ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, mohl byste, prosím, vysvětlit, k čemu jsou v expresivních oborech dobré metafory? A třeba dodat příklady dobré a špatné praxe?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz.
Pojem “metafora” se dá vykládat z mnoha různých hledisek, ale v tomto případě bych položil důraz na tvůrčí a tvořivou povahu metafory. Tvorbu chápeme jako vyvažování mezi reprodukcí (opakováním známého) a inovací (vytvořením nového, dosud neznámého) s převahou inovace. V dobré metafoře (míním tu “živé” metafory) je tato pomyslná směsice známého s neznámým namíchána tak, že silněji převažuje neznámé: metafora svým obsahem přesahuje jak navyklý význam, tak samotný smyslový dojem (např. hudební výraz není ani jen nositelem významu, ani jen zvukem, podobně výtvarný výraz není ani jen nositelem významu, ani jen vizuálním jevem – musí být obojím). Proto porozumět metafoře a natožpak ji vytvořit vůbec není jednoduché – nestačí nám k tomu navyklé automatismy, ale musíme si s ní “dát práci”. Do ní patří – a na to pozor – nejprve dobrá znalost tradice, na kterou metafora navazuje tím, že se vůči ní vymezuje, protože ji přesahuje svou inovativností. Tím se živá metafora podstatně liší od významu (významu slova, obrazu, gesta). Zacházení s významy musíme mít natolik zautomatizované, aby nás nerušilo při úsilí vyjádřit se a porozumět, např. při běžné mluvě (srov. s tím pokusy vyjadřovat se a rozumět v dosud dobře nezvládnutém cizím jazyce). Jenomže u “živé” metafory se na automatismus nedá spoléhat, naopak, v jejím případě je návyk krunýřem, který brání zrození dobrých metafor. Z toho plyne, že mezi běžným vyjadřováním a vyjádřením metaforickým je pomyslná mezera, někdy i propast. Nelze ji přeskočit (cákaním barvy na papír se žák nestane Pollockem!), jen vytvořit dobrý most – pro-pra-co-vat se k dobré tvorbě. Není to vůbec jednoduché zejména pro vzdělávání a výchovu, protože na cestě hrozí mnoho překážek a selhání. Typickým příkladem jednoho typu “špatné praxe” je přecenění spontaneity bez dostatečné znalosti tradice, na kterou tvorba navazuje: “vaření z vody” (v současné době příznačně hlavně v praxi výtvarné výchovy). Opačným extrémem je nadměrné podvázání tvořivých potencialit, přílišný důraz na dril (např. trénink samotné techniky nebo memorování znalostí bez ohledu na pochopení širších a hlubších souvislostí tvorby a osobní angažovanosti v ní; hrozí spíše v hudební výchově nebo ve výchově literární). “Dobrá praxe” by se tedy měla těchto extrémů vyvarovat a nacházet plodné napětí v nitru polarit. Snadno se to řekne, nesrovnatelně hůře udělá…