ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den,
je divadlo performance?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Ó jé, tady se dostáváme na pole dosti složité.
Pokusím se ‒ na základě „klasiků“ ‒ o výklad, který mi vyhovuje. Základní odpověď ale může znít: je i není. Pozornost k „performanci“ obrátil v sociální psychologii 60. let XX. století E. Goffman. Říkal tak aktivitám, jimiž se někdo někoho snaží ovlivnit tím, že mu svým chováním „kreslí“  obraz toho, jak chce být vnímán. Dalším důležitým člověkem na tomto poli byl např. americký profesor a divadelník, R. Schenchner.  Slovem performance označuje vše od rozmanitých činností každodenního života až po rituály a konvence. Podstata performance je podle něj „akce, interakce a vztah“. Fyzicky přítomní lidé tak či onak ukazují své chování/jednání jiným přítomným lidem. Takové užití obsahu pojmu ‘performativita’ má pak zase blízko k našemu pojmu ‘nespecifická scéničnost’ z dílny profesora DAMU, J. Vostrého. Jde o scénování/ukazování chování, ale mimo divadelní jeviště, v běžném životě (sebestylizace, předvádění se, scénky, stylizace chování v souvislosti s výkonem např. profesní role atd.). Ale stejně tak se slovem ‘performance’ dají označovat i umělecké a přímo i divadelní aktivity. Ostatně, mezi performance řadí Schechner i umění. Jistá komplikovanost jednoznačnýách výkladů pojmů pak přichází třeba z této strany. E. Fischer-Lichte říká naopak o divadle: „Divadlo se děje, když osoba (A) předvádí něco, např. jednání (X), zatímco nějaká jiná (S) přihlíží.“ Pak tedy snadno souhlasíme s jiným teoretikem, A. Kottem, s tím, že „… platí pro všechny formy divadla, včetně performačního umění.“ Vezmeme-li tedy performanci jako jev divadelní (a to lze snadno), bude se nám hodit, že J. Gajdoš o ní hovoří takto: „Spíše než o herectví jde v něm o zvláštní druh hraní na hraně reálu a představování“. A znovu Kotte se domnívá, že performační typ hry de facto „… znemožňuje publiku rozlišit pravé od falešného, originál od napodobení. Vše zdánlivě pravé a autentické se ukáže jako hrané a ve skutečnosti probíhá pouze hra.“ Na druhou stranu ale, byť je to hra, někteří(!) performeři testují jisté možnosti člověka a spatřit tak lze i sebeohrožování či dokonce sebezraňování (jako třeba Atheyho performance představující Sv. Šebestiána propíchaného (skutečně) šípy). Jindy ale performerka Abramovič např. jen nehnutě (mimochoden, třeba osm hodin) seděla ve výstavní síni a kdokoliv si mohl na libovolnou dobu sednout proti ní a prožívat společné mlčení s pohledy do očí.