ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, v knize Václava Janoščíka Objekt (Kvalitář, 2015) se lze dočíst na s.14: “Bytí ve filosofii a zprostředkovaně i snad v naší kultuře obecně je vázáno na vztah (kolelaci) nazírajícího subjektu a nazíraného objektu; myšlení a bytí se ocitají ve vzájemném zajetí (myšlení a bytí), které současní autoři označují za korelacionismus. Autoři spojení v proudu nazvaném spekulativní realismus se staví proti korelacionismu a chtějí filosofii vrátit předpoklad, že svět existuje nezávisle na člověku…” Ráda bych se zeptala, jak lze vyloučit z tohoto procesu poznávání světa vnímající subjekt?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz, který jistě nemá žádnou konečnou odpověď, jako ostatně žádný z těch složitějších, ale o to může být přitažlivější se mu věnovat. Domnívám se, že pro běžné potřeby orientace ve světě výtvarné výchovy a výtvarného umění je účelné vycházet z předpokladu existence tří aspektů, které společně utvářejí naše vědomí reality: subjektivní, intersubjektivní a objektivní Subjektivní aspekt vyniká třeba v prožitku bolesti, utrpení nebo radosti nebo ve snech. V okamžiku prožívání je zřejmý, ale bývá obtížné ho zachytit a vyjádřit tak, aby byl jeho obsah uspokojivě vystižen. Intersubjektivní aspekt se ukazuje nejlépe během dialogu nebo třeba při poslechu hudby, kdy je možné zachytit ty momenty obsahu, které lze společně sdílet a na kterých se dá (inter-subjektivně) shodovat. Ze zkušenosti ovšem víme, že věci nebo bytostí existují i bez závislosti na našem vědomí nebo na našem poznávacím úsilí. Pak můžeme mluvit o jejich objektivní existenci. Z radikální pozice se nicméně dá tvrdit, že bez poznávajících subjektů nelze takovou existenci předpokládat. Např. zlomí-li se v lese strom, neexistuje žádný hluk, není-li někdo, kdo ho sluchem zachytí. Tento směr přemýšlení vede k závěru, že poznávající subjekt nelze z našich úvah nikdy vyloučit. Mluvíme-li o poznávání, je to dobře srozumitelné. Ale pokoušíme-li se uvažovat o bytí „jako takovém“? I tady lze zaujmout radikální pozici a, jak píšete, „vrátit předpoklad, že svět existuje nezávisle na člověku“. Domnívám se, že všechny podobné úvahy mají hodnotu nikoliv proto, že by bylo možné dospět ke konečnému řešení, ale proto, že nutí k hlubokému promýšlení a k společnému vyjednávání základů našeho lidského pojímání světa a sebe v něm.