ZEPTALI JSTE SE

V minulých odpovědích jste uvedl tuto myšlenku: „v praxi však o rozdílech mezi užitím, slov, obrazů, tónů nebo třeba gest rozhoduje kvalita “směsi” exemplifikace, denotace a exprese za daných okolností. I navyklá situace všedního dne se díky tomu za příhodných okolností může pro vnímavého diváka stát expresí: obrazem nebo scénou vyjadřující své téma.“
Mohl byste, prosím, rozvést v příkladech ony běžné situace a odlišit je od exprese ve světě umění? Vaše úvaha by mohla mít výklad, že určité třeba jedinečné nebo syté zážitky našich životů jsou vlastně uměním, ale tak jste svou myšlenku zřejmě nezamýšlel.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za podnětný dotaz.
Ve filozofii existují přístupy postavené na myšlence, že cílem života by mohlo či snad mělo být tvořit z něj umělecké dílo. V principu to znamená zaujímat vůči svému životu jak potřebný odstup, tak aktivní tvořivou účast, aby jej člověk mohl zároveň utvářet i nahlížet se snahou vtisknout mu určitý punc autorství a současně s tím udržovat citlivost této své “tvorby života” pro kulturní, sociální a přírodní kontext. To je především mravní nárok. Nicméně předpokládá značnou míru vědění o světě a o sobě v souvislostech světa.
Bez tohoto vědění nelze tvořit, ale bez něj nelze ani nic pořádně “vidět” v tom smyslu, že situace všedního dne se pro svého vnímatele stane “obrazem nebo scénou vyjadřující své téma”, jak bylo řečeno minule. Takové “vidění” je závislé na “vědění” a jedno i druhé závisí na dovednosti sdělně vyjádřit příslušný obsah – závisí tedy na expresi. Jenomže k ní autor potřebuje nejenom mnohé “vidět” a “vědět”, ale také “tvořit”. Přitom se musí potýkat se svými nedostatky, které jeho schopnost “vidět”, “vědět”, “tvořit” různě omezují. Kromě toho se každá expresivní tvorba musí vyrovnávat se zásadním vlivem kulturního kontextu, tj. s expresivními díly, která již byla vytvořena.
Pro autora, který nemá ambice prosadit se v umění, nemusí být vliv kulturního kontextu příliš zřetelný, ale přesto na něj vždy působí, protože je nutnou podmínkou každého výchozího rozhodnutí “jak” a “co” tvořit. Nápadný se pak stává v okamžiku, kdy se autor pokusí účinněji vstoupit do kulturního prostoru. Jeho dílo bude podrobeno hodnocení a výběru ze strany přijímacích komisí uměleckých škol, kurátorů výstav, ostatních autorů, uměleckých kritiků atd. Ale i když se pokusí prosadit jenom třeba na Internetu, narazí na kritiky převážně anonymní veřejnosti, nebo se stane předmětem nekritického zbožňování atp., což všechno jeho tvorbu ovlivňuje v mnoha různých podobách a variantách.
Z toho všeho má být znát, že exprese, resp. expresivní tvorba v žádném případě není samozřejmost, která “spadne z nebe”. Každá snaha o expresivní projev vyrůstá ze svého kulturního kontextu a její kvality jsou podmíněné kulturně podmíněnými hodnotami autorského “vidění”, “vědění” a schopnosti tvořit právě to, co má být podle autorského záměru vytvořeno.
Budeme-li tedy slovo “umění” chápat jen jako obecné označení pro pozitivní hodnotu, pak lze i jedinečným či sytým životním zážitkům připsat umělecké rysy. Jak bylo ale výše popsáno, i v takovém případě musíme brát v úvahu, že schopnost zahlédnout v životních situacích umění závisí na rozvinutých schopnostech vnímatele “vidět”, “vědět” a “tvořit” v závislosti na kulturním kontextu. Jeho vliv je vesměs implicitní, ale není o nic méně působivý.
Budeme-li chápat umění úžeji jak je obvyklé, tj. jako určitou kulturní doménu se svými specifickými, historicky proměnlivými pravidly, pak nejde jen o vzpomínané “zahlédnutí” umění v situaci, ale především o tvůrčí expresivní vyjádření toho, co bylo zahlédnuto: o vyjádření dostatečně silného tématu, které se dokáže prosadit v konkurenci mezi všemi ostatními uměleckými díly. Umění v tomto smyslu je explicitně veřejná, společenská, kulturní, mnohdy i politická záležitost podmíněná mnoha nároky a pravidly, zjevně to není jen privátní autorský jev.