ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, ráda bych se zeptala, zda byste mohl vysvětlit odlišné způsoby označování: jak jinak používáme slova, než třeba obrazy nebo tóny. Kdy se s tím učitel vlastně setká? Děkuji vám.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz.
Porovnáváme-li slova (mluveného nebo psaného jazyka) s obrazy (ve výtvarném projevu) nebo tóny (hudby), měli bychom si především uvědomit, že slova, obrazy i tóny musí být projeveny v nějakém “zjevném tvaru”, který může člověk vnímat svými smysly. To je nutná výchozí podmínka jejich působnosti. Jejím základem je fyzikální stránka existence daného jevu (zvuku, barvy atp.), která má různou intenzitu. Např. zvuk může být téměř neslyšitelný, nebo naopak ohlušující, barva může být tlumená, nebo oslňující atp.
        Spojením určité smyslové kvality s intenzitou se při vhodném tvůrčím uspořádání (strukturaci) dosahuje působivosti na vnímatele, aniž se cokoliv označuje: příkladem jsou hudební zvuky, tóny, melodie. Takto vytvořené “jednotky působnosti” nazýváme výraz: spojení autorského projevu (např. při hře na housle) s vnímaným jevem (hudebním zvukem houslí). Je nasnadě, že působnost výrazu závisí na kulturním kontextu (tradici, zvyku) a na způsobu jeho provedení.
        Chceme-li mluvit o označení – denotaci, musí být zavedeno spojení mezi vnímaným “zjevným tvarem” a jemu přiřazeným významem. V praxi se toto spojení ukáže a fakticky doloží pouze tak, že prokážeme zjevný vztah mezi dvěma jevy: např. mezi slovem “strom” a nějakým skutečným stromem. Přitom skutečný strom bychom mohli v této funkci nahradit jeho dokonalým zobrazením – dokonale zobrazujícím výrazem stromu. Takový vztah je z logického hlediska symetrický, protože slovo strom označuje stromy stejně, jako každý strom (či jeho ideální obraz) označuje slovo “strom”. Podobně symetrický je vztah třeba mezi notou “dvoučárkované c” a příslušným zvukem. Pouze platí-li tato symetrie, vznikne znak. Znak je tedy určen spojením dvou výrazů se stejným významem za daných okolností. 
        Slova jsou mezi všemi rozmanitými typy výrazů výjimečná tím, že patří do systematického kontextu jazyka a jejich znaková funkce je u rodilých mluvčích plně zautomatizovaná dokonalou zkušeností s rodnou řečí. Jazyk je (v duchu Hjelmslevova bonmotu) “univerzální překladač”, takže lze tvořit nová a nová slova jako znaky pro nové účely. Proto každý výraz, resp. jev je možné v “opačném směru” znakově určit příslušným slovem či větou, tj. příslušným konceptem. Díky pravidelnosti jazyka také můžeme mít k dispozici slovník: kódový klíč pro dešifrování slovních výrazů jakožto konceptů – pojmů.   
        Naše zkušenost s výtvarnými, hudebními, dramatickými, tanečními apod. projevy nás přesvědčuje, že mohou být v mnoha ohledech blízká slovům nebo slova různě využívají, ale nelze je úplně zaměnit běžným užíváním jazyka. Pro vystižení jejich shod i rozdílností zavedl N. Goodman rozlišení mezi denotací (označením), exemplifikací (předvedením) a expresí (vyjádřením). O denotaci jsme již mluvili – je to symetrický vztah mezi dvěma (a více) výrazy se shodným významem. Exemplifikace je zpřítomnění určité vlastnosti, např. obrázek zralé jahody exemplifikuje červenost. Pokud tuto barvu v opačném směru označíme (denotujeme) slovem “červená”, je zjevné, že toto slovo nepředvádí totéž, co obraz, ačkoliv má shodný význam (denotuje tutéž vlastnost: červenost). Proto z logického hlediska je exemplifikace (na rozdíl od denotace) asymetrický vztah     
       K exemplifikaci jahodové červeně ovšem nemusíme jahodu malovat, stačí ji samu přímo položit před oči: jahoda exemplifikuje červenost. Je jasné, že ta jahoda nemá žádný záměr exemplifikovat červenost, přesto ji však kdykoliv můžeme k takové exemplifikaci použít: jedná se o potenciální exemplifikaci. Jiný příklad: člověk, který je nešikovný a stále mu něco padá z ruky, exemplifikuje neobratnost, ale nedělá to záměrně. Proto mluvíme o nezáměrné exemplifikaci. Naopak, herec na divadle, který hraje nešiku, využívá exemplifikaci promyšleně: je to záměrná exemplifikace. 
       Herec na jevišti záměrně předvádí nešikovnost, ale on sám nešikovný vůbec nemusí být – je tedy obrazným vyjádřením příslušné vlastnosti, je reálnou metaforou nešikovnosti. V takovém případě mluvíme o expresi. Exprese je metaforická exemplifikace: obrazně předvádí rozmanité vlastnosti, ale nikoliv jen pro ně samé, ale proto, aby jejich prostřednictvím vyjádřila nějaké téma, příběh, hlubokou myšlenku Z předcházejícího výkladu by mělo být znát, že exprese zahrnuje jak exemplifikaci, tak denotaci. Záleží jen na tom, z jakého hlediska k ní chceme a potřebujeme přistupovat. 
       Po tomto velmi stručném úvodu se mohu pokusit odpovědět na předložený dotaz s pomocí zavedených pojmů. Užívání obrazů nebo tónů je v naší kultuře typické pro všechny expresivní projevy a jejich vrcholným kulturním představitelem je umění. Užívání slov je typické pro běžný jazyk, ale má také velkou oblast uplatnění v expresivních projevech: v literární tvorbě a v tvorbě dramatické. V praxi však o rozdílech mezi užitím, slov, obrazů, tónů nebo třeba gest rozhoduje kvalita “směsi” exemplifikace, denotace a exprese za daných okolností. I navyklá situace všedního dne se díky tomu za příhodných okolností může pro vnímavého diváka stát expresí: obrazem nebo scénou vyjadřující své téma.