ZEPTALI JSTE SE

Ráda bych se zeptala na pojem „typizace“, co řeší ve výtvarných disciplínách? Má nějakou pojmovou paralelu v běžných situacích oboru? Děkuji za odpověď.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za inspirativní dotaz. Pojem “typizace” bývá řazen do páru s pojmem “objektivizace”. Oba společně sdílejí základní funkci: symbolicky zprostředkovat nějakou obecnou myšlenku (ideu) užitím určitého smyslově vnímaného nosiče (výrazu). Z toho plyne, že hybným momentem obou těchto pojmů je zobecňování nebo abstrahování – postup od jedinečných stavů subjektivní zkušenosti k jejich splývání do společného a intersubjektivně sdíleného obsahu.
Při objektivizaci tento postup vyústí do víceméně jednoznačných pojmů a kategorických soudů nebo úsudků, které si nárokují všeobecný souhlas a lze je (pokud možno) fakticky ověřovat na základě evidence (“je to zřejmé”).
Příznačným příkladem je objektivizace v matematice. Jestliže se lidé shodnou na pojmenování čísel a na základních početních operacích, lze pak na tomto podkladě objektivizovat jakoukoliv subjektivní zkušenost s počítáním libovolných objektů, přičemž vzájemná intersubjektivní shoda je dokonalá. Příkladem je úloha: jaké číslo si myslím, jestliže jde o číslo přirozené a jeho dvojnásobkem je číslo 4? Povšimněte si, že každému člověku, který zná matematiku aspoň ze základní školy, tato úloha umožňuje “nahlédnout do mysli” jejího autora, přičemž všichni řešitelé (pokud se nedopustí výpočetní chyby) dosáhnou stejného výsledku, takže stav jejich myslí splyne do jediného společného obsahu: 2. Současně platí, že tato úloha poskytuje nástroje k dokonalé předpovědi “stavu světa”: jakékoliv spočítatelné 4 objekty, které “ve světě” najdu, lze bez výjimky rovným dílem rozdělit na dvě seskupení dvou objektů.
Téměř stejně dokonalou shodu umožňuje fyzika a podobné tzv. exaktní obory, ale u nich již hrozí nebezpečí, že při zjišťování “stavu světa” – jemuž se říká měření – vzniknou odchylky, které nebude možné překonat a ponechávají prostor pro otázku, zda náš pokud o objektivizaci neselhává. Kupř. určitá řada měření ve fyzice může být zakreslená do křivky připomínající matematickou křivku. Problém je v tom, že mezi měřeními je vždy nějaká prodleva (“mezera”) a nadto každé z měření může být zatíženo chybou, takže nelze s úplnou jistotou tvrdit, že vytvořená křivka má opravdu takový průběh, který odpovídá ideální matematické křivce: co když se někde v těch mezerách anebo za závojem chyb skrývá “jiný svět”, než se domníváme? Jak známo, dostatek inspirací v tomto směru poskytuje kvantová mechanika.
Navzdory všem nesnázím však lidé objektivizaci nezbytně potřebují přinejmenším jako směrnici pro všechny pokusy dorozumět se o tom, co je pro nás společné. Bez usilování o objektivizace bychom přišli o náš základní nástroj dorozumění i porozumění – o společný jazyk. Přesto, jak prokazuje celá kulturní historie lidstva, nám pro intersubjektivní sdílení obsahu nepostačuje jenom objektivizace. Je to zjevné z toho, že kromě vědy se v lidské civilizaci stále rozvíjí i umění. Přitom je jasné, že umělecké vyjadřovací prostředky neusilují o sdílení idejí úplně stejným způsobem jako věda. Právě proto nemluvíme jenom o “objektivizaci”, ale také o “typizaci”.
Typizace není založena převážně na principu kategorického soudu a usuzování, ale především na principu obrazného předvedení: tvůrčí exprese. To, co je obrazně předvedeno, je typickým reprezentantem (typem či “vzorkem”) své třídy jevů a současně je nutné, aby to bylo interpretováno v symbolickém režimu “jako” – v režimu metafory či trópu příznačném pro daný kulturní kontext. Tím vzniká příležitost, aby se každý interpret ocitl “v kůži autora”, protože je konfrontován s typizovaným vyjádřením (modelem) autorovy osobní zkušenosti. Přitom musí zvládnout typizační metaforický přesun od “díla-věci” k zobecnění vlastní zkušenosti na sdílenou kulturní úroveň, ale současně zachovat svou interpretační a prožitkovou osobitost. Jak tento složitý postup probíhá?
