doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
KATEGORIE VÝTVARNÁ VÝCHOVA >> Výtvarná výchova, artefiletika, arteterapie
Učitel, v teorii se věnuje didaktice a expresivní výchově
Od roku 1989 dosud působí jako akademický pracovník na katedře výtvarné výchovy. Absolvoval Pedagogickou fakultu UK v Praze. Předtím osm let pracoval jako učitel základní školy v Praze a poté současně s výukou didaktiky na VŠ přes dvacet let vyučoval na základních nebo středních školách. Je autorem nebo spoluautorem individuálních a kolektivních monografií a článků v recenzovaných časopisech.
ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>
ZEPTALI JSTE SE
Navazuji na předchozí dotaz o obtížích komunikace v hodnocení expresivních disciplín. Nyní dotaz zužuji: Jaké je tedy vhodné hodnocení pro výtvarnou výchovu? Jak je teoreticky zakotveno?
ODBORNÍK ODPOVÍDÁ
Děkuji za dotaz, vlastně jsem na něj již do určité míry odpovídal v předcházející odpovědi. Hodnocení ve výtvarné výchově, ale podobně i v ostatních expresivních oborech, by především mělo být formativní (tj. opřené o pojmy, které pomáhají žákovi vysvětlovat jeho zkušenost a zasazovat ji do kulturních kontextů) a mělo by směřovat k tzv. autonomnímu hodnocení ze strany žáků. To znamená, že hodnocení by se měl žáka sám aktivně naučit natolik, aby rozuměl výtvarným činnostem, aby dokázal soudit a usuzovat o výtvarných dílech s patřičnou znalostí a zároveň s uplatněním vlastní subjektivity. K tomu je nutné nabízet žákům pojmy, které jim umožní analyzovat jejich výtvarnou tvůrčí zkušenost a estetické zážitky s bytelnou oporou ve znalostech kulturních kontextů. Jedno bez druhého postrádá smysl. Konkrétní cesta ve výuce vede přes propojování vlastní zkušenosti z výtvarné tvorby s analýzou uměleckých výtvarných děl. Přitom je plodnější postupovat od současných děl k těm starším (tj. ilustrovat minulost prostřednictvím současnosti), nikoliv naopak, jak bývá v praxi obvyklé. Pro učitele, který je vybavený hodnotnými znalostmi analýzy, by to neměl být problém, zejména opře-li se o promyšlenou práci s alteracemi a s diskusí o nich a jejich širších souvislostech v umění a estetice. Přitom je zapotřebí věnovat se analýze symbolizace ve všech hlavních typech (denotace, exemplifikace, exprese) a vzhledem ke všem hlavním zážitkovým nebo zkušenostním komponentám (tematické, konstruktivní, empatické a prožitkové) v jejich vzájemných vztazích a v návaznosti na umělecký kontext. Z hlediska současné kultury vyučování a učení je důležité, aby se žáci sami co nejvíc zapojovali do přemýšlení a hledali jasně zdůvodněné argumenty pro své soudy a úsudky o hodnotách díla. Učitel jim v tom má pomáhat tím, že jim poskytuje znalosti – pojmy z příslušných kontextů (kulturně historického, esteticko-vědního, společenského atd.).
