doc. PhDr. Josef Valenta, CSc. (Page 3)

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den,
Dověděla jsem se, že probíhají už nějaký čas revize RVP. Budou se týkat i dramatické výchovy?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za dotaz.
Ano, budou. Zatím je ale vše otevřené a předmětem diskusí. Jsem sice do revizí zapojen, ale ve skupině věnující se budoucnosti tématu “osobnostní a sociální výchova”, takže nemám “prst na tepu” tématu DV. Nicméně, pokud vím, vím toto:
I nadále bude existovat vzdělávací oblast zatím stále nazvaná Umění a kultura. Tu tradičně obsazují jako obory výchova hudební a výtvarná. Aniž bych chtěl zasévat sémě sváru, již od tvorby prvních RVP (těsně po roce 2000) se v kuloárech hovoří o tom, že jejich kurikulární pozice je tradiční a silná a mají i silnější zázemí na vysokých školách. Další umělecké obory pak – s výjimkou literatury, který je součástí oblasti Jazyk a jazyková komunikace, vstoupily do RVP jako tzv. doplňující vzdělávací obory. Šlo a jde o dramatickou výchovu, taneční a pohybovou výchovu a filmovou a audiovizuální výchovu. Jak to bude dál se řeší a bude řešit. K dnešku to ale vypadá, že doplňující obory v RVP už nebudou. Pokud to tak bude, DV, TaPV a FaAV se přesunou do oblasti U+K. Doufejme, že  jako povinné učivo, možné to je. Avšak zřejmě nikoliv jako obory (jimiž zůstanou opět jen hudebka a výtvarka). Pokud se realizuje tento scénář, pak DV bude mít pozici jakési “podoblasti” či obsahového celku v oblasti U+K a bude na škole, jak s ní v rámci časové dotace pro oblast škola naloží. Prosím, nevyvozujte z toho, co tu píšu, zatím nic zásadního. Např. moje domovská katedra výchovné dramatiky na DAMU je v kontaktu s tvůrci základní “makety” kurikula/RVP, takže bychom rovněž měli mít na osudy tohoto oboru jistý vliv.

ZEPTALI JSTE SE

Na přednášce na speciálně pedagogických dnech jste zmínil, že není úplně pravda, co se říká, že “učitel je herec”. Jak to myslíte?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Trochu jsme tohle téma probírali i na letní škole (pořádané mimochodem mateřským přístavem tohoto projektu, katedrou speciální pedagogiky PedF UP). I proto jsem k tématu napsal blog, takže odkážu na něj: https://valenta-blog.eduin.cz/2018/09/11/ale-vzdyt-ucitel-je-prece-take-herec/. Zde proto jen krátce. Ano, opravdu si myslím, že učitel není herec. Jako “metafora” je tento výrok o.k., ale věcně jde o dvě rozdílné profese. S rozdílnými cíli a úkoly i způsoby realizace. Velmi zjednodušeně řečeno, učitel v drtivé většině profesních situací nevystupuje jako “postava”, jako “model jiného člověka”, ale je sám za sebe, byť může aktuálně např. ukazovat “jiné já” (zlobí se, ale “naoko”). Obě profese jsou ovšem tzv. scénické – při jejich výkonu oba aktéry někdo pozoruje (tradiční uspořádání třídy podobá se tzv. kukátkovému uspořádání v divadle), oni musí být vidět a slyšet, pracují s určitým výrazem, ale též s určitými scénáři/”scénáři” a podobně. Bližší podrobnosti ve výše uvedeném textu.   

ZEPTALI JSTE SE

Co si myslíte o dění kolem hry Vaše násilí, naše násilí na Provázku v Brně, kdy se skupiny diváků snažily představení zastavit?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Předesílám, že jsem hru neviděl, ale předpokládám, že z toho, co vím, mohu celkem spolehlivě dedukovat. Takže: Už v základních přednáškách z teatrologie nás pan profesor učil že úkolem (a touhou!!!) divadla je leccos, mj. i prošlapávání neprošlapaných cest (úhlů pohledu, otevírání a výkladu témat a bůhví, co všechno by tu ještě mohlo být).
A hledání cest nových. I v případě, že se přitom bude tančit mezi – kulantně řečeno – exkrementy. Patří k životu stejně jako růže. Druhá věc je, že tzv. kontroverzní hry nejsou pro divadlo nic mimořádného. “Sporné” inscenace se objevují co chvíli. Svou povahou byl problém třeba Vojcek (a to, jak se inscenuje!), tak řečeno obscénní inscenace muzikálu Opera se dopustila nedávno JAMU, kontroverzními byly shledány prý i Elity v Jihočeském divadle. Ono vždycky záleží na tom, na koho divadlo zrovna narazí. Obávám se, že Zemanova 3x k…a v rádiu by těm, co blokovali divadlo v Brně nevadila.
Ta mince má dvě strany. Koneckonců si dovedu představit i to, že by se nějaká parta vecpala před plátno, na němž běží kupř. některé z Babovřesků a spustila rámus, že taková kinematografie ničí Čechy, protože devastuje jejich vkus. Jenže ti, co nevzývají Babovřesky, zřejmě nemají za potřebí se ukazovat před plátnem.
Věcí osobní cti dobrých divadelníků (a to Provázek je) je sdělit téma. Pokud se na jevišti někdo dopouští sexu, je to – zaprvé – pořád jenom jako, je to divadlo. A zadruhé je to jeden článek v řetězu spousty dalších kroků, jimiž daná inscenace postupně odhaluje téma. Vším, nejen scénami herců, ale i scénografií atd. a hlavně přidanou hodnotou kumštu, “estetiky”, která ovšem může být pro někoho i hnusná. Pokud Provázek de iure zhanobil vlajku, ať to pořeší soud. To patří k věci. S tím se počítá (divil bych se, kdyby to neměli právně probráno).
Ale důležité je, že mohl … A jak bylo patrné z mocensko-cenzorské reakce jihomoravského hejtmana, právě o to se i v téhle kauze hrálo a asi ještě hraje – aby se mohlo!