Podívejme se na sochu Krista na kříži. Hluboce věřící křesťanský umělec, který ji před staletími tvořil, vytvářel typ – typ člověka trpícího pro hlubokou myšlenku. Porozumět tomuto dílu, to znamená nejenom umět se ztotožnit se zobrazeným utrpením, ale současně od něj psychicky odstoupit natolik, aby vznikla příležitost k zamyšlení se a k diskusi nad ideou – nad poselstvím vloženým do díla uvnitř daného kulturního kontextu Čím lepším věděním kontextu je interpret vybaven, tím lepší šanci má porozumět hlubokým myšlenkám, které autor usiloval dílem zprostředkovat. Mohli bychom krok za krokem procházet jednotlivými vlastnostmi předváděnými dílem (hlava zraňovaná trnovou korunou, rána v boku, končetiny probité hřeby, zmučená pohublá tvář), každou z nich zvažovat s ohledem na hluboké myšlenky, které tvoří jejich interpretační kulturní rámec, a na tomto základě posuzovat zdařilost a míru hodnoty díla. To je běžná praxe umělecké kritiky nebo v dějinách umění.
Povšimněme si zvlášť pozorně, že i při typizaci je nezbytností snažit se objektivizovat subjektivní dojmy a prožívání, ale na rozdíl od výše popisované “samotné” objektivizace se typizace neobejde bez osobní autentické účasti na zprostředkovaném obsahu. Na rozdíl od faktického ověření založeného na evidenci (jako při výše vzpomínané objektivizaci v matematizace nebo exaktních vědách) zde proto převažuje tzv. autentifikace – přesvědčení o věrohodnosti založené na znalosti kulturního kontextu: “to sedí, to je výstižné”. Ve filozofii se to může povědět tím, že kromě zobecňující perspektivy “třetí osoby”, se tu nutně uplatňuje i zkušenostní perspektiva “první osoby”. V neurovědách se mluví o “egocentrickém adaptačním rozhodování”: nemohu spoléhat jenom na fakta, ale musím brát v úvahu svou autentickou osobní zkušenost a své osobní preference. Příklad: venku prší, takže na základě objektivního faktu si vezmu plášť do deště, ale rozhodnutí, zda bude červený, modrý nebo černý, je jenom moje, i když přizpůsobené objektivním okolnostem: je “egocentrické a adaptační”.
Díky perspektivě první osoby není u typizace vyžadována dokonalá interpretační shoda jak třeba v matematice. Je sice třeba shodnout se do potřebné míry na tom, co je dílem vyjádřeno, ale dílčí rozhodnutí o jeho kvalitách se mohou různit, aniž je typizace zpochybněna Takže např. se potřebujeme shodnout, že socha Krista vyjadřuje utrpení, ale můžeme se legitimně lišit v tom, zda dílo vyvolává u diváka soucit, zděšení, smutek, náboženské vytržení apod. Tímto způsobem při interpretaci vznikají tzv. “empatické skupiny” lidí s podobným přístupem, mezi nimiž může probíhat plodný dialog. V Rámcovém vzdělávacím programu pro výtvarnou výchovu se možnost existence empatických skupin terminologicky označuje “uplatňování subjektivity”, zatímco dialog, který se mezi nimi rozvíjí, patří do okruhu “ověřování komunikačních účinků”.

Ve výtvarné výchově je typizace součástí jakékoliv tvůrčí exprese: i kdyby žák třeba jen kreslil motýla, musí do potřebné míry zvládnout typizaci: jak sdělit “ideu motýla” prostřednictvím “udělané věci” – typu? Během procesu tvorby nebo když je dílo dokončeno lze vést dialog o tom, jak která jednotlivá vlastnost přispívá k hodnotě díla a jak by případně mohla být zlepšena, aby se dílo dalo lépe autentifikovat. Je jasné, že přitom zásadně záleží na hloubce myšlenky a na schopnosti ji do díla co nejlépe vtělit. Kresba, která jen bezmyšlenkovitě opakuje dávno známé schéma, není hodnotnou expresí, protože není dobrou vizuální metaforou: je to jen značka či znak nesoudí jednoduchý význam. Teprve tehdy, když vyjádřené vlastnosti co nejlépe podporují autorský záměr a ten je nesený dostatečně hlubokou myšlenkou, stává se kresba hodnotným expresivním dílem. Snadno se o tom můžeme přesvědčit při diskusi o díle, která se zaměří na to, v jaké míře výtvarné vlastnosti díla podporují jeho expresivní kvality a přispívají tím k sdělnosti vizuální metafory zprostředkované dílem. Přitom zřetelně vynikají rozdíly mezi “mělkostí” a “hloubkou” myšlenek dílem vyjadřovaných.