ZEPTALI JSTE SE

V nějakém článku o muzikoterapii jsem četla, že není vhodná pro jedince s epilepsií. Máme ve třídě integrovaného žáka s epilepsií. Může se třídou absolvovat plánovaný prožitkový muzikoterapeutický program? Nechceme, aby u něj došlo k nějakým zbytečným zdravotním komplikacím….Pěkný den, V.H.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
Váš dotaz je častý a odpověď na něj není zcela snadná. Nicméně vám přiblížím alespoň svůj názor opřený o mou více jak dvaadvaceti letou praxi profesionálního muzikoterapeuta. V odborné literatuře, ve sbornících a článcích se můžeme skutečně na mnoha místech dočíst o kontraindikaci muzikoterapie pro specifické skupiny dětí a klientů. Věc se má tak, že již minimálně deset let pozoruji tuto neblahou publikační tendenci. Můžeme se dočíst, že muzikoterapie má kontraindikaci právě pro lidi s epilepsií. Vzniká zde zvláštní obraz, kdy autoři jako kdyby jeden od druhého opisovali stále to stejné, aniž by takový názor měli blíže i přesněji odborně podložený (lékařsky, neurologicky, psychologicky, speciálně pedagogicky a především muzikoterapeuticky). Zkrátka stalo se z toho jakési všeobjímající tvrzení, které někteří berou jako univerzální či absolutní pravdu. Můj odborný názor je jiný. Za svou dlouholetou praxi jsem nezaznamenal ani jediný případ kontraindikace právě pro jedince s epilepsií. V každé skupině, se kterou dlouhodobě pracuji, mám vždy několik dětí či klientů s epilepsií. Pokud by zmíněné tvrzení bylo pravdivé, nemohli bychom vůbec s takovými jedinci muzikoterapeuticky pracovat. Opak je pravdou. Celostní muzikoterapie vždy snižuje počet epileptických ataků a i děti, které přijdou do školy po noci plné epileptických příhod, jsou po hodině mé práce zcela v normálu, zpět a začínají běžně fungovat. Dále cituji svůj vlastní odborný text, který se diskutovanou problematikou odborně a ze široka zabývá. Text je aktualizován a upraven tak, aby odpovídal současným poznatkům.
V odborné literatuře, v časopiseckých článcích, na odborných konferencích, přednáškách i seminářích se stále opakují zmínky, kapitoly a promluvy o kontraindikaci muzikoterapie, ovšem i hudby, přesněji řečeno poslechu určité hudby, ať už jde o poslech konkrétních autorů – hudebních skladatelů, skladeb, žánrů nebo skupin různých nástrojů. V literatuře se můžeme dočíst (např. Kantor, Lipský, 2009, str. 109-110), že mezi diagnózy s kontraindikací na muzikoterapii a poslech hudby patří epilepsie, či muzikogenní epilepsie, akutní psychotické stavy, úzkostné stavy, slabá Já-struktura, diagnózy, které obsahují problematiku sexu ve spojení se zneužíváním, také jakýsi druh alergie na hudbu, rovněž některé formy amuzie a tak podobně. To jsou v literatuře nejčastěji uváděné situace (nám to ovšem v určitých případech připadá, že jednou někdo něco takového slyšel, četl, či napsal a další autoři už dále jen kompilují).
Na rozdíl od jiných autorů, kteří se vyjadřují ne zcela jasně a nevychází z vlastní praxe, ani neříkají, jaká diagnóza nebo kombinace diagnóz má kontraindikaci na muzikoterapii a všechny další okolnosti, které s tím souvisí, přináším autonomní a praktický rozbor. Jaká hudba a jaké vnitřní a vnější vlivy předcházejí určité situaci, se většinou v literatuře nedovíme. Z psaného netušíme, jaký je průběh pozorovaného jevu – kontraindikační situace – v částech ani souhrnně.
Z těchto důvodů přináším náhled na kontraindikaci muzikoterapie z vlastní dlouholeté praxe. Za jedenáct let praxe nemůžeme nikdo z nás, kteří pracujeme důsledně podle pravidel artikulované metody, uvést ani jeden takový případ. Tedy, že by naši klienti měli reakci takového typu, že bychom ji v souvislosti s jejich diagnózou mohli označit za kontraindikaci muzikoterapie. V takřka každé terapeutické skupině, se kterou dlouhodobě pracujeme, se nachází více klientů s epilepsií nebo epileptickými záchvaty. V jiných skupinách pracujeme úspěšně s psychotiky, a dokonce ve smíšených skupinách psychotiků a klientů s mentálním postižením. A nic, co by jenom náznakem podepřelo tvrzení o kontraindikaci muzikoterapie na tyto diagnózy, jsme nezaznamenali, ani jediný případ. Uvědomme si, že hovořím o dvaadvaceti letech mé muzikoterapeutické práce, které představují devatenáct – dvacet tisíc hodin muzikoterapeutické mé vlastní praxe!
