ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, rády bych se zeptala, jestli je nějak vysvětlitelný rozdíl mezi tím jak dílo sama potichu “pociťuji”, když ho vnímám, a tím, když je o něm mluveno, dokonce i když o něm mluvím já sama jako učitel. Jsou to, podle mého, různé situace a různé interpretace. Počítá s tím teorie oboru? Není jedno “ničeno” druhým? Děkuji.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz. Může být podnětné nejprve se zamyslet nad tím, co by se stalo, kdybychom dílo “jen pociťovali”. To znamená, že bychom vůbec neměli žádný způsob jak o něm mluvit. Pak bychom neměli ani žádný jazyk. Jenomže bez jazyka bychom neměli ani žádnou společnou kulturu. Takže bychom neměli ani žádné kulturní dílo, včetně děl uměleckých. Otázka se tedy zřejmě netýká absolutního rozdílu mezi uvedenými situacemi, ale týká se kvality vztahů mezi nimi: jak se vzájemně může podporovat a nepotlačovat “pociťování díla” (jeho apercepce) s “mluvením o díle” (s jeho dialogickou reflexí). Zjevně jde o náročný problém míry. Kdybychom úplně potlačili dialog o díle, přišli bychom o jazyk a tedy o dílo samo (viz první argument). Ale ani druhá krajnost nemá smysl – kdybychom o díle jen mluvili, ale nevnímali ho, opět bychom o ně přišli. Jde tedy o to dobře využívat natolik jemný a výstižný “jazyk o díle”, který by co nejlépe podpořil “pociťování díla”. Drobný příklad: znalci vína si pečlivě pěstují a rozvíjejí “jazyk o chuti”, přesto ale nikoho ani nenapadne, že by si tím potlačili samotný prožitek chuti vína.