ZEPTALI JSTE SE

Pane doktore, mohl byste mně vysvětlit, v čem se odlišuje běžná hudební výchova od muzikofiletiky?
Já osobně mezi nimi žádný rozdíl nevnímám. Děkuji

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za Váš dotaz.
Musíme si nejdříve stručně definovat hudební výchovu. Výchovy obecně mají za úkol vzdělávat a vychovávat žáky v oborech, které nejsou primárně intelektuální a racionální, ale mají vztah k umění či k pohybovým aktivitám. Mám na mysli skutečně pouze hudební, výtvarnou a tělesnou výchovu. K těmto účelům by zmíněné obory měly používat specifické výchovné a vzdělávací prostředky, metody, techniky a postupy, které k nim organicky náleží. Pokud bychom k této oblasti přidali ještě inkluzivní vzdělávání, museli bychom škálu použitých prostředků rozšířit o mnohé další, které napomáhají zmíněný model realizovat. Zpět ovšem k vaší otázce. Při zavádění muzikoterapie do školství jsem již před mnoha lety (cca 15 roků) narazil na překážky při akreditování muzikoterapeutických vzdělávacích programů na MŠMT. Bylo nám sděleno. že pedagog není terapeut a tudíž ani nemůže používat v rámci výchovně vzdělávacího procesu používat jakékoliv terapie. Čas běžel dál a mnohé se již změnilo. I tak jsme pedagogy  vzdělávali v muzikoterapii, neboť dle mého praktického poznání, muzikoterapie má své nezastupitelné místo ve výchovně vzdělávacím procesu na školách všech typů a pro všechny žáky. Nicméně ve zmíněné době, jsem po vzoru doc. J. Slavíka vytvořil pro akreditace schůdnou variantu a to právě zmíněnou muzikofiletiku. Já sám jsem poprvé termín muzikofiletika publikoval v odborném článku a uváděl při svých přednáškách z muzikoterapie již v roce 2006, následně pak ve svých scriptech (vznikala od roku 2010), které můžete najít na mých stránkách (www.muzikoterapie.net) ke stažení. 
Nyní ovšem musím citovat text, který jsem vytvářel a redigoval (Holzer 2012) : 
Muzikofiletika 
V rámci pedagogického a výchovného procesu nemůžeme často z provozních, odborných i legislativních důvodů hovořit o muzikoterapii. Ani nám mnohdy o vyloženě terapeutický provoz nejde. Potřebujeme ovšem aplikovat muzikoterapeutické techniky a naše činnost v takovém případě musí být také jistým způsobem pojmenována a prezentována. Nabízí se nám velice výhodné označení a tím je pojem „muzikofiletika“. V arteterapii přijatý a používaný termín artefiletika můžeme důvodně aplikovat i v muzikoterapii v již řečeném tvaru „muzikofiletika“. Artefiletika je obor na pomezí arteterapie, umělecky zaměřených předmětů – výtvarné a hudební výchovy a pedagogiky. Předmětem artefiletiky je osobnostní rozvoj prostřednictvím umělecké tvorby. V případě muzikofiletiky jde o odborné použití některých muzikoterapeutických technik v rámci výchovně vzdělávacího procesu. Účelem není terapie a diagnostika, ale právě muzikofiletické působení, které nepoužívá přímé výchovné a pedagogické metody. Pojem artefiletika přichází z oboru arteterapie a byl „vytvořen“ v České republice. Za autora pojmu „Artefiletika“ můžeme považovat Doc. PaedDr. Jana Slavíka. V jeho publikaci Slavík, J.: Od výrazu k dialogu ve výchově. Artefiletika, Praha: Univerzita Karlova – Karolinum: 1997, byl tento termín autorem použit poprvé.  Muzikofiletiku tedy můžeme chápat jako tvořivou a zážitkovou aplikaci základních muzikoterapeutických technik. Muzikofiletiku používáme v oblasti vzdělávání a výchovy. Muzikofiletiku realizujeme bez terapeutického a diagnostického záměru a její pojetí je následně reflektivní, zpětnovazební, vždy však s výraznou tendencí optimistického ladění a pozitivního vyznění. Cílem muzikofiletiky je rozvíjení psycho-emočního, intelektuálního, uměleckého a všeobecně kulturního potenciálu žáků, potencování jejich sociálních dovedností a kompetencí a prevence psychosociálních selhávání prostřednictvím muzikofiletických aktivit. 
