ZEPTALI JSTE SE

autodotaz – příjimačky

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Poslední dotaz se týkal přijímaček na výchovnou dramatiku na DAMU v Praze. Byl specifický, takže jsem odpověděl osobně. Ale když už jsme v červnu a u přijímaček, dovolte jistou kombinaci reminiscence a současně aktualizace. Neboť jedny takové přijímačky právě skončily a něco mne u nich napadlo. Bude to ale delší, takže dnes jen ona reminiscence. Aktualizaci si nechám na příště.

V roce 1994 jsem napsal do časopisu Tvořivá dramatika článek “Mytologie výchovné dramatiky” inspirovaný čtením cca stovky přijímačkových (úvahových) písemek uchazečů o studium výchovné dramatiky na DAMU. Obor krátce před tím vystoupil z dlouhodobého bytí v pedagogickém undergroundu a překročil hranice “lidových (základních) uměleckých škol”, aby se začal stávat tehdy opravdu velice frekventovaným cílem zájmu řady praktiků ze škol různých druhů a stupňů. Těch, kteří prostě chtěli “něco dělat jinak”. A též studentů hledajících různé alternativy jakési ‒ obecně řečeno – “prožitkové pedagogiky”. Jen stručně řeknu, že těsně po revoluci (míním tu v r. 1989 : – ) se rozběhla řada seminářů dramatické výchovy pro pedagogickou veřejnost a ve zkratce připomenu i následující: ” … zajímavým fenoménem let krátce po emancipaci oboru byla blízkost dramatické výchovy a systémů určených k osobnostnímu a sociálnímu rozvoji (jako byl sociálně psychologických výcvik nebo tehdy právě vznikající osobnostní a sociální výchova …). … tuto profilaci podpořila idea, že na hraní rolí/postav ve fiktivních situacích (hlavní instrument oboru!) je třeba se nejprve připravit. K této průpravě měla sloužit řada aktivit rozvíjejících různé životní dovednosti počínaje smyslovým vnímáním a konče kooperací. Výčty těchto dovedností a k nim příslušných her a cvičení tak leckdy v hlavách pedagogů-laiků zastínily konečný cíl [dramatické výchovy], totiž objevování světa i divadelního kumštu dramatickou hrou.” (Valenta, 2015, s. 378) Teprve během 90. letech začal obor dohánět trendy tehdy již běžné v zahraničí ‒ a ty již tíhly velmi výrazně k favorizaci edukačních aktivit divadelně dramatického rázu před různými psychohrami apod.

Za těchto okolností se samozřejmě nevyhnutelně musela zrodit jistá zkreslení, ne zcela pravdivá tvrzení, která se začala šířit a objevila se hojně i v oněch písemkách z roku 1994. Popisoval je výše zmíněný článek. Jednalo se o tyto “mýty”: 1. Žádnej neví, co sou dramatická výchova (coby parafráze textu lidové písně “žádnej neví, co ´sou Domažlice”; mýtus pojednával o tom, že kdekdo obor velebí, ale jen podstatně méně lidí ho dokáže charakterizovat). 2. Dramatická výchova je cokoliv, co není přednáška: tedy i beseda, vycházka k potoku, postrkování knoflíků po stole a zvláště lepení koláží. 3. Cílem dramatické výchovy je nevidět to, co je, nýbrž vidět místo toho něco jiného (to sice vypadá o.k., ale tehdy byl problém v jistém sklouzávání od hraní běžné reality k “fikčním světům”, duchařině, laickému terapeutování atd.). 4. Děti ještě nežijou, žít budou později a dramatická výchova je na to hlavně připravuje. 5. Učitelé (rozuměj ti, co neučí dramatiku) jsou podivní, mocně křičí a škola je vůbec hrozná. 6. Děti mají krásná očka, což mimo mně (a pak ještě několika lidí od dramatu) v podstatě nikdo neví. 7. Čím jsem, tím jsem díky dramatické výchově. (Hosana!)

A co přinesly písemky roku 2020? Pokračování příště …

Valenta, J. (2015). Didaktiky expresivních oborů: tvorba a její reflexe ve výchově a vzdělávání. Dramatická výchova. In Stuchlíková, I. & Janík, T. a kol. Oborové didaktiky: vývoj – stav – perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, s. 375-382.

Valenta, J. (1994). Mytologie výchovné dramatiky. Tvořivá dramatika, 3, s. 1-3.