doc. PhDr. Josef Valenta, CSc. (Page 2)

ZEPTALI JSTE SE

Líčila jsem jedné kamarádce, jak skvělá je dramatická výchova a jak mění lidí a tak dále. Kamrádka je ale hydrobioložka, studuje to, a ona se mne zeptala, jestli mám na podporu svého tvrzení nějaká “data z výzkumů”. Já neměla. Existují takové výzkumy?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Nu, pokud vím, není to žádná sláva. Tedy, abych byl přesný, nevím, jak je to k dnešku, ale v roce 2015 jsem kvůli psaní jedné publikace o oborových didaktikách (tedy i didaktice dramatické výchovy) sondoval, jestli máme k dispozici právě takové výzkumy a tedy i nějaká “empirická data”, která by podepřela naše obvyklá tvrzení o tom, jak náš obor zušlechťuje člověka a potažmo i společnost atd. Osobní zkušenost leckoho jistě mluví tak, že ano. Někdo se prostě v dramaťáku třeba “otrkal”, přestal se stydět, snadno si pak našel holku/kluka a dobře zvládl i následující rozchod (atd. atd.). To všechno lze subjektivně připsat výchovné dramatice. Potenciály dělat lidi v různých parametrech šikovnějšími a lepším (atd. atd.) obor jistě má. Jenže subjektivní zkušenost je jen subjektivní. A tím nemíním, že to je “jen” zkušenost jednotlivce a ne výzkumem získaná a popsaná “reprezentativní” spoustou lidí. To jistě taky, ale nejen. Vraťme se k příkladové větě: Někdo se prostě v dramaťáku třeba “otrkal”, přestal se stydět, snadno si pak našel holku/kluka a dobře zvládl i následující rozchod. Tak zaprvé si ten někdo může myslet, že to způsobil dramaťák. A taky to tak může být. Ale taky to může být tak, že to způsobil dramaťák a taky skauting (do jednoho v úterý, do druhého ve čtvrtek) nebo dokonce hlavně skauting (i když dramaťák taky trochu …). A ještě může přijít do hry dobrá výchova rodičů, která najednou vykvete, když potkáme tu správnou holku/toho správného kluka. Krátce řečeno: že bychom oplývali výzkumy skutečného blahodárného působení našeho oboru, to neoplýváme. A další věc je ta, že podobně jako u dalších edukačních systémů ovlivňujících vlastnosti osobnosti či životní dovednosti (osobnostní výchova apod.), je hodně obtížné zjistit, zda a co přesně fungovalo, protože ve hře je řada, abychom to řekli jazykem metodologie, “intervenujících” proměnných, jejichž vliv můžeme umenšit “odebrat” a připsat ho naopak dramaťáku. Je to tedy sice složité, ale zkoumat se to dá. A některé výzkumy i proběhly. Podívejte se třeba do těchto článků, kde o některých píšu: http://pedagogika.ff.cuni.cz/system/files/PROLEGOMENA_I-II.doc

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den. Při jednom setkání v Olomouci jste zmínil outdoorové drama. Nestihl jsem o tom podebatovat. Můžete něco z toho přiblížit?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Mohu. Jsa na dovolené, odpovím jen stručně, odkážu na text a případně se k tématu vrátím příště. Takže ono “stručně” (vycházím ze zmíněného – vlastního 🙂 – textu). O outdoor dramatu můžeme, myslím, mluvit, když jde:
1. o nalezení vhodné krajiny pro předem známou dramatickou herní akci;
2. o inspiraci krajinou pro vznik předem ne dané dramatické herní akce zde, v tomto prostředí.
V prvém případě máme daný příběh/téma v podobě (například) klíčových situací, z nichž se skládá. A k tomu víme nebo alespoň předpokládáme, že účinek bude posílen právě zasazením již připravených situací do krajiny.
Ve druhém případě k sobě necháme krajinu nejprve promluvit, necháme ji, aby nám nabídla pocit, představu, myšlenku, nápad a tedy i téma, situaci, postavu, příběh. To vše pak “v součinnosti” s krajinou na místě dotahujeme a rozehráváme a ukazujeme druhým a tak podobně.

Mimochodem, v angličtině se sousloví OD používá běžně pro divadelní představení v plenéru.

