ZEPTALI JSTE SE

Vyšla vám knížka Divadlo nebo život! Mám si ji koupit? :-)))

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

A podtitul jste si přečetla? “Metafora divadla jako prostředek poznávání” … Dost na tom záleží. A taky na tom, proč se o divadlo zajímáte či proč ho dokonce děláte. Důvodů může být přehršel a – jak jinak – mohou se samozřejmě různě proplétat. Možná děláte divadlo (-li ho děláte) proto, že jste tam potkala fakt dobrou partu, nebo abyste zažívala vzrušení z proměňování, možná proto, aby se na vás druzí dívali, možná proto, abyste dala průchod citům, které jinak “procházet neumějí”, nebo i proto, že vás to baví “technicky” a též proto, že takhle chcete měnit svět k lepšímu. Knížka je ale určena hlavně těm čtenářům, kteří vidí v divadle způsob poznávání lidí a jejich světa, rozkrývání skrytých významů, vyjadřování důležitých témat.
A tady jsou jakési dvě možnosti.
Ta první je naznačena v předchozích řádcích. Práce na některých (ano, ne na všech) inscenacích se může podobat práci v jakési laboratoři. Laboratoři “psychologické” nebo “sociální” atd. Ať již máme k ruce text hry slavného Wiliama S. nebo se k tomu, co bude nakonec na jevišti dobíráme autorsky. Analyzujeme situace, motivace postav, jejich charaktery, způsoby komunikace, vztahy, proměny atd. atd. A opět na to můžeme jít dvěma způsoby (což jest ovšem řečeno velmi schematicky). Jednak o “tom” hovoříme, příp. kreslíme schémata atd. Nebo: Prostě “to” hrajeme (rozehráváme, obehráváme, vyhráváme …). Analytickým nástrojem je sama “hra v roli”, neboť poznání a významy se mohou rodit právě v ní. Aniž bych chtěl snižovat číkoli divadelní úsilí, i tady zkusím rozlišit dvě možnosti. Jedna je ta, že se někdo skrze “divadlo” dobírá poznání, které je celkem všeobecně známé, ale třeba ne právě přímo jemu (jistě, narážím tu na edukační dramatiku nebo i teatroterapii a dramaterapii atd.). Druhá je ta, že divadelníci se snaží dělat to, co jsem v jedné z minulých odpovědí v této poradně označil za “výzkum divadlem”. Hledají něco, co se neví nebo zkoušejí hledat, jestli by se něco nemohlo vědět i jinak. A tady je pak na místě, když divadelník má talent a divadelní vzdělání. Ne nadarmo takové hvězdy jako Grotowski či Brook nazývali své “divadelní instituce” Divadlo – laboratoř nebo Mezinárodní centrum divadelního výzkumu. Nebo skvělý zdejší soubor Farma v jeskyni sám sebe definuje (na svém webu) jako studio “zaměřené na tvorbu, vývoj a výzkum lidského výrazu”.
Teď se ale musím vrátit k větě “a tady jsou zase dvě možnosti” (viz výše).
Nuže – druhá možnost. Spočívá v tom, že si vypůjčíme “divadelní kategorie” (tedy pojmy, za nimiž jsou ale praktické divadelní jevy, viditelné a slyšitelné při představení) jako výzkumné nástroje (prostředek, paradigma, filtr … lze označit různě) pro analýzu hlavně mimodivadelního lidského chování (případně i jiných mimodivadelních jevů). A o tom je knížka, která je předmětem této odpovědi.
Pohled na život jako na divadlo (metafora divadla) je používána od antiky, do novověku ji převedl zmíněný W.S. a metodologický nástroj pro společenskovědní výzkum z ní vytvořili v polovině XX. století zejm. K. Burke a E. Goffman. Tzv. dramaturgická metafora nebo metafora divadla tak začínala fungovat nejprve jako soubor základních otázek, které si klademe při analýze skutečného divadelního představení, ale můžeme je použít i pro analýzu lidských situací: kdo, proč, v jaké situaci, v jakých vztazích, co dělá a jak to dělá … Ale vyústit může logicky až do přístupů typu “Kdyby tato situace (třeba cosi při rodinné oslavě) byla narežírována takto záměrně režisérem, co by tím chtěl sdělit?, jaké téma situace vyjadřuje?”.
Metafora divadla je pro výzkum nedivadelní skutečnosti náležitá (i když jsem se setkal s akademiky, kteří nad ní ohrnovali nos). Proč, to stojí psáno v odstavci začínajícím slovy “ta první je naznačena v předchozích řádcích”. Divadlo má prověřené analytické nástroje pro výzkum života, takže kupř. psychologie si je může vypůjčit …
Zkoumat se tak dá ledacos. V rámci základních témat týkajících se lidských interakcí (s těmi to divadlo umí nejlépe) knížka popisuje i použití metafory divadla pro analýzy situací označovaných jako “životní divadýlka”, “scény”, předstírání, klamání, sebestylizace atd. atd. Dále ukazuje použití metafory performance pro analýzy ukázkových hodin v přípravě učitelů nebo metafory divadelníka při zkoumání některých parametrů učitelské profese. Ale též využití metafory scény při zkoumání scéničnosti až divadelnosti a dramatičnosti (kokořínské) krajiny. To vše proběhlo v rámci výzkumu autora v Ústavu teorie scénické tvorby.
Nu, posuďte sama.