ZEPTALI JSTE SE

Nedá mi to, abych se nevrátil ještě k minulé odpovědi. Něco jsem tam “nakousl”, ale nedořekl, totiž to, že “se to zkoumat dá” A “to” byl v minulé diskusi výzkum působení dramatické výchovy na žáka (zkoumání skutečného vlivu dramaťáku na osobnost a životní dovednosti). Nuže – dá se to zkoumat tak, aby výsledek opravdu popisoval co nejvěrněji skutečnost (a nejen domněnky či náhodné poznatky)?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Divadelní dovednosti, k jejichž rozvíjení je náš obor primárně zacílen, ty se dají ověřit koneckonců tím, že prostě děcka/studenti/kdokoliv hrají. Na tom poznáme, jestli umí posadit hlas, vypointovat situaci, udělat gesto, které je náležité, být autentičtí atd. atd. Částečně tu můžeme ale poznat již i některé rysy osobnosti nebo sociální dovednosti. Např. pokud hráč, byť třeba technicky dobře vybavený, při improvizaci nutkavě “hraje na sebe”, můžeme to považovat za signál, že v jeho osobnostním nastavení něco skřípe. Pokud se tak stane jednou, koneckonců to nemusí nic znamenat. Pokud se to opakuje, můžeme začít uvažovat o tom, že “osobnost” tady de facto ruší kvalitu vespolné hry. Ta vyžaduje “hrát s někým”. Problém ale nastane, když půjdeme ještě dál a budeme se ptát právě jen na vliv dramaťáku na osobnostní rysy, sociální dovednosti a hodnotové žebříčky aktualizující se v běžných životních situacích. A tady – v návaznosti na předchozí odpověď – mohu říci, že ideální by bylo “stínovat” zkoumanou osobu celý den, vidět a slyšet jak jedná v různých situacích a jaké další vlivy na ni v životě působí (viz ten skauting v minulé odpovědi) a mluvit s ní o situacích i vlivech jako někdo, kdo si nejen vyslechne mínění zkoumaného, ale kdo u toho skutečně byl! Jenže něco takového můžeme uskutečnit jen velmi výjimečně. Takže se nabízí ještě jedna cesta. Jakési “křížové” zjišťování, cosi na způsob tzv. 360 stupňové zpětné vazby (vygooglujte si :-): Pokud bychom chtěli udělat skutečně výzkum vlivu oboru na jednání v životě, pak bychom potřebovali pozorovat zkoumaného v dramaťáku i mimo (byť třeba příležitostně), mluvit s ním, pokud je k dispozici šikovný test, nechat ho zkoumanému udělat, mluvit s jeho rodiči, spolužáky a dalšími učiteli, zjistit další vlivy a mluvit třeba i se skautským vedoucím. A tak dále. A všemi těmito cestami zjišťovat, co a jak se změnilo a co ne – podle toho, co by bylo cílem výzkumu a výzkumnou otázkou. Že to je hrůza? Ani ne, pokud by se věc pojala jako případová (lepší by ale byla vícepřípadová) studie. Toť dnes vše.