Zdroj:
Valenta, J. (2019). “Outdoor drama” aneb Lávka jako metafora.
In Neuman, J. & Šircová, I. (eds) Jaký je český pobyt a pohyb v přírodě? Sborník Sedmihorky 2018. Praha: Vysoká škola tělesné výchovy a sportu PALESTRA, spol. s r. o. a Projekt Odyssea, z. s., s. 45 – 50.

ZEPTALI JSTE SE

Co dělá “divadelní lektor”?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Začnu výrokem známým z filmu o černých baronech: “Podívejte se, já vám to řeknu naprosto přesně…!” (a dodám): To není tak úplně jednoduché říci …
Záleží totiž na tom,
– jaký lektor (a s jakými zájmy, vzděláním, s jakým rozuměním kumštu a s jakou praktickou zkušeností atd., atd.) a
– v jakém typu úvazku (externí; člen divadla atd.)
– pracuje v jakém divadle (v “experimentujícím”, v zaměřeném na děti; v pohybovém či v “klasickém” velkém kamenném divadle)
– a oč tomuto divadlu umělecky, ale nejen, jde.
Divadelní lektor je někdo, kdo v divadle pořádá, vede atd. různé typy aktivit, které mají dát “divákům”, a to právě zhusta školním dětem a mládeži, ještě další přidané hodnoty k těm, které dostávají prostřednictvím koukání na představení. Co tím myslím? Lektor umožňuje divákům
– hlouběji proniknout do témat a zpráv konkrétních právě shlédnutých (nebo majících být shlédnutých) představení
– a tím je vést ke “zdokonalení” jejich diváctví, k pochopení smyslu divadla a ke “čtení” jeho poselství,
– poznat lépe divadelní provoz a vč. jeho technikálií,
– (na)učit se základy některé umělecké profese,
– a dokonce i vytvářet nějakolu podobu jevišntího artefaktu.
Pro divadlo pak může práce lektora zajišťovat dobrou zpětnou vazbu týkající se toho, jak je představení vnímáno atd.
Aktivity jsou jak jednorázové, tak ale mohou být i déledobější.
Pro další orientaci je možno se např. podívat na webu do bakalářské a návazně magisterské práce B. Frančíkové (FFUK) nebo L. Jiráskové (JAMU).
Jen stručně (a volně!) zrecykluji, jaké typy činností divadelního lektora popisují (abecedně):
Klíčové jsou
dílny k jednotlivým inscenacím
+
divadelní workshopy/tvůrčí dílny obecně (uvádějí do praxe divadelního tvoření)
+
divadelní studio při divadle jako de facto líheň budoucích kumštýřů nebo prostě další samostatná scéna divadla.
Dále jsou tu různé
dílny k dovednostem (hlas a mluva; maskérství; scénografie; pohyb; herectví …), dílny pro učitele, diskuse po představení, divadelní noci, prohlídky divadla, slavnosti v divadle apod.
To jest v kostce asi vše, co jsme k tomu chtěl napsati.

