ZEPTALI JSTE SE

Na kurzu dramatické výchovy lektorka používala postup, že než jsme začali hrát v nějaké scénce, měli jsme nejprve několik vteřin setrvat ve výchozí pozici, která měla předznamenat naši hru. Měly tak u nás vznikat pocity odpovídající pocitům postavy. Někdy to fungovalo, někdy ne. Má tato technika nějaké opodstatnění?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Má.
Minimálně to ryze empirické, totiž že to opravdu může fungovat. A dokonce bychom našli i psychologickou teorii emocí, která takovou zkušenost potvrzuje. Jde o teorii nazvanou podle W. Jamese a C. G. Langa , kteří byli ve shodě i v tom, co se stručně vyjadřuje tezemi typu “Rozběhl jsem se, a proto jsem dostal strach.” Jak patrno, běžně se uvažuje opačně. Jamesova-Langeova teorie tedy de facto říká, že zdrojem emocí je reagování periferie našeho těla na určitý podnět. Různé výzkumy teorii prověřily a byly i shromážděny důkazy, které ji vyvracejí. Na druhou stranu ale teorii – byť s jistým posunem – “podepřel” nedávno portugalský neurovědec A. Damasio (viz jeho kniha Descartesův omyl).
Nehybná konfigurace těla do určité pozice je jakoby momentkou či výsekem fyzického reagování na určitou situaci. Můžeme tedy, jsme-li příznivci Jamesovy-Langeovy teorie, tento postup v “DV” užívaný (vedle fungování zmíněné zkušenosti) připsat obecně i jejímu vlivu na metodiku takovéto herní práce. Je tu ale další moment, totiž jakési spojení fyzické a emoční paměti (možná i za účasti tzv. zrcadlových neuronů). Součástí každého štronza je nutně nějaký posturický prvek, který má organismus hráče již spojený s určitým typem prožitku. Některé prvky konfigurace těla a obličeje jsou nám jako lidem společné – skleslost je jak v rejstříku emocí, tak v projevech chování u lidí zcela běžná. Kromě toho tu pak může být ale i specifikum, třeba určité gesto hodně typické pro konkrétního člověka. A jeho “pocit” při vykonání takového gesta může být odlišný od pocitů jiných, kteří by takové gesto udělali.
Techniku, kterou lektorka používala, lze obecně považovat za funkční.