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, chtěla bych se ještě zeptat k dramatické výchově a psychologii a doplnit dotaz k předchozí odpovědi tazatelce, která chtěla
vědět, jaký je rozdíl mezi dramatickou výchovou a osobnostní výchovou. V rámcově vzdělávacím programu pro základní školy je přece výslovně napsáno, že dramatická výchova rozvíjí sociální dovednosti jako je spolupráce nebo komunikace. V tom se tedy obě výchovy asi neliší, je to tak?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Ano i ne. V čem ano? V čem ano? Sociální dovednost zůstane sociální dovedností, ať je rámec, v němž se jí někdo učí, pojmenován jakkoliv. Takže např. dovednost “parafrázovat” promluvu komunikačního partnera, která se využívá jako jedna z dovedností při tzv. aktivním naslouchání nebo při tzv. zpětnovazební komunikaci, bude stále parafrázováním – přeříkáním cizí promluvy víceméně vlastními slovy (zejm. za účelem ujištění se, že rozumím správně) bez ohledu, zda zazní v OSV nebo v DV. V čem ne? V tom, že v OSV jsou sociální dovednosti konečným cílem, který se obvykle trénuje
“přímo”. TY řekneš názor, já ho budu parafrázovat (… tak dlouho, doku mi to nepůjde … 🙂 V DV jsou sociální dovednosti ale spíše cílem jakoby “průchozím”, či “instrumentálním”. Sociální dovednosti jsou učivem, ale pokud jde o očekávané výstupy, tak parafrázování ani
aktivní naslouchání uvedeno není. Najdeme tam ale formulaci typu (žák) “prezentuje inscenační tvar před spolužáky a na základě sebereflexe a reflexe spolužáků a učitele na něm dále pracuje, sleduje a hodnotí prezentace svých spolužáků” (RVP ZV, 2016, s. 112) , v
níž je dovednost parafrázovat ukryty hlavně pod “reflexemi” a “hodnocením”. A hodnocením čeho? Nikoliv kvality osobní komunikace, ale hodnocením divadelní práce. “Parafrázování” tu má prostě usnadnit cestu za cílem, kterým není “parafrázování”. Ale v doporučených očekávaných výstupech k OSV najdeme formulaci (žák) “vysílá signály aktivního naslouchání a sdílení slyšeného”, přičemž aktivní naslouchání je zpřesněno takto:
“Aktivní naslouchání je doprovázeno drobnými zpětnými vazbami, svědčícími o tom, že nasloucháme, shrnováním a parafrázováním myšlenek partnera, ujišťováním se o adekvátním pochopení jeho slov.” (Osobnostní a sociální výchova v základních školách. Doporučené
očekávané výstupy – podrobné rozpracování.2011, s. 10-11.
V tom je rozdíl, myslím, celkem patrný.

ZEPTALI JSTE SE

Na střední škole jsme měli “osobnostně-dramatickou výchovu”. Pak jsem zjistila, že v rámcových programech jde o dvě výchovy, osobností a sociální a dramatickou. Jak to tedy s těmito výchovami je?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Ano, jde opravdu o dvě výchovy. Spojení “o-d” zřejmě přetrvává z 90. let, kdy jsme byli (a rádi!) v dramatické výchově pod určitým vlivem britských kolegů. Ti však importovali kromě svého pojetí “drama education” také “personal and social education” jako téma procházející napříč edukační prací školy, vstupující do různých předmětů či se realizující přímo jako samostatný předmět (oba obory popsala pak v roce 1992 v textu “Drama v anglické škole” u nás Eva Machková, zakladatelka Katedry výchovné dramatiky DAMU). Už tehdy nás Britové upozorňovali, že jde opravdu o dvě různé výchovy. Naše hledání vlastní podoby dramatiky ale procházelo v té době fází jakési “psychologizace dramatické výchovy”, kdy byl spatřován její hlavní cíl v rozvíjení sociálních dovedností. Teprve v průběhu 90. let se v případě DV začaly akcentovat její esteticko-výchovné úkoly, učení divadla a dramatu o divadle a dramatu divadlem a “nejevištními” dramatickými hrami (a DV se tak začala se ocitat spíše ve společnosti “hudebky a výtvarky”). Současně ale začal na mém stole na Katedře pedagogiky FFUK v Praze vznikat český koncept “osobnostní a sociální výchovy”. Ta se ovšem neprofilovala jako výchova estetická, nýbrž jako školská varianta aplikované sociální psychologie, resp. interakčního výcviku (viz též má knížka “Dramatická výchova a sociálně psychologický výcvik” z roku 1999). A tak vstoupila rokem 2004 i do rámcových programů pro základní vzdělání a gymnázia. Jde tedy skutečně o odlišné systémy, byť se místy prolínají – zřetelně na poli využití tzv. simulací, kdy hrajeme sami sebe, ale ve fiktivní situaci či v sociální roli, kterou běžně nemáme. Nicméně, za DV stojí jako klíčový zdroj divadelní kumšt, zatímco za OSV sociální psychologie. Proto se mi dnes jeví spojení “o-d” spíše jako neorganické, byť jest stále užíváno.