ZEPTALI JSTE SE

Co to je “aplikované divadlo”?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za Váš dotaz.
Krátce řečeno: v současnosti docela i trend. Jaký? Stručně: Hledání dalších cest k tomu, jak zlepšit svět a naše životy v něm. Pokud se jeví toto vymezení neuspokojivé, snad pomohou další řádky.
Nejprve drobnost k pojmosloví. Vedle “aplikovaného divadla”, kterýžto termín v Česku zatím teprve zdomácňuje, můžeme narazit také na “aplikované drama”. Vzhledem k zaměnitelnosti obou pojmů v běžném diskurzu si s touto dualitou v podstatě nemusíme lámat hlavu. Ale přesto bych se jistého rozlišení dopustil. A to, aniž bych chtěl čelit případným ambicím případných pojmotvůrců. Prostě jen proto, abych vysvětlil, jak tomu v tuhle chvíli rozumím.
Slovo drama si zde dovolím používat dle anglického vzoru jako synonymum pro dramatickou výchovu. Divadlo jest pak prostě divadlo, na jevišti hereckou hrou realizovaný kumšt (ať již na úrovni “národní” nebo na úrovni “naše ochotnická parta”). Slovo aplikace = “uplatnění v praxi”. A ona praxe je vždy míněna jako konkrétní praxe v nějakém “segmentu” skutečného, více či méně běžného života.
Spojení aplikace a drama/divadlo pak značí, že edu-dramatické formy a postupy nebo divadlo jako takové se specificky využívají pro vylepšování jisté konkrétní reality a v tomto rámci příp. i pro řešení nějakých problémů, a to problémů různé povahy. Není to tedy až tak, že učitel přijde do třídy na hodinu dramatu a oznámí, že “dnes budeme hrát o přátelství”, a to na podkladě dramatizace norské pohádky (která patrně, pardon, neexistuje) o dvou rybářských chlapcích z konce 19. stol. Témata jsou opravdu přímočařeji přimknuta k praxi života klientů či hráčů.
Témata/problémy začínají u těch osobních (v rámci terapie psychických i somatických potíží divadlem – viz i v našem projektu teatroterapie) a vedou dále přes řešení konfliktů v různých prostředích, přes překonávání korporátních potíží profesním zdokonalováním zaměstnanců a přes využití postupů divadla/dramatu při učení se specifickým obsahům (např. důsledné využití – tedy ne jen jedna “scénka” – třeba v chemii či jiném předmětu, nebo aplikace v muzeu či galerii), přes zdokonalování služeb a řešení problémů ve sféře zdravotnické a sociální (viz jedna z mých odpovědích v této dotazovně na samém začátku projektu: text o sociálním divadle) a přes otevírání environmentálních nebo politických témat až k prevenci všeho možného a ke komunitním problémům.
V textech najdeme i zmínku o tom, že jde o “deštníkový” pojem (zrozený na vysokých školách) shrnující pod sebe nejen tyto oblasti aplikace, ale i již pojmenované typy divadel: divadlo utlačovaných (forum, legislativní divadlo), playback-divadlo, vězeňské divadlo …). Ano, zde se sluší dodat, že aplikované divadlo (coby jeden z dědiců 2. divadelní reformy) umí stírat rozdíly mezi hercem a divákem.
Zdroje? Přes účty vysokých škol se lze dostat např. k časopisu Research in Drama Education – druhá část jeho názvu mimochodem zní The Journal of Applied Theatre and Performance. Tam najdete další informace (např. Applied Theatre/Drama: an e-debate in 2004. (2006). Research in Drama Education, 11(1), s.90-95.).

ZEPTALI JSTE SE

Inspirován předchozím dotazem (Opravdu může být divadelní představení výsledkem výzkumu?) položím si tentokrát – omlouvám se – dotaz sám: Co to znamená, když se řekne výzkum divadlem?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Tak jednak to znamená to, o čem jsme psali v březnu. Divadelní představení, performance atd. skutečně mohou být VÝZKUMNOU ZPRÁVOU. Mohu tudíž zjistit třeba pozorováním a rozhovorem, prostě běžnými výzkumnými technikami, různá “data”, fakta atd., a ta pak použiji jako základ k vytvoření dramatických situací, v nichž jednají určité postavy. A do jejich jednání se promítají moje výzkumná zjištění. A v tom je výsledek šetření.
Existují však i jiné možnosti. Tzv. theatre-based research – výzkum založený na divadle či výzkum divadlem zahrnuje i tu, kdy pozorováním nebo rozhovorem zjištěná data nevkládám do tabulek nebo nesepíšu jako text, ale bez dlouhých řečí je rovnou vtělím třeba do živého obrazu, který ukazuje kupř. zobecnění zjištěných dat. Ne před divákem. Představme si situaci, že jako divadelníci chystající představení o určité komunitě v ní sbíráme informace prostřednictvím rozhovorů a pozorování. Posléze se scházíme a místo rétorických prezentací zjištěných informací je sdělíme ostatním prostřednictvím využití nějaké divadelní konvence. Třeba pantomimy. Jazykem divadla jsou hrané situace. Těmi komunikuje. Je tedy logické, že jako divadelník mohu komunikovat výsledek svého zjištění právě tímto jazykem. Divadlo je tu pak instrumentem INTERPRETACE DAT.
A samozřejmě, data můžeme nalézat a zjišťovat i prostřednictvím scénické akce. Divadlo je tedy METODOU VÝZKUMU, METODOU ZJIŠŤOVÁNÍ INFORMACÍ. Kupř. z improvizací žáků (volných či záměrně tematizovaných) odečítáme informace. Třeba informace o vztazích mezi dětmi/příslušníky různých sociálních vrstev v jedné škole, lokalitě atd. Ve hře vidíme tu metaforické, tu velmi iluzívní a realistické ztvárnění informací, které nás zajímají.
Ale divadlo jako metoda “šetření” se může propojit ještě s tím, že se divadlo samo přímo zkoumá. Divadlo je PŘEDMĚTEM VÝZKUMU. Zkoumáme tvorbu apod. Při hraní – vlastním či pozorovaném cizím, zkoumáme jak věci fungují, při improvizacích i jak vznikají, ale též jak jim rozumí divák (hledání základní podstaty či univerzality divadelního jazyka bylo předmětem četných výzkumů, např. se jim věnoval slavný režisér P. Brook).
Divadlo tedy může být předmětem výzkumu, metodou sběru informací, způsobem jejich interpretace a vyhodnocení a též výzkumným sdělením. Někdy je tím vším dohromady a někdy se jen něco z toho pojí s dalšímu postupy jiných typů výzkumů.
Více viz na:
http://pedagogika.ff.cuni.cz/system/files/V%C3%BDzkum%20um%C4%9Bn%C3%ADm_divadlem_Valenta.pdf

