ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, ráda bych se zeptala, jak teorie mohou zdůvodnit odlišnosti v perspektivách umělec, interpretátor, učitel. S dovolením pana Jiřího Kovandy mohu citovat část jeho odpovědi v reakci na přednášku s tématem Objektivizace a autentifikace v umění.
https://www.youtube.com/watch?v=7emYDbXMCAs
Mluvím tam o hrnku, který může vstoupit ve světě umění do role “býti jako”, na kterou pan Kovanda reaguje.

“A ještě si dovolím jednu poznámku ohledně hrnku. V mém pojetí uměleckého díla je předvést hrnek jako hrnek, nikoli jako symbol, metaforu nebo odkaz k něčemu jinému, prostě jako hrnek v opravdové přítomnosti. Vždycky mě nejvíc zajímalo umění, které není “jako”. Umění, kde to, co vidím, je to, co vidím (Stella). Umění, které mě může dovést k tomu, že OPRAVDU VIDÍM, opravdu vnímám, opravdu prožívám tuto chvíli. Chci ji prožíval, ne o ní přemýšlet.”

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za podnětný dotaz. Opět nám stěží může jít o jeho “úplné” zodpovězení, ale můžeme se pokusit o společné přemýšlení. Zkusím k tomu nabídnout jiný příklad, který ale vystihuje totéž: místo hrnku polibek (jestli to připomene uměleckou akci, není to úplná náhoda). Dopustím-li se této záměny, pak by jedna část citace zněla takto: “V mém pojetí uměleckého díla je předvést polibek jako polibek, nikoli jako symbol, metaforu nebo odkaz k něčemu jinému, prostě jako polibek v opravdové přítomnosti.” Kdo někdy zažil polibek v jeho opravdové přítomnosti, možná při čtení zaváhá nad spojením “předvést polibek”. Unesli by dva zamilovaní, že si své polibky “předvádějí”, nebo – hůře – že je “předvádí” jeden z nich? Není tu tedy ještě nějaké jiné “doopravdy” a jiné “jako”? Vynořuje se dobře známá otázka “kdy je umění?”, tedy za jakých okolností lze nějaký jev, který jsme běžně zvyklí zažívat, odhalit jako umělecké dílo. Kdybychom vůbec nezaznamenali rozdíl, nemáme žádnou šanci jak rozpoznat, že je něco uměním. Jestliže jsme schopni zaznamenat rozdíl, pak to znamená, že z odstupu rozlišujeme jedno od druhého: polibek-jako-umění od polibku, hrnek-jako-umění od hrnku. V umění se vždy objevovala touha tuto unikavou hranici stlačovat a zúžit až na samu mez rozpoznatelnosti, ale nikdo ji nikdy úplně neodstranil, protože by zrušil samo umění. Proto také nikdo nikdy nemohl zrušit možnost mluvit o umění jako o něčem zvláštním, o čem lze vést řeč. Můžeme samozřejmě bez konce debatovat o kvalitách řeči o umění, ale to je pouze otázka hodnoty, míry nebo proporcí, nikoliv otázka existenční. Proto se mi jeví nejúčelnější, aby se perspektivy umělce, vědce-interpretátora umění a učitele chápaly jako tři společně nutné způsoby existence téhož: určité oblasti našeho života, bez níž bychom nebyli lidmi. Z toho důvodu je mi blízká koncepce „A/r/tografie“ (Irwin & de Cosson, 2004). A/r/tografie představuje role Umělce (Artist), Výzkumníka (Researcher) a Učitele (Teacher) jako tři sice odlišné, ale vzájemně závislé perspektivy soustředěného zaujatého rozvíjení a sdílení zkušenosti z téhož prostoru, z téhož kulturního pole. A z toho vyplývá, že každá z uvedených tří rolí či perspektiv má pro existenci tohoto kulturního pole svou jedinečnou a ničím jiným nezastupitelnosti funkci a závažnost, takže jejich shodným údělem je spolupracovat.