Pojem Muzikofiletika 
Pojem muzikofiletika rozdělíme na dva základy: muziko a filetika Muziko: músikos z řečtiny znamená hudební, řecky moisika, latinsky musica znamená hudba; Filetika: termín je odvozen z řeckého „filein“ – milovat, mít v oblibě. Souvisí též s osobností a odkazem řeckého dramatika, spisovatele, vychovatele a pedagoga Filéta (Philétas) z Kósu. Narodil se kolem roku 320 př. n. l. a žil v Alexandrii. V díle tohoto umělce a myslitele můžeme sledovat charakteristické stránky filetického přístupu: uvolněný umělecký tvůrčí projev, prožitek a přemýšlivá reflexe směrem k výchově a vzdělávání. Filétos vychovával Ptolemaia II., pozdějšího správce Egypta. V době jeho správy zažil Egypt nebývalý rozmach v kultuře, umění a vzdělanosti. V samotném pojmu muzikofiletika se, jak vidíme z řečeného, jedná o slovní složeninu, řeckého „músikos“ nebo latinského „musica“, která je spojeno se jménem řeckého myslitele Filéta z Kósu. Na běžných školách neprobíhají terapie, ale pro práci s dětmi využíváme pouze prvky muzikoterapie, anebo pracujeme přímo muzikofileticky. S terapií musí klient (nebo jeho zákonný zástupce) souhlasit a chtít se jí účastnit. U muzikofiletiky, která se děje během výchovného i vzdělávacího procesu, není třeba souhlas vzhledem k tomu, že pracujeme na obecné úrovni a nepoužíváme techniky terapeuticky ani k diagnostice jednotlivce. Hranice mezi muzikoterapií a muzikofiletikou je velmi individuální a subtilní. Záleží na terapeutovi, na jeho zkušenostech, znalostech, vedení a schopnosti udržet vzájemné hranice těchto expresivních metod. Muzikofiletiku můžeme definovat jako umělecko-pedagogickou disciplínu, mající blízko k muzikoterapii. Muzikofiletika ovšem nepoužívá obvyklé výchovné a pedagogické postupy, ale vytváří nové, vlastní, mající základy v muzikoterapii, což při její realizaci vyžaduje značně odlišný přístup. Spojení exprese s reflexí nám umožňuje vymezit hranice mezi běžnou hudební výchovou a muzikofiletikou a zároveň ji přibližuje k muzikoterapii. Nesnaží se ale klienty – žáky – diagnostikovat a následně léčit, případně objevovat skryté problémy a řešit je. Zmíněný charakter ji zase přibližuje k hudební výchově. Muzikofiletika stojí mezi hudební výchovou a muzikoterapii. Snaží se o rozvíjení pozitivního v člověku a působí v oblasti sociálně patologické prevence. Na první místo staví příjemné prožitky z hudby a vlastní umělecké tvorby. Muzikofiletiku můžeme definovat jako hraniční disciplínu mezi muzikoterapií a pedagogikou. Používá muzikoterapeutické techniky k podpoře a rozvoji výchovně vzdělávacího procesu. 
Tolik citovaný text.
Mnohé se dnes jeví jinak i potřeby jsou jinde. Částečné suplování muzikoterapie je nasnadě. 