ZEPTALI JSTE SE

Opravdu může být divadelní představení výsledkem výzkumu?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za dotaz.
Ano. A nejen divadlo může být takovým výsledkem. Vstupujeme sice na pole terminologicky velmi rozmanité a dá se říci “nesjednocené”, ale použiju jeden z možných pojmů a řeknu, že tzv. “výzkum uměním” má v jedné(!!!) své variantě i tu, která je založena na výsledku označitelném jako “performativní”. Může to být tedy třeba i video, psaný dialog, ba i komiks. A tak dále. Aby bylo představení skutečnou výzkumnou zprávou, je ale potřeba, aby vycházelo ze skutečného výzkumu.
Samozřejmě, nejblíže k podobnému zpracování výsledků mají výzkumy lidí, jejich problémů, životů. Tedy výzkum témat sociálně antropologických, etnografických, sociologických či psychologických.
Mezi reprezentanty typu výzkumu využívajícího jako výstup ze šetření divadelní představení, patří
např. etno-drama/etno-divadlo spojené se jménem J. Saldañy (dnes emeritního profesora arizonské státní univerzity). S velkým zjednodušením lze říci, že “etnodramatický” text vzniká z analýzy provedených rozhovorů, “terénních” zápisků z pozorování, z analýzy textových dokumentů, mediálních výstupů apod. A pak se zahraje. Forem je ovšem více. Svým způsobem k nim lze přiřadit např. i to, když provádíme v určité komunitě (v podstatě etnografické) šetření za tím účelem, abychom pro ni pak zahráli určitý typ tzv. participativního divadla (u nás je známé např. divadlo-fórum umožňující vstup diváků do role obvykle jedné postavy), přičemž představení pojednává o (zjištěných) tématech a problémech této komunity.
Podstatné samozřejmě je, že divadelní ztvárnění nabízí příležitost jednak prezentovat “data”, tedy věcná konkrétní zjištění, např. v promluvách postav, jejich činech apod. Současně nabízí možnost prezentace zobecněných kategorií, resp. témat, díky faktu, že pracuje se znaky, s metaforou. A ta je – jak říká Saldaña – mj. instrumentem kondenzace dat. Toť k dnešku vše

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den. Kde všude se dnes na vysokých školách učí dramatická výchova?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den. Odpověď bude tentokrát stručná. Podívejte se na stránku pod linkem
http://drama.cz/vysoke_skoly/index.html
Ale pozor, jde o to, jaké studium Vás zajímá. Přímo oborové studium najdete na divadelních fakultách, drama-edukační specializace v rámci jiného studia najdete na pedagogických fakultách v Praze a Plzni. U dalších škol můžete najít DV v podobě kupř. jednoho předmětu v rámci různých pedagogických studií – je potřeba podívat se na učební plány uvedených pracovišť. Chybí tam Katedra pedagogiky FFUK v Praze – momentálně tam najdete obor rovněž v podobě jednoho, resp. dvou předmětů (+ se tu setkáte s používáním metod DV ve výuce některých dalších pedagogických a psychologických disciplín).

