ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, o artefiletice se lze dočíst, že je jedná o koncepci založenou na chápání expresivní tvorby jako způsobu poznávání, která je opřená o metodickou syntézu exprese s reflexí. Mohl byste k oné metodičnosti promluvit blíže a uvést příklady, které učiteli přiblíží možnosti jeho praxe?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za dotaz směřující bezprostředně k praxi. Slovy “syntéza exprese s reflexí” se míní to, že expresivní tvorba sama o sobě neposkytuje (v našem současném kulturním kontextu) dost opor pro poznávací obohacení svých tvůrců nebo vnímatelů, pokud není provázena zpětným analytickým náhledem na ni v širších souvislostech. Důvodem je především jev, který hermeneutika s nepřehlédnutelnou přezíravostí nazývá “srozumitelnost sama sebou” a pověstný “muž z ulice” ho vystihuje rčením “kouknu a vidím”. Nechme tu stranou už Platónem zvažovanou převelice komplikovanou otázku “vidění” ve smyslu celistvého pochopení (např. v moderním Goodwinově konstruktu “profesní vidění”) a ponechme si jen ono nekultivované “kouknu a vidím”.
Přístup “kouknu a vidím” promítnutý do vzdělávací praxe vytěžuje spontánní dětské předpoklady k tvůrčí expresi (výtvarné, dramatické, taneční, hudební), ale nechá je vyznít do prázdna – dítě nedostane šanci ve vztahu k nim hlouběji přemýšlet, něco důležitého objevit, uvědomit si souvislosti mezi svou vlastní zkušeností a kulturním kontextem, k němuž se tato zkušenost vztahuje. A vinou toho nemá ani šanci svou expresivní tvorbu plodně rozvíjet. Přístup “kouknu a vidím” se dá studovat na typické úloze “nakreslete motýla”. Dětský tvůrce automaticky nakreslí oválné tělíčko, k němu čtyři oblouky křídel a do nich možná nějaké skvrny nebo kroužky. Motýl je rozpoznatelný, ale dětský tvůrce k němu nemá moc co říct.
Ilustrací přístupu “kouknu a vidím” je příznačný úkolový řetězec “zadání – tvorba – sdělení subjektivního postoje nebo prožitku”. Třetí článek tohoto řetězce bývá mylně pokládán za reflexi, ale není jí v pravém slova smyslu, protože jen upevňuje stereotyp navyklých automatismů. Funkcí reflexe je totiž objevit něco nového – “vidět totéž jinak”. To znamená všímat si dosud neviděných aspektů, objevovat dosud nerozpoznané souvislosti mezi sebou, světem a kulturou. K tomu ovšem samotné děti (nebo nepoučení dospělí) nemají dostatek znalostí a zkušeností. Proto jim nutně musí pomáhat učitel. Nikoliv snad hlavně tím, že by jim předem tyto znalosti pověděl (přestože i to bývá mnohdy zapotřebí), ale především tím, že zaranžuje expresivní úlohu tak, aby své tvůrce podněcovala k plnohodnotné reflexi spojené s podnětným dialogem: k otázkám po kontextu, k objevování dosud netušených souvislostí mezi sebou, světem, kulturou a k vidění “téhož jinak”.
Najít vhodné příklady didakticky cenné syntézy exprese s reflexí není snadné, protože taková syntéza vyžaduje na svém počátku plodný tvůrčí nápad a pro svou realizaci si žádá pečlivě promyšlený metodický postup. A tomu nemůže učitel dost dobře rozumět, jestliže nezvládá pojmy, které mu umožní se v něm vyznat. Právě proto se v artefiletice takové pojmy zaváděly či zavádějí a právě proto se tu mluví o “metodické syntéze” exprese s reflexí, tedy o syntéze dostatečně promyšlené. Konkrétní úvahy, které přiléhavě ilustrují tento způsob přemýšlení při aranžování úloh v praxi základní či střední školy najdou čtenáři kupř. na https://www.yumpu.com/xx/document/read/49036242/06-va-1-2-tvarnac-objektytext-k-obr-07-10-pf-ujep a ve spojení s teoretickým výkladem např. na http://www.kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=17&clanek=196.