ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, v těchto odpovědích na dotazy níže jste uvedl pojmy označující poznávání prostřednictvím kritického rozumu – noéta a na straně druhé poznávání založené na tvůrčím uchopení intuitivního vhledu – aisthéta. Četla jsem rozhovor s Jiřím Davidem v souvislosti s jeho výstavou v DOXu a on sděluje: „…tedy čemu nemusíme zcela porozumět, ale zároveň nás to nějak povznáší a vede k poznání, možná k prozření.“ Zdá se mi, že se snaží slovy vyplnit pružnou osu právě mezi pojmy noéta a aisthéta. Například poznání bez plného porozumění, dokonce prozření. Jako by nám chyběly další a další pojmy v této oblasti mezi hraničícími pojmy, nebo je představa osy vlastně špatný obraz a jedná se o průniky rovin? Zabývá se tímto jemnějším sítem nějaký obor? V expresivních oborech bychom toto jemnější uvažování jistě uvítali.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz. Způsobem poznávání se obecně vzato zabývá epistemologie, což je původně filosofická disciplína, ale v současné době rozprostřená do velkého množství dalších oborů, včetně např. kognitivních věd, které se zabývají souvztažností mezi umělou a lidskou inteligencí. V této oblasti se vyvinulo a dále rozvíjí nemálo pojmů, které z různých hledisek mapují prostor mezi (tady využiji pojmů z psychologie) deklarativní znalostí, kterou lze beze zbytku pojmově zachytit a vyložit, a znalostí procedurální či tacitní nebo implicitní, která se projevuje pouze v jednání, v akci, anebo v tom, čemu bychom mohli říkat “tušení”, “vize”, “odhad”. Těmito hranicemi vymezený prostor je značně rozrůzněný, ale jak jsem tady již několikrát podotýkal, jeho deklarativní část – nejjasněji poznatkově osvětlená a lidmi jednoznačně sdílená – je zakotvená v matematice spolu s fyzikou. Je založená na dvou podmínkách: faktická závaznost a jednoznačnost sdílení. Faktickou závazností mám na mysli, že naše symbolické operace, které jsou podmínkou komunikačního sdílení, co nejlépe odpovídají faktickým operacím. Takže např. symbolický zápis součtu přesně a jednoznačně odpovídá všem faktickým seskupením odpovídajícího počtu jednotek. Totéž se týká měření délek, objemu, váhy atp. Současně s tím platí, že na užití těchto operací jsme schopni se jednoznačně shodnout a známe způsoby, jak ve vzájemné shodě opravovat chyby. Čím více se vzdalujeme od této hranice, tím víc roste pravděpodobnost vzájemné neshody vůči “témuž”. Ale současně s tím klesají nároky na podrobnou deklarativní znalost symbolického systému a pravidel jeho užívání. Jestliže ale onen symbolický systém neustále užíváme ke komunikaci, pak jsme schopni si tacitně osvojit jeho procedurální znalost. Typické je to v jazyce. Ten všichni rodilí mluvčí skvěle ovládají, aniž potřebují deklarativně znát jeho pravidla. Nadto se všichni kromě gramatických pravidel učí i pravidla, řekněme, psycho-socio-kulturní, která se týkají neverbálních složek komunikace. Analogicky postupuje umění, ale jeho jazyky jsou mnohem víc rozrůzněné podle autorů nebo autorských uskupení (škol) Lze na ně tedy pohlížet jako na svébytné jazykové nástroje, které cosi – svá témata – sdělují, ačkoliv nemáme k dispozici slovníky jejich významů Velmi dobře si to uvědomuje a také čím dál více využívá současná filosofie, sociologie nebo kulturologie. V těchto disciplínách se čím dál častěji a účinněji uplatňují poukazy k výtvarným uměleckým dílům jako význačné podněty pro myšlenkovou analýzu nebo pro doložení a ilustraci myšlenkových konstruktů. Myslím si ale, že výtvarné umění (mám na mysli volnou tvorbu, nikoliv užitou) jen “samo o sobě” si v naší době nevystačí a potřebuje právě tato zhodnocení, aby se ve společnosti plnohodnotně uplatnilo. Hudba nebo film nebo elektronické hry nebo užité výtvarné umění mají poměrně jinou pozici: mnohem, masivněji tacitně ovlivňují populaci i bez hlubších výkladů.