ZEPTALI JSTE SE

Byla jsem na školení dramatické výchovy. Bylo to fajn, jen jsem se s lektorkou (i některými účastnicemi) neshodla v tom, že “v dramatické výchově je všechno dobře”. Opravdu?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Taky si nemyslím, že v dramatické výchově je všechno dobře. I když jsem byl touto myšlenkou nějakou dobu poněkud oslněn. Bylo to zkraje 90. let, kdy obor vystoupil z “pedagogického undergroundu” a na scéně popřevratové edukační praxe začal hrát roli jednoho z kontrapunktů hromadného školního vzdělávání. Přesněji, toho jeho principu, který, byl verbalizován, praví: důležitá je transmise; vše je dáno předem, jacíkoliv žáci (malívelcítlustítencíchytříatiopační) se to musejí prostě jen nadrnčet. Teze, že všechno je dobře, kdybychom ji parafrázovali do podobného, by zněla třeba: ne všechno je předem dáno; žák je svébytná individualita s plným právem na vlastní vidění světa a vlastní sebevyjádření. Snad takto. Jenže už když tuto mou parafrázi čtete, nemůže Vám (doufám) nezavrtat hlavou, že být “svébytnou individualitou s vlastním viděním světa a sebevyjádřením” je – málo platné – limitováno tím, že některé věci jsou opravdu dané (třeba podle výsledků výzkumů atd. atd.) a některé je třeba se prostě naučit bez ohledu na to, jestli jsem osobnost svobodných názorů či ne. Třeba řídit bezpečně auto nebo nenadávat druhým, když si myslím, že jejich názory nejsou tak “svobodné”, jako ty moje. Ano, a taky jsou tu limity slušnosti. Atd. atd.
Ale teď k dramatické výchově. Jejím podstatným cílem je učit základům divadelního umění a též jeho vnímání. Ony základy spočívají ve specifické tvorbě modelů světa, života, člověka, jeho duší a vztahů. Specifičnost je v tom, že ty modely děláme sami ze sebe tím, že vstupujeme do rolí (tvoříme postavy) ve fiktivních rámcích (světech) – tím se lišíme třeba od výtvarníků. Ti tvoří jinak a jiné artefakty. Každá tvorba vyžaduje svobodu tvůrce – rozhodně tu vnitřní (vč. osvobození se od svých strachů z tvorby) a též vnějších (třeba abych se nemusel bát mít nápad, protože mi ho hned někdo “pěkně spočítá”). Potud ano. Když tvořím, “vymýšlím” (tělem, rozumem, citem – vším dohromady) a zkouším, je vše … jenže tady už nejde dost dobře použít výraz “dobře”. Spíše bych řekl, že vše je ‒ řekněme ‒ „akceptovatelné“. Čím víc ale jdu v tvorbě a zpracovávání již vytvořeného dál ‒ a teď to bude znít paradoxně ‒ tím víc se vyjevují ony limity. V dramatické výchově počínaje scénkami ve třídě a konče realizací představení.
Kde je vidím? Nuže, (nejen) podle mého úsudku jsou zřejmě tyto:
– technika: Např. nemohu dost dobře akceptovat, když někdo sice hraje zjevně srdceryvně, ale není mu rozumět ani slovo a ukazuje jen záda. To není dobře (pokud to ovšem není sofistikovaný umělecký záměr…).
– celková kvalita hraní role (vytváření určitého modelu někoho nebo něčeho): Pokud má hra fungovat, tzn. má se v ní dít to, co se v ní dít má, je dobré umět (trochu …) hrát (nerozepisuju se zde nyní o tom, co je gruntem “herectví” ještě dále mimo zmíněnou artikulaci apod.), byť v rovině školních etudek. Pokud někdo hraje tak, že není jasné co, může to být třeba i roztomilé, ale nemyslím si, že by to bylo dobře.
– dramaturgie: Předpokládám, že pokud máme v improvizaci vystavět dramatickou situaci, řada žáků se to musí naučit. Pokud ovšem někdo i po takovém učení vystaví situaci, která nejenže není dramatická, ale ještě je v podstatě plytká či o ničem, není to dobře.
Potud se to týká dovedností. Teď to bude trochu těžší:
– téma: O čem budeme hrát? Vzhledem k tomu, že jsme v edukativním uměleckém oboru, budu očekávat nějaký přínos pro rozvoj “klientely”. Pokud se skupina svobodně rozhodne, že zahraje iluzívní scénky na téma “Jak se Hugoušek pokadil”, může to být sice švanda, ale stejně budu čekat, že když už, tak se vzápětí poodejde k něčemu podstatnějšímu, co já vím ‒ třeba k tématu “strachu” nebo “životosprávy”. Pokud bychom skončili jen u scének pokakání, budu to považovat za mylný výklad teze “všechno je dobře“.
– etický rozměr tématu: A návazně: některé limity lidského chování jsou dány zákonem, jiné morálkou. Divadlo se zhusta věnuje prozkoumávání člověka na hranici těchto limitů či už za nimi. Totéž může dělat (a dělá) i edukační drama. Jde jen o to, aby věc ve výchovné(!) dramatice neuvízla na resumé(ch) typu: “Oko za oko, zub za zub.” Takhle bych si to též dovolil nepovažovat za dobře.
– vztah k divákovi (ať už ve třídě či v hledišti): A nakonec si myslím, že fakt není dobře, když někdo hraje tak, že to je trapná sebe-exhibice na diváka ohled neberoucí či tak, že otevřeně dělá z diváků blbce (což jest, prosím, něco jiného, než třeba nastavit divákovi uměleckou past, do níž by se měl chytit, aby ho naše hraní fakt vzalo za srdce i mozek).
Tyhle “limity” nejsou zdaleka jen něčím, co by mělo svazovat. Vlastně naopak. Ony definují kvalitu formy i obsahu, tedy divadelního hraní (třeba jen ve třídě) a pokud na něj někdo kouká, pak i kvalitu sdělení. Když tyhle kvality naplníme, hra nám to vrátí. Překročí hranici (třeba) prostého napodobení a stane prostředkem k tomu, aby nám divadlo (nebo „jen“ jeho postupy) opravdu dovolilo dobírali se hlubšího rozumění i cítění nás samých i lidí a věcí vůkol.
Koneckonců ‒ hudebka je taky estetická výchova, ale že tam není cokoliv, co z jedince vyprýští jako „ryzí zvuková autenticita jeho individuality“, dobře, to je možná pochopitelnější snadněji, než totéž v “dramaťáku”. Ale je to venkoncem, obecně a celkově totéž.

