ZEPTALI JSTE SE

Minule jste psal, že stav nouze přinesl různá témata i pro divadlo nebo dramatickou výchovu. Dovedu si představit, že by se dalo dramatizovalo dění v tom “domácím vězení”, jak píšete. Rodinné hádky, nečekaná odhalení a tak podobně. Jak byste si ale představoval dramatizace chování, jak píšete, “strany a vlády” třeba na základní škole?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Ano, to je představa problematická. Kupř. premiérovy, již hojně komentované, dvoutýdenní březnové performance na téma “vláda je krizový štáb!” (i když krizový štáb měl být krizový štáb, a to v souladu s příslušným zákonem, a ne vláda) by mohly být zajímavé nepochybně spíše pro divadlo (viz např. představení Republiky “boss Babiš” ještě z času předkoronavirového). Dovedu si představit, co by v některých lokalitách mohla třeba cílená školní satira obracející se vůči konkrétním politikům aktérům takových edu-dramat způsobit. Nepíše se mi to snadno. Může to zavánět předlistopadovými ustrašenostmi typu “hlavně opatrně”. Nicméně chci tím říci, že nemíním plošně vyzývat v této poradně, aby si školy pěstující drama pohrávaly třeba právě s výše zmíněnými performancemi. Současně jim ale neříkám: Nedělejte to.

Mám na mysli spíše něco jiného, jev – řekněme – obecnější povahy. Již polovině 90. let vyšla poprvé kniha neuropatologa F. Koukolíka a psychiatričky J. Drtilové “Vzpoura deprivantů”. Tehdy autoři upozornili na problematický typ osobnosti, v podstatě sociálně úspěšné psychopaty, kteří mají stále větší šance obsazovat moc. Psychopati byli a budou a budou to zkoušet. Postupem času se začal ale objevovat ten úkaz, že k podpoře veřejného vlivu různých deprivantů se hlásí stále více lidí otevřeněji a otevřeněji. Sociálně úspěšní psychopaté dokáží být velmi atraktivní, zejm. pokud lidé nejsou s to tuto jejich podstatu rozpoznat. Přičemž “vkus” voličů je samozřejmě rozmanitý, a to nejen ten “sociální”, ale i ten estetický. Takže když se např. – se svým typem vkusu – podívám okolo, chápu, proč volit tak hezkou dámu, jako je Z. Čaputová, ale s mým vkusem už nejdou dohromady četní pánové, kteří ji na vysokých postech obklopují v okolních zemích; někteří mi připadají dokonce “oškliví”, ale i s tím se dá pracovat divadelně; a opakuju – estetický vkus je věcí velmi individuální). V tisku i v různých analýzách se objevují už běžně názory, že (např. zejména s rozvojem velkých korporací; s rychlostí života; s neblahými stránkami potenciálu internetu atd.) je jakoby počet deprivantů toužících po moci stále viditelnější a stále přitažlivější.

A tady jsme u toho, proč hrát i v edu-dramatu o moci, o tom, kdo po ní touží, co to pro koho znamená, proč “doba přeje” úspěšným psychopatům, narcisům atd., i když to místy postrádá logiku (Trumpa prý volí i ti, v jejichž ekonomickém zájmu jeho prezidentování opravdu není …). Dramatická výchova nám při zachování principu toho, o čem chceme hrát(!), umožňuje změnu reálií, nenutí nás hrát o konkrétním Petrovi či Pavlovi, ale o “modelech”. A na tom se klienti našeho oboru mohou učit kriticky myslet, rozpoznat deprivanta, porozumět tomu, proč ho tolik lidí vzývá a chce a hledat cesty, jak udržet před mocichtivými a totalitářskými týpky uhájit demokracii.
Podle mých pozorování se školy zatím aplikované psychologii věnují nedostatečně. Náš obor je rozhodně jednou z možností, jak to měnit.