ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, ráda bych se zeptala na průniky, paralely ale také odlišnosti hledisek dvou disciplín na náš výtvarný obor: ontologii (nauku o bytí) s epistemologií (naukou o poznávání). V jedné z minulých odpovědí jste uvedl: z ontologického hlediska není možné zpochybňovat objektivní existenci věcí (kaligrafickou skvrnu), protože bychom nedokázali vysvětlit, proč se shodneme na jejich jménech. Mohl byste na nějakých příkladech uvést, proč je vhodné tato hlediska držet odděleně a co z toho vzniká za komplexnost, ale i odpovědnost či úskalí při tvorbě významu díla?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za podnětný a náročný dotaz. Abychom se při hledání odpovědi nezapletli do labyrintu pokusů o dokonalé vysvětlení, zkusme vyjít z běžné praktické zkušenosti. Z ní dobře víme, že je sice možné donekonečna se mezi sebou dohadovat o vlastnostech nějakého předmětu, který společně pozorujeme a při společné činnosti se jím zabýváme (ať již je to štětcem namalovaná skvrna, kladivem zatloukaný hřebík nebo dozrálé jablko na stromě), ale zpravidla není užitečné popírat samotnou (objektivní) existenci tohoto předmětu, máme-li ve světě přežít. Díky tomu máme společný jazyk a v něm jména, která poukazují na předměty, jejichž objektivní existenci společně uznáváme – třeba to jablko. Potíž je v tom, že v kulturní historii čas od času dochází k tomu, že víra v existenci některého jevu či předmětu je vyvrácena rozvojem nového poznání a s ním vymizí i příslušné jméno. Typickým příkladem je tzv. flogiston, hypotetická látka, která – podle názoru některých chemiků na počátku 18. století – měla být součástí všech hořlavých látek a způsobovat jejich hoření. Tyto hypotéza padla na konci téhož století díky teorii oxidace a s ní se spolu s přesvědčením o o jeho existenci vytratil z našeho slovníku i flogiston. Tento a jemu podobné případy ukazují, že lidské vědění o existenci jevů je vždy poznamenáno nejistotou a může být vyvráceno novými způsoby poznání. Přesto je rozumné předpokládat, že běžné jevy, s nimiž se setkáváme, objektivně existují a jejich existence není apriorně závislá na našem poznávání a našich dohodách či konvencích. Víme totiž, že jablko na stromě může být sestřeleno dobře namířeným šípem bez ohledu na to, jak o něm přemýšlí lukostřelec nebo jakou řečí o něm mluví. Víme dokonce, že to jablko bychom mohli trefit i jenom na podkladě výpočtu dráhy střely a že její výpočet bude platný vždy a pro všechny uživatele bez ohledu na jejich kulturu či rodný jazyk. Z toho důvodu je (např. podle L. Kvasze, 2015) užitečné rozlišovat tři stránky či tři pojmy reality: intersubjektivní (danou jazykem a způsobem společného poznávání), subjektivní (danou individuálním vědomím a prožíváním) a objektivní (danou existencí jevů ve světě). V umění se toto rozlišování zčásti projevilo např. ve strukturalismu, který jmenovitě – pojmem “dílo-věc” – rozlišoval objektivní existenci uměleckého výtvoru od té jeho existence, která je dána (subjektivním) vnímáním a (intersubjektivně podmíněným) interpretováním díla-věci. Je zjevné, že utváření významu díla závisí na jeho objektivní věcné existenci (tj. na existenci díla-věci), ale zároveň není možné bez (subjektivního) vnímání a (intersubjektivního) výkladu. Proto je vhodné – jak píšete – držet odděleně, ale samozřejmě v těsné souvislosti, hledisko epistemologické a ontologické. To znamená připouštět, že existence toho, co považujeme za skutečnost, sice není odlučitelná od způsobů, jakými tuto skutečnost poznáváme, ale přesto není v žádném případě rozumné tuto existenci popírat jenom proto, že naše poznání a jeho kvalita nikdy nemohou být jisté a úplné. Každý bolestivý náraz hlavou do zdi totiž snadno každého z nás přesvědčí, že existence té zdi je objektivní záležitostí – jednoduše proto, že nezávisí ani jen na intersubjektivní dohodě, ani jen na subjektivním přesvědčení.