ZEPTALI JSTE SE

Rád bych použil dramatickou výchovu jako metodu vyučování v dějepisu. Inspirovaly mne texty doc.
Marušáka z DAMU. Můžete mi dát doporučení, jak na to?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za Váš dotaz.
Možná z této otázky trochu vyklouznu. A to tím, že vskutku odkážu na práce doc. Marušáka nebo Dr.
Ivy Dvořákové či Dr. Veroniky Rodové. Ti všichni se věnují vztahu DV a dějepisu. A pokud mi
napíšete, pošlu Vám jeden dnes již nedostupný vlastní text o metodách DV v jiných předmětech.
Co mne ale zaujalo, to je formulace “dramatickou výchovu jako metodu vyučování v …”. Ta se
objevuje poměrně často: DV jako metoda hudební výchovy, vlastivědy, osobnostní a sociální výchovy
apod. Musím – ku své újmě – přiznat, že s touto formulací nejsem úplně spokojen. Ale neberte to
osobně. V nedávných časech budování české teorie, či snad méně klenutě: českého názvosloví oboru
DV, jsme si na to založili sami. DV vystoupila z jakéhosi pedagogického undergroundu hned v lednu
1990 (pokud si dobře pamatuju …) a v zápětí zažívala velmi slunné období. Nejen soustředěná (a
vskutku i nadšená!) pozornost řady učitelů, která se k oboru obrátila, ale nutila ty, kteří se
oborem mohli zabývat jako svým oborem výhradním, aby hledali ona pojmenování. A tak se objevilo i
spojení “Dv jako metoda (výuky) jiného předmětu”. Nicméně myslím, že to stojí za zpřesnění.
DV z podstaty není metoda jako taková. Je to celý edukační systém. A je specifický tak jako
všechny edukační systémy či obory. Je založený na principech divadelně-dramatického umění, má
svou strukturu hlavních cílů, v nichž dominují ty esteticko-výchovné. A má soubor specifických
metod, opět zakořeněný v postupech, jimiž pracuje divadlo.
Pokud se něco z DV využívá v jiných předmětech, pak jsou to právě jednotlivé postupy/metody.
Obvykle v podobě toho, co se v běžném diskurzu nazývá “scénky”. Nevyužívá se ale (až na výjimky)
systém jako celek. Chcete-li využít postupy DV v dějepise, jen těžko lze předpokládat, že budete
věnovat spoustu času tomu, aby žáci třeba na postavách z časů husitství pilovali de facto
hereckou dovednost tzv. charakterizace hrané postavy. Ale to je právě klíčová práce pro DV –
rozvíjet divadelní dovednosti. Od ní se pak teprve odvíjí to, jak dobře (a proč …) bude
zahráno”husitství”.
Zvláštní. Neříká se moc často, že “hudební výchova je metodou dějepisu”, i když se třeba v hodině
zapěje chorál o božích bojovnících. Ale u DV se “to” říká.
Myslím, že přesnější prostě je říci: “využití METOD dramatické výchovy ve vyučování předmětu
…”.
Mimochodem, pokud vážně chcete jí touto cestou, doporučuji kromě zmíněných autorů podívat se taky
(online: www.drama.cz) do bulletinu Kormidlo, kde najdete kurzy DV. A nějaký takový absolvovat se
rozhodně hodí. Právě proto, že DV není metoda, ale systém, jehož použití je poněkud podmíněno
tím, že mu rozumíme.
Hodně zdaru!