Zamysleme se nad zdrojem těchto informací, nad jejich skutečným významem a příčinou. Jaké jsou podmínky vzniku patofyziologických reakcí klientů? Pokud je vůbec můžeme takto označit. Kritérií můžeme nalézt celou řadu. Ovšem, kdo přesně popisuje situace, zdroje, impulzy a skutečné příčiny tohoto jevu? Nebo v literatuře popisovaný kontraindikovaný stav vyvolal snad jen poslech určité, blíže nespecifikované hudby za nejasných okolností a neznámých vnějších i vnitřních podmínek? Další otázkou je, na jakou muzikoterapii byla taková reakce, abychom mohli začít hovořit o kontraindikaci. Čí metodou ten který odborník pracoval a jaké jsou k tomu podklady? Ani dlouhodobé výzkumy nic takového jednoznačně neprokázaly a vlastní pozorování už vůbec ne, právě naopak. Psychiatrie a neurologie, psychologie a psychoterapie uvádějí jen velmi neprůkazné případy, jejichž výskyt je rovněž zcela minimální, spíše ojedinělý a více než vzácný, a jak už jsem pravil – okolnosti jsou nejasné. Otazníkem je rovněž, zdali pracoval s takto reagujícími klienty odborný muzikoterapeut, nebo zda šlo jen o odborníka jiné specializace, který použil nějakou hudbu bez hluboké znalosti problematiky a bez dlouhodobých praktických zkušeností a odborného výcviku.
Případy uváděné v literatuře, např. muzikogenní epilepsie, tzv. muzikolepsie, nebo různé formy amuzie nebo alergie na hudbu, jsou natolik vzácné a opět nedoložené přesnými fakty, že použití tohoto argumentu je velmi diskutabilní. Zde musím opět připomenout, že muzikoterapie se nerovná hudba a hudba sama neléčí. Pokud už vznikne nějaký problém, vždy jde o reakci na nějakou konkrétní hudbu určitého, třeba z pohledu celostní muzikoterapie zcela nevhodného typu a charakteru, nikoliv na muzikoterapeutickou metodu, která kupříkladu takovou hudbu vůbec nepoužívá. Nebyl doposud učiněn přímý, cílený výzkum určité konkrétní muzikoterapie a popisů reakcí pacientů na ni, tudíž nám celá problematika kontraindikace muzikoterapie připadá jako matoucí, raději by se neměla za současného stavu věcí vůbec zmiňovat, a pokud, tak s mnoha otazníky. Než vyslovíme jakýkoliv závěr, měla by zaznít odborná polemika. Spíše bychom měli bádat a hovořit o tom, která hudba člověku prospívá, která ho léčí, a to opět celostně. Primárním úkolem praktické muzikoterapie není zkoumat a testovat, která hudba nebo zvuky člověku škodí, neprospívají, či jsou nepříjemné a proč, ale naopak terapeuticky působit, tedy poskytnout klientovi muzikoterapeutickou hudbu zdraví prospěšnou, veskrze příjemnou a bezpečně podporující terapeutický proces ve všech složkách i v celku.
A jaká že to je muzikoterapeutická hudba? Na to může dát kvalifikovanou odpověď pouze odborně vzdělaný muzikoterapeut (muzikoterapeuti) s dlouholetou praxí v terénu, pracující tak říkajíc celoplošně, v nejrozmanitějších klientských skupinách a rovněž individuálně. A co je podstatné, pracující konkrétní muzikoterapeutickou metodou, která je dostatečně rozšířená (například v ČR), kterou pracuje v daném teritoriu minimálně dvacet muzikoterapeutů, kteří díky tomu mohou porovnávat a dlouhodobě (aspoň pět let) hodnotit výsledky a výstupy své práce. Dlouholetý a validní výzkum zatím nebyl realizován, neboť pro něj doposud nejsou vytvořeny náležité podmínky. Tedy jsme odkázáni na fundované zprávy z praxe (nikoli na stále dokola opisovaná tvrzení) a toho bychom se měli přidržovat.
Základní vysvětlení problematiky, která hudba, či zvuky člověku neprospívají, ba dokonce mu při dlouhodobém poslechu škodí, by si vyžádal další článek. Popisujeme zde základně účinky celostní muzikoterapie s vnímáním a chápáním termínu celostní tím nejširším možným způsobem. To znamená, že chápeme člověka v procesu muzikoterapie celostně – holisticky. Tím samým způsobem ovšem nahlížíme muzikoterapii jako součást terapeutického systému vytvářeného po tisíciletí člověkem. Lidskou bytost a lidskou společnost chápeme jako nedílnou součást přírody, naší Země a Vesmírného celku. Stručně řečeno, nesouhlasím se souborem tvrzení a zpráv o kontraindikaci muzikoterapie v jakémkoliv ohledu. Je nezbytné stávající názorovou bariéru prolomit a nahradit ji optimistickým prostorem, který nám bude sloužit k tvořivé muzikoterapeutické práci bez zbytečných omezení a strachů. Pojďme v muzikoterapii pozitivně pracovat na tom, co je terapeuticky účinné, a tudíž vhodné, podpůrné a celku prospěšné. Přestaňme se děsit nepodloženými tvrzeními. To ostatní nám vyvstane samo, neupotřebitelné logicky zůstane stranou, zanikne na „muzikoterapeutickém smetišti“.
No a ještě pro dokončení odpovědi na vaši otázku. Muzikoterapii by měl vždy provádět odborně vyškolený muzikoterapeut mající náležitý výcvik. Z vaší otázky také nevyplývá, jakým způsobem chcete muzikoterapeuticky působit? Jakou metodou, jakými technikami a postupy? Také nevím, jaký typ prožitkového programu máte na mysli. Z těchto důvodů nemohu zcela přesně odpovědět na váš dotaz. Musel bych přesně znát podrobnosti. Na základě zmíněného bych teprve mohl připravit odbornou radu a doporučení. Nicméně alespoň obecně jsem se vám snažil popisovanou problematiku přiblížit. Pokud budete chtít dále pokračovat v otázkách, formulujte prosím přesnější dotaz. Děkuji a na shledanou, Lubomír Holzer.