ZEPTALI JSTE SE

Nedávno jsem se účastnila diskuse o způsobu hodnocení v expresivních disciplínách. Těžko jsme hledali společné pojmy zejména s hudebníky, protože za tvorbu bez upřesnění a vysvětlení považovali jakoukoli interpretaci a to i sborovou. Můžete vysvětlit obtíže na tomto rozhraní a navrhnout pojmy, kategorie, či fáze tvorby, které by pomohly s objasněním mezních stavů? (nácvik etudy, přednes, tvorba, interpretace) Děkuji.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za velmi podnětný a zároveň mimořádně náročný dotaz.
Na malém prostoru, který máme k dispozici, určitě nezvládnu víc než jen náznaky odpovědi, ale aspoň se pokusím. Pro hlubší přemýšlení navrhuji opřít se o Goodmanovo rozlišení tzv. alografických druhů umění od autografických. Alografická umění jsou ta, která jsou přístupná notaci, tj. lze je reprodukovat prostřednictvím zaznamenané notace; typicky díla hudební opřená o hudební notaci. V tradici hudby platí, že hudební interpretování notace je chápáno jako tvorba, přestože je odlišováno od tvorby skladatelské. Blízké je tomu v některých ohledech i taneční umění, které také zná notace (např. Labanova notace) a také uznává opakování téže notace za hodnotnou tvorbu. Oproti tomu ve výtvarném umění, typicky v malbě, žádná podobná opora v podobě notace neexistuje; jedná se o autografické umění, v němž každé opakování téhož “vzorce” je pokládáno za neplnohodnotnou reprodukci nebo za falzum. Mezi oběma těmito polaritami existuje mnoho různě odstupňovaných přechodů; je skutečně rozdíl mezi nácvikem etudy a hudební interpretací náročné skladby Domnívám se, že není dost dobře možné stanovit přesnou kategorizaci, která by sama o sobě vystihovala míru či hodnotu tvorby. Nicméně užitečné řešení nabízí T. Kulka ve své duální teorii hodnoty. Z ní vyplývá, že hodnotu tvorby (přinejmenším pro tu stránku díla, kde má estetické hledisko smysl) je nutné posuzovat ze dvou hledisek: estetického a uměleckého. Estetické hledisko se ověřuje návrhem a posuzováním dílčích změn, tzv. alterací, které mají dílo zlepšit v rámci jeho vlastního pojetí (“gestaltu”). Umělecké hledisko lze ověřovat jedině v historickém kontextu, a to mírou inovativnosti a mírou vlivu díla na další vývoj umění. Lze tedy soudit, že při každém novém provedení hudebního nebo dramatického díla lze vhodně prověřovat estetickou hodnotu prostřednictvím alterací (a hudebníci nebo divadelníci to skutečně dobře znají ze zkoušek), zatímco uměleckou hodnotu jedině porovnáváním v širším kulturním rámci určitého stylu či typu tvorby. Ale tento postup se dá uskutečnit kupř. i ve výtvarné tvorbě, také u ní lze používat alterace nebo srovnávání v kontextu určitého stylu. Konkrétní míru nároků na inovativnost, nebo naopak na specifickou dokonalost opětovné interpretace, je ale možné stanovovat jedině v určitém situačním kontextu a ko-textu, kdy velmi záleží na schopnosti hodnotitele “vidět” nebo “slyšet” ty subtilní detaily díla, které rozhodují o jeho kvalitách. To ovšem kromě smyslové senzitivity předpokládá dostatek cviku i dostatek znalostí.