doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
KATEGORIE VÝTVARNÁ VÝCHOVA >> Výtvarná výchova, artefiletika, arteterapie
Učitel, v teorii se věnuje didaktice a expresivní výchově
Od roku 1989 dosud působí jako akademický pracovník na katedře výtvarné výchovy. Absolvoval Pedagogickou fakultu UK v Praze. Předtím osm let pracoval jako učitel základní školy v Praze a poté současně s výukou didaktiky na VŠ přes dvacet let vyučoval na základních nebo středních školách. Je autorem nebo spoluautorem individuálních a kolektivních monografií a článků v recenzovaných časopisech.
ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>
ZEPTALI JSTE SE
Dobrý den,
v současné době se u nás začíná objevovat nejenom pojem exprese, ale i semi-exprese. Mohl byste, prosím, blíže uvést rozdíly mezi těmito dvěma pojmy? Děkuji.
ODBORNÍK ODPOVÍDÁ
Děkuji za dotaz.
Pojem “semi-exprese” navrhl J. Valenta pro potřeby osobnostní a sociální výchovy v knize autorského kolektivu “Oborové didaktiky: vývoj – stav – perspektivy” (Brno: Masarykova univerzita, 2015). Pojem má vystihnout ty výchovné a vzdělávací situace, které nelze dost dobře zařadit do okruhu typické umělecky pojaté exprese, ale přesto s ní mají ledacos společného. Společným rysem je předvádění nějakého obsahu, tématu či nějaké vlastnosti v modalitě “jako”. To znamená, že určité jednání či chování je někomu ukazováno a je tedy někým “divácky” sledováno, vysvětluje Valenta (cit. dílo, s. 410). Rozdílnost od “pravé” umělecké exprese však spočívá v tom, že při edukačním zpracování takové aktivity již během její přípravy, jejího průběhu a pak hlavně při její reflexi si učitelé a žáci neberou inspirace nebo poučení z oblasti umění, ale z “psychologie, behaviorální nauky, mezioborové teorie komunikace atd. [..] Metodika se tudíž neváže k “mateřskému” kumštu jako v případě expresivních oborů” (Valenta, cit dílo, s. 411). Z Valentova výkladu vyplývá, že pojem “semi-exprese” je užitečný pro náhled na ty výchovné a vzdělávací aktivity, které nemají prvotně uměleckou ambici, ale mají s uměním, zejména scénickým, nemálo společného. Především se to týká osobnostní a sociální výchovy, která je v uvedeném smyslu rovněž oborem scénickým a expresivním, “byť zdaleka – a dokonce zpravidla – ne vždy s cílem ‘udělat umění’” (cit. dílo, tamtéž). Domnívám se, že rozdílnost mezi expresí a semi-expresí se prokazuje zejména při zvažování a rozvíjení kvalit nebo hodnoty příslušného projevu během tzv. expresivní experimentace. Má-li výuková situace blíže k umění a tedy i k “pravé” expresi, soustředí se pozornost experimentujícího na zlepšování výrazových kvalit v kontextu uznávaných uměleckých hodnot (např. co nejlepší hudební provedení, co možno nejlepší výtvarné vystižení tématu apod.). Oproti tomu semi-exprese tyto ambice nemá a zaměřuje pozornost především k osobnostním nebo sociálním souvislostem dané situace.