Z dnešního pohledu si musíme jasně uvědomit, že ani muzikofiletiku by neměl používat nikdo, kdo nemá alespoň základní muzikoterapeutický výcvik v počtu minimálně 200 hodin. Zatímco odborné výcviky v muzikoterapii v ČR fungují a jsou realizovány různými vzdělávacími institucemi, například na ICV FF UP v Olomouci běží systematický vícestupňový výcvik  v celostní muzikoterapii, žádné odborné vzdělávání v muzikofiletice, v uceleném systému neexistuje. Z odborného pohledu je termín a tzv. disciplína “muzikofiletika” uměle vytvořen a v profesionálně nemá valného významu. Bohužel jsem se před lety na jeho tvorbě a vzniku podílel já sám. Mezi odbornými českými muzikoterapeuty se dokonce hovoří o tom, že muzikofiletika jako taková neexistuje. Řečené vyplývá z již zmíněných faktů a z faktů, že v muzikofiletice neexistuje odborné vzdělávání a neexistuje ani profese muzikofiletik ani se o ní nehovoří. Jde tedy o zcela uměle vytvořenou oblast, která nemá žádné opodstatnění ani teoretické, odborné ani praktické. Při tzv. aplikaci “muzikofiletiky” v rámci výchovně vzdělávacího procesu či v inkluzivním vzděláváním všech žáků i se zvláštními vzdělávacími potřebami, jde pouze o využití některých jednoduchých či základních postupů – technik z muzikoterapie i z hudební výchovy. Vždy záleží na osobnosti a výbavě pedagoga. Nikdo by se neměl bez náležitého výcviku a odborného vzdělání v muzikoterapii, pouštět ani do muzikofiletiky, pokud už tuto činnost někdo potřebuje takto nazývat (vždy ovšem zcela uměle).  Jinak řečeno tzv. “muzikofiletika” se snaží suplovat speciální hudební výchovu a někde i hudební výchovu, potažmo muzikoterapii. V praxi vidíme jen používání známých postupů z muzikoterapie, speciální hudební výchovy i hudební výchovy a určitá skupina tzv. “specialistů” zmíněnou činnost nazývá “muzikofiletikou”. Formalismus a alibismus a úporná snaha uměle vytvořit nový obor je více než zřejmý. 
Následující schéma nám jednoduše vyjadřuje vzájemné vztahy mezi obory.  
 Hudba obecně (všechny hudební projevy, profesionální, poloprofesionální, amatérské a zábavné “muzicírování” pro vlastní potěchu). 
 Hudební vzdělávání – základní a profesionální (základní umělecké školy, konzervatoře, VOŠ, hudební akademie a vysoké hudební školy). 
Hudební výchova – v rámci základního a středního školství.
Speciální hudební výchova – základní speciální školy, praktické školy, výchova a vzdělávání žáků se speciálními či zvláštními vzdělávacími potřebami.
Muzikofiletika – pokud připustíme, že existuje. 
Muzikoterapie – ve školství odborná specifická činnost zaměřená na relaxaci a na podporu výchovně vzdělávacího procesu pomocí základních relaxačních technik. I pedagog s náležitým výcvikem je oprávněn tyto postupy a techniky používat. Z praxe víme, že se muzikoterapie hojně používá na základních školách všech typů a zaměření a pro všechny typy žáků, a to vždy v rámci celého vyučování, v hudební výchově i ve speciální hudební výchově nebo na speciálních základních školách se pravidelně aplikuje přímo muzikoterapie. 
Závěrem shrnutí a odpověď na vaši otázku. Tam, kde se v rámci výchovně vzdělávacího procesu na školách všech typů, zaměření a úrovní, nějaký proces uměle nazývá muzikofiletika, oko zkušeného a vnímavého pozorovatele vždy vidí určitý derivát známých činností, běžně již používaných. Těmito činnostmi máme na mysli hudební výchovu, speciální hudební výchovu a muzikoterapii. Tvůrce pojmu artefiletika J. Slavík měl na mysli zcela jinou věc a sice vytvoření nového výchovně vzdělávacího systému, majícího za základ prožitek z umělecké činnosti. Zde opět vidíme zcela rozličný význam pojmu i jeho obsah a formu. Váš postřeh je tedy zcela na místě. Tam, kde se jedná o známé postupy se snaží někteří naši kolegové neoprávněně vkládat umělý termín “muzikofiletika”. Nemá to žádné opodstatnění ani praktické ani odborné. V praxi se tedy nebojme označovat věci pravými pojmy a držme se zdravého rozumu. Snad jsem vám pomohl stručnou analýzou se vyznat v problematice kterou i já vnímám nešťastně a jako velké neporozumění specifickým odbornostem. Na shledanou, Lubomír Holzer.