci základního a středního školství.
Speciální hudební výchova – základní speciální školy, praktické školy, výchova a vzdělávání žáků se speciálními či zvláštními vzdělávacími potřebami.
Muzikofiletika – pokud připustíme, že existuje. 
Muzikoterapie – ve školství odborná specifická činnost zaměřená na relaxaci a na podporu výchovně vzdělávacího procesu pomocí základních relaxačních technik. I pedagog s náležitým výcvikem je oprávněn tyto postupy a techniky používat. Z praxe víme, že se muzikoterapie hojně používá na základních školách všech typů a zaměření a pro všechny typy žáků, a to vždy v rámci celého vyučování, v hudební výchově i ve speciální hudební výchově nebo na speciálních základních školách se pravidelně aplikuje přímo muzikoterapie. 
Závěrem shrnutí a odpověď na vaši otázku. Tam, kde se v rámci výchovně vzdělávacího procesu na školách všech typů, zaměření a úrovní, nějaký proces uměle nazývá muzikofiletika, oko zkušeného a vnímavého pozorovatele vždy vidí určitý derivát známých činností, běžně již používaných. Těmito činnostmi máme na mysli hudební výchovu, speciální hudební výchovu a muzikoterapii. Tvůrce pojmu artefiletika J. Slavík měl na mysli zcela jinou věc a sice vytvoření nového výchovně vzdělávacího systému, majícího za základ prožitek z umělecké činnosti. Zde opět vidíme zcela rozličný význam pojmu i jeho obsah a formu. Váš postřeh je tedy zcela na místě. Tam, kde se jedná o známé postupy se snaží někteří naši kolegové neoprávněně vkládat umělý termín “muzikofiletika”. Nemá to žádné opodstatnění ani praktické ani odborné. V praxi se tedy nebojme označovat věci pravými pojmy a držme se zdravého rozumu. Snad jsem vám pomohl stručnou analýzou se vyznat v problematice kterou i já vnímám nešťastně a jako velké neporozumění specifickým odbornostem. Na shledanou, Lubomír Holzer.

ZEPTALI JSTE SE

Používáte ve své muzikoterapeutické práci také lyry ? Pokud ne, proč? Vím, že jsou velmi oblíbené a mohou být laděné i v pentatonice.
Děkuji za odpověď.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za Váš dotaz.
Ve své muzikoterapeutické práci používám stovky hudebních nástrojů. Z metody kterou praktikuji vyplývá, že se jedná vždy o nástroje s přirozeným laděním, vyrobené z přírodních materiálů a ručně vyrobené prověřenými výrobci. Velice dbám i na osobnost výrobce nástrojů, neboť on primárně otiskuje svou osobnost, svůj přístup, celkové naladění, emoce, mentalitu, záměr, do jím vyrobeného nástroje. To je celkem jeden ze zásadních parametrů. To vše by mohly lyry splňovat. Ale jde o to posoudit všechny zmíněné parametry a vzít je důležitě, v mém případě zásadně v potaz. Temperované ladění například nevyhovuje ideálně lidskému organizmu, neboť je upravené a z hlediska současného znění fundamentálního tónu a alikvótních tónů, vnitřně rozladěné. Lidé tento aspekt neznají a většinou ani nevnímají. Buď o něm neví a většinou rozdíly mezi temperovaným a přirozeným laděním neslyší, tedy nedokáží rozlišit. To je velice obsáhlé téma samo o sobě a váš dotaz nemíří úplně tímto směrem. Zpět tedy k lyrám. Pokud dokážeme zajistit přirozené ladění, je vše v pořádku (z mého pohledu a z mé praxe). Samotná pentatonika to ovšem nezaručuje. Pokud máme na mysli durovou pentatoniku v systému 1. – 2. – 3. – 5. – 6. stupeň durové stupnice. Frekvenční úrovně a vzdálenosti mezi tóny zde nemáme přesněji deklarovány, definovány ani určeny. To máme tónovou oblast hudebně teoretickou. Dalším je parametr akustického znění, jak nám lyra či lyry znějí v prostoru a jak na ně prostor rezonančně reaguje? Co se akusticky děje, co slyšíme a vnímáme sluchem a ostatními smyslovými komoditami? Jaké vznikají akustické interference (což má opět vztah k přirozenému ladění)? Lyra není akusticky příliš vydatný nástroj neboť nemá rezonanční skříň. Zde vstupuje do hry kvalita strun, jejich rezonanční vlastnosti. To je část parametrů, které bych sledoval při použití lyry při muzikoterapii. Závěrem lze říci, že lyra je pro muzikoterapii vhodný nástroj a to jak pro skupinové použití, zvláště s pentatonickým laděním, tak i pro individuální muzikoterapii. Z mého pohledu bych ovšem věnoval zvýšenou pozornost všem výše zmíněným okolnostem (jistě jsem nevyčerpal celou škálu) a také predikovaným parametrům. Vše ovšem závisí na použitém muzikoterapeutickém přístupu, či metodě a na muzikoterapeutovi samotném. Na úplný závěr musím podotknout, že jak budeme při svém přístupu nároční a vědomí si všech souvislostí hudebně teoretických, přírodně fyzikálních i biologicko fyziologických a neurologicky muzikoterapeutických, takové můžeme očekávat a mít výsledky naší zodpovědné muzikoterapeutické práce. Ještě poznámka k vašemu tématu oblíbenosti něčeho nebo nějakého hudebního nástroje v muzikoterapii. Vidím celou věc opět parametricky. Což znamená, že muzikoterapeut by měl dopředu sám vědět na základě svého odborného vzdělání i výcviku a teoretických širokých znalostí, které nástroje jak působí a jaký mají vliv při práci muzikoterapeuta na naše klienty. Parametr oblíbenosti by tudíž neměl být tím určujícím, co nás vede správným směrem v muzikoterapii. Parafrázuji: když budeme často klientům pouštět písničky kupříkladu od M. Davida, také se mohou za jistých podmínek stát oblíbenými. Což zajisté neznamená, že jsou pro muzikoterapii tím nejvhodnějším médiem. Snad jsem vám aspoň částečně objasnil širokou problematiku použití jakýchkoliv hudebních nástrojů v muzikoterapii. Děkuji za pozornost a na shledanou, Lubomír Holzer.