ZEPTALI JSTE SE

S tímto dotazem souvisí i druhý: Searle při objasňování intencionality mluví o podmínkách satisfakce a uvádí příklad (napití se vody), který spojuje vnější podněty (vodu) a vnitřní „odpovědi“ (potřebu se napít). Mohl byste opět na oborovém příkladu objasnit, proč jsou tyto podmínky podstatné a co oborově pomáhají pochopit a ujasnit, co řeší?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Začnu nejprve podrobnějším příkladem k pojmu “intencionalita”, přes něj se dostaneme k pojmu “podmínky satisfakce”. V předcházející odpovědi, jsme pojem “intencionalita” objasnili takto: intencionalita je schopnost výběrově se rozhodovat a zvládnout celou soustavu postupných kroků, které vedou k dosažení cíle prostřednictvím určitého obsahu. K tomu slíbený příklad:

Potřeba utišit hlad vede k utržení (a snědení) jablka ze stromu. Tím je hlad utišen (potřeba vyhasne) a je tedy dosaženo cíle: najít něco k utišení hladu. To “něco”, které je nutné k dosažení cíle, je obsah, s nímž se v dané situaci zachází. V tomto případě jablko. Ale pozor: pod pojem “obsah” tu zjevně patří i všechny postupné aktivity (kroky), které jsou v této situaci s jablkem spojené: objevit strom s jablky, vybrat zralé jablko, vylézt za jablkem na strom, utrhnout jablko, slézt ze stromu, rozkousat a spolykat jablko…

Nyní se podívejme na příklad z našeho (výtvarného, vizuálního) oboru. Budeme přitom věnovat zvláštní pozornost jednak tomu, zda i pro něj je termín “intencionalita” dobře použitelný a přiléhavý, jednak tomu, zda zároveň připouští soustředit pozornost na specifičnost jednání právě v našem oboru. Zůstaneme přitom u jablka. Potřeba (puzení, touha, chuť…) “něco namalovat” vede Cézanna k hledání vhodného obsahu. Cézanne objevuje své téma (jablka) a rozhodne se je malovat. Cézanne namaluje zátiší s jablky a je uspokojen. Porovnáme-li tento příklad s předchozím, je jasné, že pojem “intencionalita” je dobře použitelný a přiléhavý pro oba případy.

Povšimněme si zvlášť pozorně, že na první (povrchní) pohled je obsah intencionálního jednání u Cézanna shodný s předchozím případem: jde o jablko. Ale ouha, vždyť každý jen trochu pozornější student dějin výtvarného umění ví, že ona výše zmiňovaná soustava postupných aktivit se u Cézanna v řadě ohledů převelice odlišuje od jednání hladového člověka: je přece rozdíl mezi “sníst jablko” a “namalovat jablko”. V obou případech se tedy sice jedná o uplatnění intencionality, ale jsou mezi nimi rozdíly, které nesmíme opomíjet. Dostáváme se tedy k druhé stránce: jak vysvětlit specifičnost intencionality v oblasti vizuality a výtvarné tvorby.

Tím se dostáváme k termínu “podmínky satisfakce” (conditions of satisfaction). Filozof John Searle totiž jeho prostřednictvím nabízí řešení pro specifičnost obsahu a cílů intencionálního jednání. Ve výše uvedených příkladech jak hladový člověk, tak malíř využili intencionalitu, ale jejich jednání se lišilo právě v podmínkách satisfakce. Člověk trápený hladem byl uspokojen snědením jablka, zatímco malíř jeho namalováním: podmínky satisfakce jsou tedy rozdílné.

Pro výtvarný obor ve vzdělávání je uvažování spojené s termínem “podmínky satisfakce” velmi důležité proto, aby náš obor v kurikulu neztrácel svou specifičnost mezi ostatními obory. Připomenu známý problém: koncept “tvořivost”. Zhruba od šedesátých do konce osmdesátých let byl koncept “tvořivost” hlavní oporou pro obhajobu důležitosti výtvarné výchovy v kurikulu všeobecného vzdělávání. Jenomže postupem doby se ukazovalo, že velká obecnost tohoto konceptu (tvořivost je přece důležitá nejenom ve všech uměleckých oborech, ale i ve vědě) nakonec způsobovala vytrácení pozornosti k tomu, co je pro výtvarnou výchovu specifické: k výrazové formě autorské výpovědi, tedy k tomu, “jak” (jakým způsobem) se vizuálně medializuje obsah či téma. Tím se ztrácela i pozornost ke specifickým otázkám spojeným v teorii umění a v estetice s takovými pojmy jako “styl”, “stylizace”, “vizualizace”, “artikulace” apod.

Stejná potíž provází všechny snahy, které usilují o zobecňování nad rámec specifických stránek oboru – tedy nad rámec jeho specifických podmínek satisfakce. Termín “podmínky satisfakce” je tedy pomyslným “varovným světélkem”, které se má rozsvítit vždy, když se ve snaze po zobecnění příliš odkláníme od toho, co je zvláštní a jedinečné. Jednoduchý příklad, který navazuje na některé z předchozích dotazů: kdybychom zúžili tematiku našeho oboru pouze na denotaci (označování) a opomíjeli exemplifikaci (vizuální způsob tvorby) a expresi (metaforickou povahu tvorby), hrozí “rozpuštění” naší oborové tematiky v obecné teorii komunikace nebo v obecné teorii poznávání. Stejný problém, tj. opomenutí specifičnosti podmínek satisfakce, může nastat, pokud se tematika oboru zúží na samotnou vizualitu bez ohledu na expresi (metaforickou povahu tvorby): opět hrozí “rozpuštění” v obecné teorii vizuality bez zohlednění uměleckých specifik výtvarného projevu. Atd.