SMART

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

V listopadu jsi na této stránce psal o formulování cílů a SMARTu. Asi si ještě jsi neztratil tu iluzi, že cíle lze formulovat tak konkrétně, jak jsi to vždycky požadoval v seminářích. (?)


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Milý P….!
Neztratil!
V Tebou zmiňované odpovědi jsem samozřejmě upozornil na to, že u cílů týkající se uměleckého učení to nemusí být vůbec jednoduché a někdy ani funkční. Viz věta “Netroufal bych si formulovat konkrétně cíl pro zvládání herní/herecké dovednosti “jednat autenticky”.”
Ale kupř. u cílů osobnostně a sociálně rozvojových už bych si troufal … Do jisté míry už máme za sebou dobu, kdy dramatická výchova splývala s “osobnostní a sociální výchovou”. Je to potvrzeno i v kurikulárním dokumentu – mám na mysli RVP ZV. Dramaťák je tam uveden jako doplňující vzdělávací obor, osobnostní výchova jako průřezové téma. Ovšem některé osobnostně-sociální dovednosti najdeme v RPV ZV i v portfoliu učiva dramatické výchovy. Viz např. téma “verbální a neverbální komunikace” nebo “sociálně komunikační dovednosti – komunikace v běžných životních situacích, v herních situacích a v situacích skupinové inscenační tvorby, prezentace, reflexe a hodnocení, spolupráce, organizace tvůrčí skupinové práce”. A také vím, že někteří kolegové v praxi stále výrazně akcentují potenciál psycho-sociální složky učiva dramatiky a někde oba předměty i splývají atd.
A tady už bych si právě troufal. Začnu takto: Opakovaně jsem se (v předmětech na fakultách a kurzech DVPP týkajících se didaktiky osobnostní a sociální výchovy nebo dramatických her, kde se pracuje s vlastními výstupy studentů nebo účastníků workshopu) setkával a setkávám s tím, že student uvede jako jeden z cílů lekce, že (po skončení) “žák umí spolupracovat”. Fajn. Jenže … Za tímto vyjádřením stojí jistý způsob myšlení a jistá úroveň vzdělání, které dlužno okomentovat (však proto, aby to bylo lepší, se takové kurzy a předměty učí!).
“Spolupráce” čili kooperace totiž v takovém vyjádření vypadá jako jedna dovednost. Jenže Hana Kasíková (pokud ne rovnou 1. dáma českého kooperativního učení, pak rozhodně jedna z prvních 1. dam) upozorňuje ve svých textech, že jde o celých (počítal-li jsem dobře) 23 dovedností. A dá se říci, že 70% z nich jsou dovednosti sociální či interakční (ty ostatní jsou organizační povahy). Náleží tam třeba dovednost jasně formulovat myšlenky, dávat zpětnou vazbu, vycházet z návrhů druhých, řešit efektivně spor, aktivně naslouchat apod. A aby toho nebylo málo, tak jen jedna z nich, náhodně vybraná, označovaná jako “aktivní naslouchání”, je opět složena z řady dalších dílčích dovedností částečně verbální (např. parafrázování nebo shrnování) i neverbální (např. pokyvování) povahy. A není to žádný akademický výmysl ponurých psychologů. Je to empiricky odkoukáno v praxi a zobecněno výzkumem jako něco, co prostě má vysokou šanci dobře fungovat.
Takže pokud se máme např. naučit dobrému aktivnímu naslouchání, je dobré vědět, z čeho se tato “souhrnná dovednost” vlastně skládá a co tedy konkrétně budeme žáky učit. A protože jakákoliv edukace je už ze základní definice cílená, pak považuji za nedostačující cílenost to, že řekneme žákům bez dalšího, aby si prostě navzájem naslouchali; nebo, že “to” sice vylepšíme a ukážeme žákům na prezentaci všech (třeba) 10 subdovedností a pak je v tom necháme. Za náležité považuji vzít o tak, že cílem dnes a příště má být “žák při naslouchání dává najevo pozornost pohledem na mluvícího a pokyvováním stvrzujícím, že vnímá”. Dvě dovednosti – to je tak akorát.
Připadá Ti to jako blbost?
Pokud jo, tak řeknu: No, a v tom to právě je. Nechci Tě naštvat (třeba Ti to jako blbost nepřipadá), ale pokud jo, pak je to jen obvyklá zdejší nemoc: “jsem psycho-expertem, protože mám přece životní zkušenost”. No jo, sorry, ale přečti si třeba tenhle můj blog: Co Čech, to pedagog! – https://valenta-blog.eduin.cz/2016/11/09/co-cech-to-pedagog/
Tzv. subjektivní teorie obvykle končí v úrovni obecných kategorií. Umět spolupracovat, to je očích laika jedna dovednost. Ve skutečnosti jejich skoro 20.
Proto si stále trvám na tom, že bychom v oblasti psychosociální témat v dramatické výchově měli být vzděláni nejen školami života, ale taky psychologií jako takovou. Budeme víc vědět, oč jde, a budeme schopni žákům segmentovat na dílčí úseky učiva/dovednosti to, co mají umět. Ostatně, jako se to děje v jiných předmětech (a doufám, že nejsem naivní).