doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.
ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>
ZEPTALI JSTE SE
Na střední škole jsme měli “osobnostně-dramatickou výchovu”. Pak jsem zjistila, že v rámcových programech jde o dvě výchovy, osobností a sociální a dramatickou. Jak to tedy s těmito výchovami je?
ODBORNÍK ODPOVÍDÁ
Ano, jde opravdu o dvě výchovy. Spojení “o-d” zřejmě přetrvává z 90. let, kdy jsme byli (a rádi!) v dramatické výchově pod určitým vlivem britských kolegů. Ti však importovali kromě svého pojetí “drama education” také “personal and social education” jako téma procházející napříč edukační prací školy, vstupující do různých předmětů či se realizující přímo jako samostatný předmět (oba obory popsala pak v roce 1992 v textu “Drama v anglické škole” u nás Eva Machková, zakladatelka Katedry výchovné dramatiky DAMU). Už tehdy nás Britové upozorňovali, že jde opravdu o dvě různé výchovy. Naše hledání vlastní podoby dramatiky ale procházelo v té době fází jakési “psychologizace dramatické výchovy”, kdy byl spatřován její hlavní cíl v rozvíjení sociálních dovedností. Teprve v průběhu 90. let se v případě DV začaly akcentovat její esteticko-výchovné úkoly, učení divadla a dramatu o divadle a dramatu divadlem a “nejevištními” dramatickými hrami (a DV se tak začala se ocitat spíše ve společnosti “hudebky a výtvarky”). Současně ale začal na mém stole na Katedře pedagogiky FFUK v Praze vznikat český koncept “osobnostní a sociální výchovy”. Ta se ovšem neprofilovala jako výchova estetická, nýbrž jako školská varianta aplikované sociální psychologie, resp. interakčního výcviku (viz též má knížka “Dramatická výchova a sociálně psychologický výcvik” z roku 1999). A tak vstoupila rokem 2004 i do rámcových programů pro základní vzdělání a gymnázia. Jde tedy skutečně o odlišné systémy, byť se místy prolínají – zřetelně na poli využití tzv. simulací, kdy hrajeme sami sebe, ale ve fiktivní situaci či v sociální roli, kterou běžně nemáme. Nicméně, za DV stojí jako klíčový zdroj divadelní kumšt, zatímco za OSV sociální psychologie. Proto se mi dnes jeví spojení “o-d” spíše jako neorganické, byť jest stále užíváno.