ZEPTALI JSTE SE

Jsem lektorka “outdoorů”, tedy zážitkové pedagogiky. Všimla jsem si, že v knížce o didaktice osobnostní a sociální výchovy nluvíte jako formě reflexe také o reflexi v průběhu akce o reflexi “před akcí” (říkáte tomu “pre-flexe”). To je celkem neobvyklý způsob reflexe … u nás chápeme reflexi především jako “ohlédnutí” za tím, co se dělo.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Ano, u nás se o něm běžně nehovoří ani nepíše, i když se někdy dělá. Jde opravdu o tom, že se o množných přínosech toho, co budeme dělat, bavíme už před tím, než to dělat začneme. Na tento typ reflexe upozornil Dr. Jan Kolář ve své disertaci (odkaz na ni i na jeho zdroj je níže). A byl jsem tomu rád. Např. při přípravě učitelů nebo lektorů osobnostní a sociální nebo dramatické výchovy je “pre-flexe” ne sice trvale využívaným, ale příležitostně vhodným typem reflektování. V podstatě se ve výcviku pobavíme o tom, k čemu má technika směřovat, o tom, jaké psychologické “mechanismy” by měla oživit, ale i o tom, jak předpokládáme, že budeme osobně reagovat, jakou zkušenost s podobným činěním už máme atd. V těchto případech taková před-reflexe vlastně umoŽňuje uvažování o aplikaci již naučeného či již jindy/jinde získané zkušenosti. Předpoklady pak můžeme srovnávat se skutečností. Vlastně jde o strukturovanou a řízenou a “vytěženou” formu toho, co nejednomu účastníkovi výcviku/kurzu atd. proběhne spontánně hlavou, když ohlásíme, co se bude dělat, resp., když činnost instruujeme.