ZEPTALI JSTE SE

Na kurzu dramatické výchovy lektorka používala postup, že než jsme začali hrát v nějaké scénce, měli jsme nejprve několik vteřin setrvat ve výchozí pozici, která měla předznamenat naši hru. Měly tak u nás vznikat pocity odpovídající pocitům postavy. Někdy to fungovalo, někdy ne. Má tato technika nějaké opodstatnění?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Má.
Minimálně to ryze empirické, totiž že to opravdu může fungovat. A dokonce bychom našli i psychologickou teorii emocí, která takovou zkušenost potvrzuje. Jde o teorii nazvanou podle W. Jamese a C. G. Langa , kteří byli ve shodě i v tom, co se stručně vyjadřuje tezemi typu “Rozběhl jsem se, a proto jsem dostal strach.” Jak patrno, běžně se uvažuje opačně. Jamesova-Langeova teorie tedy de facto říká, že zdrojem emocí je reagování periferie našeho těla na určitý podnět. Různé výzkumy teorii prověřily a byly i shromážděny důkazy, které ji vyvracejí. Na druhou stranu ale teorii – byť s jistým posunem – “podepřel” nedávno portugalský neurovědec A. Damasio (viz jeho kniha Descartesův omyl).
Nehybná konfigurace těla do určité pozice je jakoby momentkou či výsekem fyzického reagování na určitou situaci. Můžeme tedy, jsme-li příznivci Jamesovy-Langeovy teorie, tento postup v “DV” užívaný (vedle fungování zmíněné zkušenosti) připsat obecně i jejímu vlivu na metodiku takovéto herní práce. Je tu ale další moment, totiž jakési spojení fyzické a emoční paměti (možná i za účasti tzv. zrcadlových neuronů). Součástí každého štronza je nutně nějaký posturický prvek, který má organismus hráče již spojený s určitým typem prožitku. Některé prvky konfigurace těla a obličeje jsou nám jako lidem společné – skleslost je jak v rejstříku emocí, tak v projevech chování u lidí zcela běžná. Kromě toho tu pak může být ale i specifikum, třeba určité gesto hodně typické pro konkrétního člověka. A jeho “pocit” při vykonání takového gesta může být odlišný od pocitů jiných, kteří by takové gesto udělali.
Techniku, kterou lektorka používala, lze obecně považovat za funkční.

ZEPTALI JSTE SE

Při studiu metod sociální práce jsme narazili na to, že existuje i tzv. sociální divadlo. První, co mne napadlo, bylo divadlo působící v rámci neziskovky Rozkoš bez rizika. O jaký typ divadla jde?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Sociální divadlo nemá primárně umělecké ambice. Patří k divadlům, která se zaměřují na ovlivnění či řešení určitých problémů. Obvykle problémů, které se skutečně vyskytují např. v životě určitých komunit, v soužití mezi lidmi v určité společnosti (ostatně, zmiňme i Morenovo sociodrama, byť nešlo o sociální divadlo ve smyslu zde uváděném) či problémů s přesahem do politiky (a opět zmiňme, tentokrát třeba A. Boala) apod. Svůj úkol plní dvěma způsoby: tím o čem hraje a/nebo tím, že ho hrají lidé, jichž se ten či onen problém osobně týká. Ano, patří sem divadlo uvedené v otázce, vzpomínám i na divadlo bezdomovců Ježek a Čížek nebo na projekty divadla Archa směřující k integraci cizinců.
Sociální divadlo lze chápat též jako jednu z forem tzv. aplikovaného divadla. Sociální přesah (i specifickou divadelní formu) má např. divadlo-forum (https://cs.wikipedia.org/wiki/Divadlo_fórum) jako podoba tzv. divadla utlačovaných (https://en.wikipedia.org/wiki/Theatre_of_the_Oppressed). Svým způsobem lze do rámce těchto divadel zařadit i teatroterapii (viz např. https://uss.upol.cz/wp-content/uploads/2014/10/u%C4%8Debnice.pdf).