ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, ráda bych se zeptala na váš názor. V své publikaci „Umění a sociální transformace: pravda, autonomie a společenské makrostruktury“ L. Zuidervaart (2015, s. 44) navrhuje zaměnit slovo exprese za slovo artikulace. Používá je jako synonyma, tedy v jeho podání tyto termíny splývají. Co z toho oborově vyplývá?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za podnětný dotaz. Ačkoliv Zuidervaartův přístup v této i v jiných jeho publikacích je blízký mému pojetí, v tomto detailu, na který se ptáte, s ním nesouhlasím. Zuidervaart jako by zde podlehl “magii slov”, jak před ní kdysi varovali Ogden s Richardsem, místo aby pečlivěji zvažoval významové a logické souvislosti pojmů.

Slova „artikulace“ a „exprese“ pocházejí z latiny a proto jejich různojazyčné evropské ekvivalenty, včetně angličtiny nebo češtiny, mají stejný významový základ. „Artikulace“ znamená členění, rozčlenění nebo článkování. „Exprese“ je totéž co vyjádření, výraz. Z porovnání obou významů vyplývá, že slovo „artikulace“ klade důraz na vlastnosti toho, co je vyjádřeno, zatímco ve slově „exprese“ se jedná především o vztah mezi obsahem a autorským způsobem vyjádření. Jinak řečeno, v souvislosti s artikulací se jednoduše ptáme, jak je něco vyjádřeno (členitě), u exprese nás zajímá složitější problém: co je vyjádřeno jakým způsobem.

V Goodmanově výkladu je exprese vysvětlena jako zvláštní způsob symbolického zprostředkování obsahu, který se vyznačuje tím, že má být interpretován nikoliv doslovně, ale jako metafora. To je typické pro umělecké vyjadřování: např. tóny houslí nemáme vnímat a interpretovat doslovně jako běžné zvuky, ale jako hudbu zprostředkující určité téma, čáry uhlem na papíře jako kresbu apod. Z toho plyne, že každá exprese (v tomto smyslu) musí být artikulovaná, ale nikoliv každá artikulace je expresí v tom smyslu, jak zde tento termín vykládáme.

Např. i jednoduchá oznamovací věta pronesená v běžné řeči jistě je artikulovaná, ale zpravidla nemá valný smysl ji interpretovat metaforicky, tj. jako plnohodnotnou expresi. Totéž platí pro jakékoliv faktické jednání. Také ono je artikulované (tj. utvářené jako soubor záměrně realizovaných, resp. konstruovaných vlastností), ale expresí se stává teprve v odpovídajícím interpretačním kontextu, kupř. v podobě umělecké performance.

Z toho všeho vyplývá, že Zuidervaartova záměna pojmu “exprese” za pojem “artikulace” není přínosná, protože hází do jednoho pytle dva různě zobecňující pojmy a tak vede ke ztrátě informace (rozlišení) nějak podobně, jako bychom pojem “jablko” nahradili pojmem “ovoce”. Zuidervaartova obava, že pojem „exprese“ je příliš spojen s ideálem autenticity či subjektivity, postrádá smysl, jestliže on sám prosazuje novotvar „intersubjektivní imaginace“. Jestliže právem chápeme, že lidská imaginace, přestože se uskutečňuje privátně v mysli subjektu, je svou povahou intersubjektivní, protože její reálné podoby jsou vždy předurčovány kulturou, pro expresi to samozřejmě platí o to nepochybněji.